cizí dny [2007]

- - -
13.01.2007 Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly
16.01.2007 Péter Nádas: Dům paní Kláry
28.01.2007 Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček
28.01.2007 Jan Sojka: Směr spánku
02.02.2007 Jan Válek: Rozkřídlil se pták na trnce plané
08.02.2007 Jan Balabán: Jsme tady
12.02.2007 Petr Prokůpek: Dobře to děláte, chlapi!
25.02.2007 Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile
30.03.2007 Jiří Popelínský: Amazónští mravenci
04.04.2007 Jiří Koten: Přebohaté hodinky pradědečka Emila
05.04.2007 Andrzej Stasiuk: Dukla
09.04.2007 Thomas Elsaesser: Metropolis
17.04.2007 Miroslav Olšovský: Záznamy prázdnot
26.04.2007 Robert Walser: Jakob von Gunten
02.05.2007 Jonáš Hájek: Suť
30.05.2007 Jon Fosse: Melancholie I.
06.06.2007 Zuzana Gabrišová: O soli
07.06.2007 Robert Walser: Pomocník
21.06.2007 Petr Maděra: Černobílé rty
22.06.2007 Ewald Murrer: Nouzové zastavení času
24.07.2007 Stanislav Beran: Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa
02.08.2007 Bogdan Trojak: Kuním štětcem
10.09.2007 Paul Auster: Vynález samoty
22.09.2007 Petr Motýl: 10 000 piv
24.09.2007 Daniel Soukup: Výhled do skály
27.09.2007 Jan Němec: První život
28.09.2007 René Daumal: Mugl
30.09.2007 Jiří Mědílek: Dvanáct básní
02.10.2007 František Hrubín: Černá denice
03.10.2007 Petr Motýl: Dva ořechy
05.10.2007 Milan Děžinský: Přízraky
08.10.2007 Václav Burian: Blankyt půlnoci
16.10.2007 František Halas: Potopa
23.10.2007 Zuzana Hutňanová: Třetí svíce
25.10.2007 Aleš Kauer: Reliéf atlantiku nesluší suchozemcům (Elegie)
26.10.2007 Lenka Galdová: Básně
03.11.2007 Erik Jakub Groch: Em
05.11.2007 Bronisław Maj: Svetlo a iné básne
06.11.2007 Po městě, jež je mi souzeno
07.11.2007 Jon Fosse: Ráno a večer
10.11.2007 Radovan Sidor: Prvá kniha
17.11.2007 Paul Auster: Leviatan
26.11.2007 Erich Jakub Groch: Em
30.11.2007 Karol Chmel: O nástrojoch, náradí a iných veciach vypustených z ruky
08.12.2007 Paul Auster: Brooklynské panoptikum
15.12.2007 Ivan Landsmann: Fotr
15.12.2007 Petr Hrbáč: Čekali
17.12.2007 Pavel Z.: Cesta vlakem z P. do B. / Pollockovy fleky / odposlouchaná slova
22.12.2007 Gérard de Nerval: Aurelie
26.12.2007 Vít Slíva: Souvrať
- - -
.

milan charoust

[ Čím žes to pro mne byla? / VI.

Plíživý stín, dvojník neúrodných roků
mého hladomoru
v nichž ani desatero nevydá už plodu
hrátky červotočů ve vyschlém dřevu
čím prosvětlit ten okamžik kyselosti
a trýzně?

Světlem tvých dlaní
písní sedmého světadílu
z úst lastur, zaděnek a ulit?

Pobřežní hrbáč a křik racků
omývá tvá víčka
opij se ohněm z naplaveného dřeva!
Jsou beznadějné dny, kdy báseň nás míjí
jako nevidomý.

Vymřou-li střážci majáku
zbyde jen cizopasník hlad.

