miloslav topinka

[

Cítím v sobě obrovský vír, tělo se mi
smršťuje a vzápětí rozpíná, ústa se otevírají
jako při výkřiku, v uších šumí. Oči se
na okamžik přimhuřují a hned zase široce
rozevírají. Nohy těžknou. Dýchám stále
rychleji, každé nadechnutí se zařezává
do plic jak prudká smršť. Vlny se
přelévají z očí do úst, do hrtanu,
dozadu ke kříži. Slyším šramot, praskání.
Všude strašný žár. Tělo je průsvitné,
prsty světélkují, přeskakují mezi nimi
nafialovělé jiskry. A pak se najednou
všechno slévá, prolíná. Při výdechu,
který strhává vše kolem, se lehce zableskne.
Cítím, jak začínám zářit. Světlo se
prodírá mrazivým prostorem. Až to křupe.
Tma ustupuje, zavíjí se. Ptáci se probouzejí.

[ Trhlina. Praha, Trigon 2002
.

ad sen o proměně

- - -
Několik poznámek ke Snu o proměně; přečteno dnes ve vlaku cestou z Vs.:

...Můry byly považovány za duše čarodějnic či čarodějů (čili původně žreců či šamanů). Můrou ostatně můžeme dosud nazvat nějakou starou, zlou osobu. V představě můry jakožto duše čarodějnice (zaznívající nám také v ruském bábočka - znamenající jak okatého motýla, tak i Babičku [...]) je skryta obecnější představa spojující s motýlem, resp. s jakýmkoli létavcem (také s ptákem, hvězdou), každou lidskou duši. Podle velmi rozšířené představy totiž lidská duše vylétá po smrti z těla ven podobně jako pták z klece. Analogická je představa, v níž po smrti duše vylétá z mrtvého těla jako motýl z kukly (srov. řecké psyché - které označuje jak duši, tak motýla).
Šaman (či tzv. čarodějnice), prototyp "světelného" nebo "ohnivého" člověka (Alleau 2005), umí "ptačí klec" opustit během života - umí se proměnit v ptáka či motýla, kdykoli si zamane. Šaman se navíc umí do kukly nebo do vejce (či hnízda) opětovně navracet...

[Jan Krása: Noční můra. Rozrazil č. 2/2008, str. 31-32
- - -

6 otázek 6 odpovědí [2002]

- - -
Nakolik vychází Vaše tvorba z osobní zkušenosti? (Nakolik se inspiruje jinak?)
Role osobní zkušenosti je v mých textech dost zásadní, ale nebylo tomu tak vždy. Před několika lety mě zajímaly spíše pocity věcí (jak by se na svět mohly dívat třeba kaluže, dny, budovy, zdi) a lidí (co by si mohly myslet ženy, co by jim na to mohli říkat muži) a jejich vztahy. Zajímalo mě napětí, které úzce souviselo s hudbou. Tehdy jsem své texty především slyšel. Hrál mi rytmus, vícehlasý abstraktní sbor, který jsem postupně odíval do slov. K tomu bylo zapotřebí subjektů (pěvců či nástrojů), které by odehrály svůj part, tudíž promlouvaly. Stylizace (nejen ve smyslu "jak", ale bezděky i ve smyslu "co" a "kde") byla téměř stoprocentní. Jenže mi to hrálo stále zběsileji a zběsileji, až už slova přestala stačit. Začal jsem rozkládat, používat slabiky, hlásky. Dostal jsem se na konec. Jít dál, nebylo kam. Na několik měsíců jsem úplně odpojil a čekal. Koncem roku 1994 jsem pak své texty uviděl. Zvuk vyklidil místo obrazu, ale nezmizel. Hlavní osa se změnila v osu vedlejší, kontrolní, v jakýsi rytmický filtr. Poměrně záhy pak do tohoto dvourozměrného prostoru začala promlouvat i osa třetí, já. Z plochy básně se tak stal trojrozměrný objekt, prostorově vytyčený zvukem, obrazem a mnou. Proto, aby mohl vzniknout, je mi nyní osobní zkušenost nezbytná.

Mohl byste uvést autory, kteří Vás nejvíce ovlivnili?
Pokud jde o ovlivnění, začnu úplně od začátku, od svého tzv. "probuzení", dá-li se to tak vůbec nazvat. Za to, že jsem vůbec začal "číst, myslet a já nevím co všechno," vděčím především hudbě a to hudbě skupiny The Doors. Jejich skladby s texty Jima Morrisona na mě v těch šestnácti (nebo kolik mi tehdy bylo) působily jako zjevení. V roce 92 pak česky vyšla kniha J. Hopkinse a D. Sugermana Nikdo to tu nepřežije, jakýsi Morrisonův životopis, kterou jsem hltal stále dokola a vypisoval si z ní všechny knihy, které četl "On". Tak jsem se dostal k beatnikům, Joyceovi, Huxleymu, existencialistům. U každé přečtené knihy jsem v technice výpisků zmiňovaných autorů a knih pokračoval. Takto "probuzen" jsem v hodině literatury na gymnáziu v Českém Těšíně jednoho dne vyrezonoval Jiřího Koláře. Jeho básně mě doslova uhranuly. Ihned po hodině jsem si ve školní knihovně půjčil čerstvě vydaná Prométheova játra a doslova se do nich zakousl. S přibývajícími léty pak začaly vycházet Kolářovy sebrané spisy, jejichž první tři svazky pro mě znamenaly a znamenají opravdu hodně. Nevím přesně, čím, snad syrovostí, nefalšovaností, úhlem pohledu, autorským postojem, jazykem. Pokud tedy mám říct, kdo mě ovlivnil nejvíce, myslím, že je to právě Jiří Kolář. V těsném sledu bych v této souvislosti zmínil ještě tři jména: René Daumal, Vladimír Holan a Vít Slíva. Daumal pro své zachycování nevyslovitelna, Holan pro svou váhu slova a toho, co je za ním, Slíva proto, že díky němu a skrze něj jsem pochopil, že báseň má být čistá, bez odpadků.

