[ vývěva

- - -

Špičkový tanec,
zádušný dech.
Závratí
svět vně se blyští a hvízdá.

Výdechy-odsuny-přísuny-vdechy:
komory
k zalknutí
plné.

Zádušný tanec?
Špičkový dech?
Skrz naskrz
o sebe vše ve mně se mne.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

oko 10

[ píseň

- - -

Na struně stesku, lodyze
nejvyšší, kývám se, nakláním,
od země nahoru
a hlavou zase k zemi.

Ej, lásko! vyju já,
den za dnem takto čekáme se…
Ej, lásko! vyju já,
psem, vlkem, kojotem,

kde trojúhelník tvůj…
Ej, lásko! vyju já,
a měsíc vkrojený
jak včera je i dnes

do oblouku tmy, skrytý…
Ej, lásko! Vyju já!
Ej, lásko! Lásko!
Vyju! Vyju já…

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

iniciace

- - -
Dopsaná báseň, ze které se záhy rodí báseň nová... Žádné srostlé dvojče - nezávislý subjekt, žijící dále plně vlastním životem. Souvislost s iniciačním textem je pro třetí stranu (čtenář) naprosto nepodstatná a neměla by být nikde nijak zdůrazňována. Vyvstane-li před čtenářem tato přičinná skutečnost nesprosdředkovaně, tedy formou přímého čtenářského prožitku, jde o bezděčný signál směrem k autorovi, že prvotní vazba je opravdu funkční. Ale to, zda tomu tak opravdu je, by si měl každý tvůrce nechat pro sebe...
- - -

oko 9

[ odlesky

- - -

Bílou nocí k tobě letím
křídly hvězdných vran.
Dole města, tu – proti mně – ty:
Krá! Můj! Moje! Krá!

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

noc a den (23.09.)

.
. . . .
. . . . . . .
. . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

oko 8

[ znamení

- - -

Za clonou dnění víří se prach,
v krajinách němých a přece plných vlků.
Zuby se blýskají. Strach mizí v tmách.
Zůstávám uhranut s čelistmi v krku.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

k věci...

- - -
Vším svým mlčením budu reptat až do konce.
Albert Camus, Zápisníky I
. . .
Mám právo, být nespokojený? - Ano!
Mám právo někomu ubližovat? - Ne!
. . .
Jedinec, který neváhá účelově a systematicky využívat překrucování skutečnosti (=minulosti) ve svůj prospěch, který se při objajobě své pozice neváhá opakovaně uchylovat k evidentní lži a vkládat prostistraně do úst názory, které nikdy neměla, nemůže být nic jiného než bezpáteřný lalok...
- - -

oko 7

[ u

- - -

Vím o něm
a za večerů zpívám:
Zůstaň a nevcházej,
mám tady svůj dluh.

Vznáší se, kotníky
o skla oken břinká.
Nevchází. Zůstává.
Má tady svůj dluh.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

vrba

- - -
...V jednom období jsem byl pro dost svých přátel "vrba". Problém byl v tom, že pro všechny najednou, pro všechny jaksi proti sobě navzájem. Byly to i hodinové monology, kdy jsem seděl a poslouchal, kdy jeden chrlil na druhého a napříč vztahy a na závěr jen, „ale nikomu to neříkej!“ Byly i dny, kdy jsem byl povolán i ke třem takovýmto setkáním po sobě, aniž by to Ti lidé navzájem věděli. Sám pro sebe jsem si to pak s odstupem času nazval kolaborací... Když jsme se pak po určité době někde sešli, všichni se dobře bavili. Všichni, až na mě. Ta konfrontace mezi tím, co jsem o těch lidech a na ty lidi navzájem od nich samotných věděl, a tím, jak se k tobě tito lidé najednou chovali, byla pro mě naprosto, ale naprosto zdrcující. Všechno postupně vyvrcholilo tím, že se mě ti lidi začali bát. Najednou prostě nedokázali věřit tomu, že jsem určité věci neposlal dál. Nedokázali se mnou hovořit přímo, mnohdy začali i evidentně lhát. Nevěřili ani tomu, co říkám (řekl-li jsem např. „vlevo“, automaticky to brali jako „vpravo“ a chovali se podle toho). Když jsem je vyzval přímou otázkou, bylo ticho, šuškandou jsem se pak dovídal, že sotva jsem odněkud odešel, rozproudil se na dané téma čilý hovor – „víš, oni se tě všichni tak nějak bojí“. Připadal jsem si, jako kdyby mě někdo praštil kladivem po hlavě! Řekl jsem si, že radši než podstupovat toto, nebudu raději, pokud to nebude nezbytně nutné, komunikovat vůbec...