[ Zpěvy nevzdělance. Rank Meyer & synové, Ústí n. L. 1994
.

o/psáno

- - -
Avšak to vyloučení z životních cílů a hnutí, které jsem si uložil, přerušení styku s věcmi, k němuž jsem směřoval - mne přivedly přesně k tomu, čemu jsem se snažil uniknout. Nechtěl jsem cítit život ani se dotýkat věcí, protože vím, jak na mou povahu působí svět, a jsem si vědom, že pocit života je pro mne vždy bolestný. Avšak ve snaze vyhnout se tomuto kontaktu jsem se izoloval a touto izolací jsem ještě víc podráždil svou už tak krajní citlivost. Kdyby bylo možné kontakt s věcmi úplně zrušit, mé citlivosti by to jen prospělo. Naprostá izolace je však neuskutečnitelná. I kdybych nedělal téměř nic, budu dýchat, i kdybych skoro nejednal, budu se pohybovat. Pak tedy tím, že jsem podráždil svou citlivost izolací, jsem zároveň způsobil, že sebemenší události, které by se mě dřív vůbec nedotkly, mě postihnou přímo katastrofálně. Zvolil jsem špatnou metodu úniku. Nepohodlnou oklikou jsem utekl tam, kde jsem byl předtím, a k hrůze z toho, že tam žiji, se přidala únava z cesty.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Argo, Praha 2007; str. 93
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.

k anketě na téma "spirituální poezie"

- - -
Tzv. spirituální poezii cítím a chápu především jako poezii vnitřních krajin. Krajin, ve kterých nelze nic než pátrat a pokoušet se o jejich (alespoň částečné) zmapování, probytí… Dohledat se smyslu. Ukotvit sebe sama. Není to temný les, není to noční město. Je to všechno a nic. Totální prostor, který má svůj řád. Donedávna jsem jeho existenci tušil, v únoru jsem do něj, "odskokem" ze zubařského křesla, nahlédl. Asi každý měl někdy sen, ve kterém se kamsi řítí, padá. Zpravidla se z něj v letu strachem probudí. Před časem mě začalo zajímat, co se stane potom, po dopadu. Rozhodl jsem se tedy, až zase jednou budu kamsi padat, neprobudit. Stalo se. Padal jsem a padal, až taky dopadl. Nenastalo nic jiného, než že jsem vstal a odešel. Podobně jsem se před několika týdny rozhodl potlačit bolest. Zkusit vědomě ji přemoct, vymazat. Z vnějšího pohledu jsem v křesle pravděpodobně ztratil vědomí. Z pohledu vnitřního jsem ve stavu beztíže blaženě vrotoval do bezzvučných bělob.
Záznamy jsou sekundární. "Pouhé" zprávy odjinud, signály jinam. Nervalova Aurélie, Daumalovo Protinebe s Klavikulami vysoké poetické hry, Blatného Terestris… Divím se, že jsem a ptám se proč, napsal před lety Jan Hanč, jehož poezie v mnoha ohledech "spirituální" není. Jenže! Možná právě proto, jednou provždy už odsouzen, za předurčeným světlem / klesám do básní…

[ Box 1 / 2003
- - -
.

[ vzpomínka II

- - -

Bylas mi jabloní
a já zase tvým deštěm.

V bezsněžné zimě prosila jsi jaro,
abys pak pod přívaly
do krajnosti ohýbala se.

Za letních dusen dával jsem ti pít
a ty, do vlhka sladká,
slíbilas mi všechny svoje plody.

Na podzim, kdy chystala ses sklízet,
ale pršel jsem až příliš.

[ 1997

- - -
.

6 dní

- - -
Nehybnost hotova.
Zbývá promazat spoje a vše zasadit do kontextu věcí.
6 dní...
- - -
.

o/psáno

- - -
Po více než 10 letech v uplynulých dnech znovu Nervalova Aurelie. [Poprvé přečtena během jediného dne 20. července 1996.]
Teprve nyní jsem si všiml, že kopie padesát let starého vydání [SNKLHU, Praha 1957], kterou disponuji, je v překladu Jaroslava Zaorálka...