[ úryvek z korespondence
- - -

oko 6

[ blíže než

- - -

Vlny tvých boků, když
tančíš mi hlubinou:
stoupám tě, vklesávám
k jemnému chvění.

Blíže než nadosah.
Blíže než na dohled.
Studánko!
Studánko!

- - -
.

dávno

- - -
Co postihnout? Nelze stále být jen v otázkách. Stále se tázat a němět odpovídání. Jaké vzkazy však procházejí mlčením! Není to všechno? Nač rozepisovat, rozebírat, diskutovat. Není na vybranou. Možnost BÝT je dána jen jednou. Co zbylo z bytí?
Neustálá reflexe okolí ve vztahu k sobě.
Neustálá reflexe sebe ve vztahu k okolí.
Uvědomění si této sounáležitosti něco stojí. Je to však málo. Musí se vyjádřit, nějak na to reagovat, ne jen přijímat. Nestačí si jen uvědomovat. Nutno vědět... Ano, sedím zde, v tomto pokoji, na této židli, s tímto sešitem v ruce a držím toto pero. Jen jednou. Tento okamžik je nevratný. Písmeno M ve slově okamžik jsem napsal před několika málo vteřinami a toto písmeno M a tyto vteřiny jsou již jednou dány a my jsme je využili tak, jak jsme je využili. Písmeno M je minulostí, nikdy, nikdy již znova nebude. Píšu-li opět "okamžik", je to okamžik nový, nové M, pouze napodobenina toho daného, přesně minulého a ztraceného... Je třeba se bouřit. Je třeba OKAMŽIKŮ, které však nepřijdou samy, je třeba s nimi bojovat. Sevřít!

[ 14. 9. 1996
- - -
.

oko 5

[ tužba

- - -

Obejmi mě,
za hroty mě zebe.
Obejmi mě, pevně.
Rozdrásám se v tebe,

na dno tkání, cév a žil.
Přilož se. Přikládej.
Chci zas dostat úžeh!
Být píseň růže: žena, kost.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

. . .

- - -
industrial hazard (two)
anton bruckner: symphonie no. 4, es-dur
hector berlioz: symphonie fantastique, op. 14 a
świetliki
bauhaus: in the flat field
- - -

oko 4

[ další noc

- - -

Růžové sny?
Už dávno ne!
Cepíny
do srdce.

Svíjet svá bezhlasí
do nohou, rukou.
Zauzlen. V prameni
jen pravé oko.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

cvičení

- - -
1.
Rozpohybovat dlaně ve směru od sebe k sobě: Levou v rytmu razdvatři-razdvatři, pravou v rytmu raz - dva... Ruce pak sledovat jako autonomní pohyblivé zařízení (písty, oje, kyvadla), nikoli jako součást sebe sama.
. . .
2.
Při vizuálním kontaktu s povrchem vytvářejícím odraz (okno za tmy, zrcadlo, hladký plech) intenzivně sledovat vlastní pohyb tam.
a) Procítit prostor mezi odrazem a hranou...
b) Vědomně posunout odraz své nohy, od té tady se oprostit...
. . .
První báseň od času zde!
- - -

oko 3

[ subjektiv

- - -

Rozlehlá síň, obrazy
v rotaci nízko nad zemí.
Vznáším se rovněž, zdá se mi,
že jimi procházím.

Jsou to spíš roje objektů než bodů,
průhledné krychle, zrcadla.
Zevnitř se ocitám v zániku i zrodu
totálních dějů. Jsem okem „za“.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

dávno

- - -
Rozpadají se mi slova. Přímo před očima se mi rozpadají slova. A uvnitř to vře. Vaří se to, kypí a poklička nadskakuje. Odněkud vychází abstraktní šum. Ano, jsem plný. Jsem plný něčeho, co nechce anebo nemůže vyplout na povrch, co dráždí a vábí, ukazuje pouze své stíny a stopy. Šepot. Intenzivní šepot ticha. Výkřiky ticha; jeden za druhým propadávají pokličkou vnitřního světa. Ještě nikdy mne toto ticho tak netížilo, ještě nikdy nebyly jeho výkřiky tak hlasité, tak vytrvalé, tak silné. A ticho křičí a křičí a křičí. Aktivní forma ticha. Je barevné, ma svou vůni, chuť i tvar. Přelévá se. Jako příboj bije do pobřeží, vytepává útesy, strhává s sebou břehy. Ticho jako množina všeho. Kdyby se všechny věci sečetly dohromady, kdyby najednou promluvily všechny zvuky, kdyby se projevily všechny touhy...
Ticho jako žena. Svůdná, tajemná, nepřístupná. Jen sem tam povytažený podvazek, holý kotník, kadeře.
Vnímání ticha introvertně. Ticho je veliké, všemocné, věčné. Co proti němu znamenají slova? Řeč? Jen uvnitř, uvnitř je ta pravá skutečnost. Všechno, co se projevuje navenek, je jen náhražka, pouze jakási napodobenina absolutního vnitřního stavu a vjemu každého jedince. Každý jedinec má svůj vlastní svět, svůj svět v sobě, vše ostatní je jen upocený kompromis.
Naplnění je v tichu, ticho je v naplnění. Ticho je vše, bezbřehá nekonečnost konce.
. . .
Mám chuť všechno vyhodit, spálit, vymazat. Vymazat paměť, ducha, vše. Začít úplně od zažátku. Čistý, čistý, čistý. Neposkvrněný, neovlivněný, nenabouraný. Má literatura vůbec nějaký smysl? Na člověka se neustále bortí miliony postupů, obrazů, výkladů, forem. Zmatek, zmatek, zmatek. Absolutní bezmocnost vytvořit si svůj vlastní názor na realitu. Člověk je neustále něčím modelován, je nucen zaujímat postoje a to postoje takové, které jsou od něj již předem očekávány a jsou přesně dány okolím, situací a vnějšími okolnostmi. Narovnat se. Spálit za sebou všechny mosty. Subjekt neexistuje. Touha po sebevzdělání v nás neustále ubíjí vlastní původní ego a vše jsou již jen druhotné umělé reakce, postoje k něčemu, co nám bylo tak či onak vnuceno. Čím víc člověk ví, tím víc je ohebnější, plastičtější, ale kontrastem k tomu v sobě samém sám sobě omezenějším, sám sobě vykořisťovatelem a otrokem.
Rozpadají se mi slova. Ticho.

[ 28. 2. 1995
- - -
.

oko 2

[ od a ke

- - -

Navzdory mlčení
těkám svou vibrací:
Tik – těk – klop
prstíčkem,

odsunout, zasunout,
klop – těk – tik
hlavičkou,
od zástěny ke zdi.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

dávno

- - -
Dnes ne. Nemám na to, abych ze sebe něco kloudného dostal. Byly takové stavy, ale jsou dávno ty tam. Byly i dnes, byly i včera. Budou také zítra, pozítří, za týden, měsíc? Kéž by, kéž by. Aspoň stavy, ale lepší je výsledek. Nesmím je promarnit. Jak jsou teď vzácné, jak jsou ojedinělé. Musím je přidržet, nenechat odejít, musím je zpracovat a vytepat z nich onen podivný pocit jejich přítomnosti, abych se k nim mohl kdykoli vracet, abych se mohl vracet do nich, v nich být.

[ 3. 3. 1994
- - -
.

oko 1