[ Výpisky 17.12.2007:
. . .
Sen je druhý život. Nedovedl jsem bez zachvění projít těmi dveřmi ze slonoviny nebo z rohoviny, které nás dělí od neviditelného světa. První okamžiky spánku jsou obrazem smrti; jakési mlhavé ochromení se zmocňuje naší myšlenky a nedovedeme určit přesnou chvíli, kdy naše já v jakési jiné podobě, pokračuje v díle jsoucnosti. Je to jakési nejasné podzemí, které se pozvolna rozjasňuje a v němž ze stínu a z noci vyplouvají bledé, vážně nehybné postavy, které bydlí v příbytku zesnulých spravedlivých. Pak se utváří obraz, nový jas zazáří a uvádí do pohybu ta bizarní zjevení;
[…]
Kdybych nebyl přesvědčen, že posláním spisovatele je upřímně analyzovat to, co prožívá ve vážných chvílích života, a kdybych si nestavěl cíl, který pokládám za prospěšný, zastavil bych se zde a nepokoušel bych se popsat všechno to, co jsem potom prožíval v řadě visí, možná nesmyslných nebo prostě chorobných…
[…]
Na chvíli jsem u sebe spatřil dva ze svých přátel, kteří žádali, abych jim byl vydán, a vojáci ukázali na mne; pak se dveře otevřely a nějaký člověk mé postavy, jehož tvář jsem neviděl, vyšel s mými přáteli, jež jsem marně volal nazpět.
[…]
Jediným rozdílem mezi stavem bdělým a spánkem pro mne bylo, že ve stavu bdělém se v mých očích všechno přetvořovalo; každý člověk, který se ke mně přiblížil, zdál se změněn, věci měly jakoby jakýsi polostín, který obměňoval jejich tvary, a hry světla, kombinace barev se rozkládaly, takže mě udržovaly v ustavičné řadě dojmů, které se spojovaly jedny s druhými a v jejichž pravděpodobnosti pokračoval sen, odpoutanější od vnějších prvků.
[…]
Zatím však noc pozvolna houstla a vzhled,zvučnost i citové vnímání míst v mém ospalém duchu splývaly; měl jsem neklamný dojem, že padám do propasti, přetínající zeměkouli. Cítil jsem, jak mě bez bolesti unáší proud roztaveného kovu, a tisíce podobných řek, jejichž zbarvení ukazovalo na chemické rozdíly, brázdily lůno země jako cévy a žíly, hadovitě se vinoucí mezi laloky mozku. Všechny ty řeky plynuly, obíhaly a zachvívaly se, a měl jsem pocit, že ty proudy jsou složeny z živých duších v molekulárním stavu, jež rozeznat mi bránila jenom rychlost té cesty. Bělavý jas pozvolna prosakoval do těch podzemních chodeb; konečně jsem spatřil, jak se jako nějaká rozlehlá kruhovitá klenba rozšiřuje nový obzor, v němž se rýsovaly ostrůvky, obklopené zářivými vlnami. Octl jsem se na nějakém pobřeží, osvětleném tím dnem bez slunce a uviděl jsem starce, obdělávajícího zemi. Poznal jsem, že je to týž, který ke mně mluvil hlasem ptáka, a buď že na mě promluvil, nebo že jsem to pochopil sám v sobě, bylo mi najednou jasno, že předkové, aby nás mohli na zemi navštěvovat, berou na sebe podoby ptáků a že tak, jako němí pozorovatelé, jsou přítomni jednotlivým obdobím našeho života.
[…]
Pochopil jsem, […] že v tomto světě, v němž právě jsem, přízrak věcí doprovází přízrak těla.
[…]
Lze sice pochopit v otci a matce analogii s přírodními silami elektrickými, ale jak stanovit individuální centra, vzniknuvší z nich – z nichž vznikají jako nějaký kolektivní životní obrazec, jehož sestava by byla mnohonásobná a zároveň omezená? To je totéž jako ptát se květiny na počet jejích plátků nebo na rozdělení její korunky… totéž jako ptát se půdy na její obrazce, nebo slunce na barvy, jež vytváří.
[…]
Viděl jsem se, jak bloudím v ulicích nějakého velmi lidnatého a neznámého města. Všiml jsem si, že je zvlněno pahorky a že se nad ním tyčí pohoří, celé pokryté příbytky.
[…]
Nevím, co mi říkala, ale zaráželo mě to svou velikou správností.
[…]
Každý ví, že ve snech nikdy není vidět slunce, třebaže často vnímáme jas mnohem prudší. Těla i předměty jsou světelné samy sebou. Spatřil jsem se v malém parku, v němž se táhla dlouhá klenutá révová loubí, ověšená těžkými bílými a černými hrozny;
[…]
Místo nebylo obděláno už dlouhá léta a rozptýlené lodyhy barvínků, chmele, kozího listu, jasmínů, břečťanu a podražce rozkládaly mezi mohutně vzrostlými stromy svá dlouhá pásma lian.
[…]
Nechtěl bych se příliš dovolávat předtuch; náhoda dělává zvláštní věci;
[…]
Chtěl jsem lépe zachytit své oblíbené myšlenky a pomocí uhlíků a kousků cihel, jež jsem nasbíral, pokryl jsem zanedlouho zdi řadou fresek, na nichž se uskutečňovaly mé dojmy.
[…]
Napadlo mě, zeptat se na to spánku, ale její obraz, který se mi často objevoval , už se v mých snech nevracel.
[…]
Ale buď jak buď, myslím, že obrazotvornost lidská nevynalezla nic, co by nebylo pravdivé na tomto nebo na jiných světech, a nemohl jsem pochybovat o tom, co jsem tak zřetelně viděl.
[…]
V každém člověku je divák a zároveň herec, který mluví, a bytost, která odpovídá.
[…]
V tom, co mi ti přátelé říkali, býval dvojí smysl, třebaže si to vůbec neuvědomovali, protože nebyli tak jako já v duchu.
[…]
Sen si mnohdy s mým úsilím posměšně pohrával a ukazoval mi jen tváře šklebivé a prchavé.
[…]
Země, protínaná barevnými žilami roztavených kovů, jak jsem to už jednou viděl, zjasňovala se poznenáhlu vrůstáním ústředního ohně, jehož bělost splývala s třešňovými odstíny, které barvily boky vnitřního obvodu. Chvílemi jsem se divil, že se setkávám s rozlehlými loužemi vody, zavěšenými jako mraky ve vzduchu, a přece tak hustými, že bylo možné utrhávat z nich chomáče; ale je jasné, že to byla nějaká tekutina, rozdílná od vody pozemské, patrně nějaké výpary z vody, z níž byly řeky a moře ve světě duchů.
[…]
Stejně jako jindy jsem ani teď neviděl slunce.
[…]
Ty květy, které se vám zdají přirozené, to zvíře, které bude vypadat, jako by žilo, to budou jen výtvory umění, povzneseného na nejvyšší stupeň našich vědomostí, a každý to tak bude posuzovat. Taková jsou asi slova, která mi byla řečena, nebo jejichž význam jsem podle svého domnění vnímal.
[…]
Podrážděné stíny prchaly, zděšeně křičíce a načrtávajíce ve vzduchu osudné kruhy jako ptáci, když se blíží bouře.
. . .
[ Výpisky 19.12.2007:
. . .
Přesvědčení, jež jsem si vytvořil o jsoucnosti vnějšího světa, shodovalo se s mou četbou příliš dobře, abych od té chvíle pochyboval o zjeveních minulosti.
[…]
Vypravoval mi, že v nejprudších bolestech své choroby cítil, jak se ho zmocňuje nesnesitelné vzrušení, které se mu zdálo svrchovaným okamžikem. Bolest hned přestala jakoby zázrakem.
[…]
Spánek mi přinesl strašné sny. Zůstala mi na ně jenom nejasná vzpomínka.
[…]
Můj osudný sen je jenom reflex mého osudného dne!
[…]
Po deseti letech se mi táž myšlenka, kterou jsem zaznamenal v první části tohoto vypravování, vrátila v podobě ještě určitější a hrozivější.
[…]
Na obloze zářily hvězdy. Najednou se mi zdálo, že všechny zároveň zhasly, […] Byl jsem přesvědčen, že vidím na pustém nebi černé slunce […] Řekl jsem si: „Začíná věčná noc a bude strašná. Co bude, až lidé zpozorují, že není už slunce?“ […] Když jsem přišel k Louvru, kráčel jsem až na náměstí a tam mě čekalo zvláštní divadlo. Za mračny, rychle hnanými větrem, viděl jsem několik měsíců, které se pohybovaly velikou rychlostí. Napadlo mě, že se země vyšinula ze své dráhy a bloudí jako koráb bez stožárů na obloze, přibližujíc se nebo vzdalujíc se od hvězd, které se střídavě zvětšovaly nebo zmenšovaly. Celé dvě nebo tři hodiny jsem pozoroval ten zmatek a nakonec jsem zamířil směrem k Tržnicím. […] Když jsem se probudil, byl jsem překvapený, že vidím zase světlo. […] Řekl jsem si, že si slunce patrně uchovalo ještě dost světla, aby mohlo ozařovat zemi ještě tři dny, a že teď už čerpá ze své vlastní podstaty, a opravdu se mi zdálo studené a odbarvené.
[…]
Pozvolna jsem se vracel ke své literární práci a napsal jsem jednu ze svým nejlepších novel. Přece však jsem ji psal namáhavě, skoro stále tužkou a na útržky papíru, podle náhod svých snění nebo procházek. Za několik dní po jejím uveřejnění jsem trpěl houževnatou nespavostí.
. . .
[ Výpisky 22.12.2007:
. . .
Řeč mých druhů měla tajemné obraty, jejichž smyslu jsem rozuměl, a předměty bez tvarů a bez života se samy nabízely úvahám mého ducha; - ze seskupení oblázků, z obrazců rohů, skulin nebo otvorů, z ozubení listů, z barev, vůní a zvuků jsem viděl vznikat souzvuky až dosud neznámé.
[…]
Je má duše nezničitelná molekula, bublinka, kterou plní troška vzduchu, která však nalézá své místo v přírodě, nebo je to samo to prázdno, obraz nicoty, zanikající v nesmírnosti?
[…]
Nevím, jak jsem strávil včerejší den. Prochodil jsem jej z místa na místo.
[…]
Z lůna němých temnot zazněla dva tóny, jeden vážný, druhý pronikavý – a věčná dráha nebec se hned rozkroužila.
[…]
Rozhodl jsem se, že zachytím sen a poznám jeho tajemství. Řekl jsem si:
„Proč bych , vyzbrojen vší svou vůlí, neprorazil konečně ty mystické dveře, proč bych své dojmy, místo abych je trpně přijímal, neovládl? Což není možné zkrotit tu vábnou a nebezpečnou chiméru, vnutit pravidlo těm nočním duchům, kteří si pohrávají s naším rozumem? Spánek vyplňuje třetinu našeho života. Je útěchou nad trampotami našich dní nebo trestem za jejich rozkoše, ale nikdy jsem nezakusil, že by spánek byl odpočinkem. Po několikaminutové malátnosti začíná nový život, nepodrobený podmínkám času a prostoru a podobný patrně životu, který nás čeká po smrti. Kdo ví, zdali není nějaké pouto mezi těmi dvěma jsoucnostmi a není-li duši možné navázat je už v přítomnosti?“
Od té chvíle jsem horlivě hledal smysl svých snů a tento nepokoj měl vliv na mé úvahy ve stavu bdělém. Podle svého přesvědčení jsem chápal, že mezi světem vnějším a světem vnitřním je nějaké pouto, že jenom nepozornost nebo rozrušenost ducha skreslují jejich zjevné vztahy – a že tím lze vysvětlovat bizarnost jistých obrazů, podobných těm šklebivým odrazům skutečných věcí, míhajícím se na zneklidněné hladině vody.
Takové byly inspirace mých nocí; mé dny plynuly klidně ve společnosti ubohých nemocných, z nichž jsem si nadělal přátele
. . .
Po dočtení A. se mi, téměř po patnácti letech od svého vzniku [30.3.1993], velmi intenzivně zjevila Černá víla.
Jediná možnost, jak se s ní dané noci vypořádat, byla ji při návštěvě zhmotnit, zařadit do Nehybnosti [ze stejných důvodů bylo nutno se dnes vypsat i z A.] a čekat...

- - -

ex libris

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

[ černá víla

- - -

Černá víla
tančí jako pták,
s písní
usíná nářek v dálce.

Slunce právě našlo mámu
a měsíc zpívá.
Něžně vlci v horách vyjí.
Teď už nikdo nepochybuje.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
..

oko 75

pf 2008

roger gilbert-lecomte

[ Prázdno ze skla

Prázdno se zdmi
větru

Palác jehož věže
jsou z plamene denního světla

Palác z opálu
vprostřed zenitu

Tam pták tvořený bezbarvým vzduchem
v rychlém letu

Nechává bílý pruh
v černém prostoru

Jeho let kreslí znak
znamená nepřítomnost

[ Život, láska, smrt, prázdno a vítr. Malvern, Praha 2006
[ Přeložil Jakub Hlaváček
.

ten years before

- - -
Pomalu přestávám vědět, co dělám. Příhodička, která se mi stala zhruba před třemi minutami:
Sedím u stolu a čtu si W. Dostávám hlad. Odcházím do koupelny, dívám se do zrcadla, pouštím vodu a myslím na to, jak si uvařím párek. Po několika vteřinách pohledu na svůj obličej zjišťuju, že močím...
V poslední době hodně chlastám. Dnes ale nic, ani kapinku. Asi bych to už nevydržel, fyzicky. V pondělí, ve středu a ve čtvrtek jsem končil za svítání. Mezi tím jeden den abstinence. Včera dvě piva, minerálka. Dnes nic. Zítra taky nic. Nemůžu. Ve čtvrtek odpoledne strašné křeče v nohou. Pokusy o spánek. Vzbudil jsem se a zjistil, že cítím jenom levou nohu. Zvedl jsem peřinu, jestli tam jsou obě. Naštěstí tam byly. Prostě jsem to přepískl. Od minulé středy jsem v prdeli. Nějak se mi zase zachytila VZPOMÍNKA. Téměř nic jsem nejedl. Už je to lepší. Jinak je to ale celkem otřesné. Na poslední akci mi VR upálila vousy. Musel jsem se oholit. Chtěl jsem ještě jít zítra na brigádu, ale dnes jsem se tam ptal a asi z toho nic nebude. Půjčil jsem si dalších dvěstě korun. Odpoledne mi u PSz vyklouzlo z úst podivuhodné slovo: "úřez". Myslel jsem totiž najednou na slovo "úlet" a "nářez" a vlastně jsem je při vyslovení spojil. S tou minulostí budu muset něco udělat, nebo se z toho zblázním. Myslím, že k tomu nemám daleko...

[ 19. 12. 97, 21:45
- - -
.

ještě k tématu

- - -
Machatého Extase...
Večer po představení poprvé ve VV. Prostředí více než příjemné, místo téměř všudepřítomného vlezlého rádia potlačená Bregovičova hudba, na zdech fotografie, mj. zdařilá "kompozice rajčete"...
Pokud bych v tomto případě chtěl být chytrý, rozhodně bych se místo tvrzení, že vyfotit rajče přece dokáže každý blbec, zabýval například tím, proč jsou všechny zachycené [a v sérii prezentované] předměty kulaté anebo proč [a do jaké míry] je na nich rozvíjen/potlačován právě motiv červené. Možná bych navíc přišel i na to, že mnou při jiných příležitostech tolik proklamovaný okurek není přítomen právě proto, že a) není kulatý, b) není červený...
A ještě něco: Vyfotit rajče sice dokáže asi opravdu každý, ale koho tato možnost napadne, kdo vezme do ruky fotoaparát a rajče [na určitém místě, pod určitým úhlem, za určitého světla] opravdu vyfotí, kdo pořízenou fotografii vyvolá/vytiskne, kdo pro ni pořídí rám s paspartou, kdo ji do tohoto rámu umístí, kdo právě pro ni natluče do zdi hřebík, kdo [a proč] tuto svou konkrétní a ne jinou fotografii s k uzoufání nudným rajčetem nakonec v kontextu s ostatními vystaví?
- - -

lubor vyskoč

[ Jarní tání

Balkon je loď proplouvá městem
a číše s colou perlivá plachta
dveře jsou ráhno křeslo záchranný člun
knížka počítačové grafiky opar nad vodou
Na stole kytka v květináči
se dvěma mourky kterým došlo LSD
kalhotky na šňůře vlajky s neznámými státy
Má cigareta ještě hoří
plavba je v půli
nad domy čeří
loď jako kámen loď jež je ze skel
vzduch který uhýbá vzduch který pění
Strom na protějším kopci
bliká je maják
mé první rozednění

[ Satelity na drahách. Alfa-Omega, Praha 2000
.

divnosti

- - -
Začínám brečet i u knih...
Nad závěrem Landsmannova Fotra jsem se úplně rozklepal.
K tomu všemu Hrbáčova hudba:
Skladba číslo 5!
Skladba číslo 8!
- - -

knihy atd.

- - -
Ivan Landsmann: Fotr
Petr Hrbáč: Čekali
. . .
Květy mají nové písně. Ale housle???
[14:11]
. . .
. . .
Noční aktualizace k novým knihám [Cabaret Voltaire: Listen Up With, CD1]:
Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí
Vít Slíva: Souvrať
. . .
S HN v S. diskuse nad tzv. "krizí poezie"... Nemohu si pomoct, ale podle mě poezie [jako taková] v žádné "krizi" není!
Pokud ji někdo takto vnímá, souvisí to, myslím si, s celkovou kulturou a situací ve společnosti. Dnes tolik proklamovaný důraz na okamžitý efekt, měřitelný penězi či jinou formou "okamžité kontroly", prostě na poezii neplatí...
. . .
[z rodinných důvodů zápis přerušen...]
. . .
[ještě k tzv. krizi; pokračování ráno, autobus, 5:55]
Napadá mě pro srovnání několik otázek:
Jaký dopad měly ve své době prvotiny Holana, Hrubína, Mikuláška?
Jakou roli hrají tyto básnické sbírky v kontextu celého díla zmíněných autorů?
Jakou odezvu měly v době svého vzniku kritické stati ani ne třicetiletého Šaldy?
Každý autor jednou začíná a stejně tak to je i nyní. To, že jsou určití básníci [mj. výše jmenovaní] dnes vnímáni jako klasici, je dáno časem a zhodnocením celého jejich díla, a nikoli tím, že by těmito klasiky byli po své první, druhé či třetí sbírce...
Pokud se dnes něčeho nedostává, tak je to sekundární literatura.
A poplach kritiků, že není básník?
Co takhle spustit poplach básníků, že není kritik?
Poezie is not dead!
- - -

[ na2

- - -

Zábradlí najednou skončilo.
Muži s baterkami, pomalu,
vytrvale, najednou otvor,
ještě to přeci jen jde.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

motiv 11

[ čeření temných hladin

- - -

V době, kdy mezi nádechem a nádechem
není nic než další nádech (teď!),
hladina stoupá, klesá, stoupá
ve svém kmitání.

Kilometr před kilometrem
nevidět konec, vidět, nevidět,
šlapat až po krk, šlapat až na dřeň,
šlapat až do morku, tma.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
..

o/psáno

- - -
...Pokud má člověk odvahu odmítnout, co mu předepisuje společnost, může si žít podle svého. K čemu je to dobré? Aby byl svobodný. A k čemu je mu dobrá svoboda? Aby mohl číst knihy, aby je mohl psát, aby mohl přemýšlet...

[ Paul Auster: Brooklynské panoptikum. Prostor, Praha 2007; str. 21
[ Přeložila Barbora Punge Puchalská
- - -
.

slavomír kudláček

[ Pravá podoba

Pravá podoba lásky
nadobro ztratila tvar.

V zrcadle ponořená tvář,
němá vstupuje do pramene,
do ticha řečené
dlouho doznívá,
biograf běží.

Světlo ztracené vřekách
se proti proudu žene.

[ Hodina amulet. Mladá fronta, Praha 1994
.