Existuje literární styl, který je Vám nejbližší? Co pro Vás znamenápojem romantik a realista?
Blízké jsou mi texty, které dávají prostor k dobásňování. Umění neříct všechno, naznačit. Myslím, že to byl Seifert, který kdysi řekl zhruba tuto větu: Poezie není to, co je napsáno na papíře, poezie je to, co tam napsáno není... Podstatné je to, co je kolem básně. Ale musí si to najít každý sám - není na autorovi, aby dovysvětlovával. Báseň stojí sama o sobě. Mám rád texty civilní, bez květnatých metafor, hutné. Mám rád texty, které chodí po zemi a duní. Co pro mě znamená pojem romantik a realista? Nemám rád tato "populární" označení, jejichž původní význam se podle mě již dávno vytratil. K jejich alespoň částečnému vystižení si dovolím použít barev: romantik - fialová, realista - šedá. Obálka mé knihy je šedivá. Více jsem si přát nemohl.

Co si myslíte o budoucnosti češtiny jako jazyka krásné literatury abudoucnosti literatury vůbec?
Pokud se bude česky mluvit, bude se česky i psát, v tomto ohledu strach nemám. A budoucnost literatury jako takové? Jsem optimista. Je sice pravda, že v současnosti zažíváme mimořádný rozkvět vizuálních médií, ale když o něco jde, nezbývá někdy nic jiného, než oheň třeba vykřesat.

Jaký byl Váš nejsilnější kulturní zážitek 90. let?
Na tuto otázku se neodpovídá vůbec jednoduše, ale pravděpodobně otevření a již téměř sedmiletý provoz svébytného multikulturního prostoru sklepní scény brněnské Skleněné louky.

Pociťujete nějaký rozdíl v literatuře před a po revoluci? Globálně i osobně.
V samotné literatuře, její primární funkci, ne. Mám na mysli texty psané z nutnosti, nikoli proto, že je možnost je vydat. Zde se situace podle mého nemění. Je to samozřejmě úsudek ex-post. Vzhledem ke svému věku osobní srovnání uplatnit nemůžu.

Co plánujete do budoucnosti? Publikace, sbírky...
Mám rozpracovanou druhou básnickou sbírku, kterou bych, pokud to půjde, rád dokončil ke konci tohoto roku.

Jaký je Váš vztah k městu Brnu?
Brno vnímám jako své město volbou. Před devíti lety jsem si ho vybral ke svým studiím a zůstal. Dům tady už mám, domov hledám. Bez jakéhokoliv hanlivého nádechu si myslím, že Brno je opravdu největší vesnice v republice. Člověk je zde konfrontován se vším. Vysoké školy, kultura vpravdě velkoměstská, historické jádro, secesní bulváry, funkcionalismus, socrealistická sídliště, periferní předměstské čtvrti s přízemními domky a hospodami na nárožích, přidružené vesnice, fabriky, lesy, kopce, roviny, přehrada, řeky. Ale všude se dá dojít pěšky! Když byl za mnou před časem na návštěvě kamarád a básník Milan Děžinský a ptal se, jak je odkud kam daleko a čím je nejlépe se tam dostat, odpovídal jsem pokaždé: Deset minut pěšky. Brno mi dalo přátele, inspiraci, svobodu. Podle svých možností se mu to pokouším vracet.

[ Odpovědi na otázky pro Sborník brněnských autorů; jaro 2002
[ Zda sborník nakonec vyšel, nevím...
- - -
.

o/hlasy

- - -
V předchozích záznamech aktualizovány dva ohlasy na básnickou sbírku A hudba? (doplněna jména a citace veršů)...
- - -

102 minut k poezii

- - -
Aneb důvod k básni [formát WMA; 47 MB].
Rozhovor s Martinem Švandou, 9. 3. 2006...
Stav před N.
- - -

pavlína lesová

[ Píseň o ženě pohlazené měsícem

I.

putuje krajem opřená o zárubně dveří
načichlá už dávnem
bílých hor s očima
uvízlýma v obzorech
tichého
„teď“ a „pozor, padá mlha“
stromy poplivané kůrou něhy ňader
dřímají v kolébkách nahých lesů
kdoví odkud obloha vyrvala měsíc
když kdysi právě počata prvními slinami
olízla si půdu pod nohama
„už je mi těžko, síly docházejí, volám Tě
natřikrát, zaklínám patero druhy
poupat nedotčených“
vítr nevrže do rytmu krve její
a jsa oblá pod místem kde srdce
dýchá jenom v noci na okenní tabule
a nosem obtahuje měsíc


II.

díra noci
vytržená z průvanu tmy
zeje
do prázdných plání
zdivočelého vesmíru
řehtajícího
jak to zná od horkých koní

slova neplachtí tu prostorem
jak motýli na motýlích stezkách
prostorem
který zdá se sám sobě až příliš
otevřený

nohy oroseny hrůzou z hloubky přímo
pod jejich růžovými ploskami

Ona vynořená vprostřed houfů
hvězdných labutí
najednou nalézá nezčeřený ostrov


III.

několikery měsíce bílé rukavice
prolnuty samy sebou
krátery na nich i v hrudích přeplněných
vody zpívají protože
větří cesty prázdné a neschůdné
krovy tmy tajemstvím ukované
pod nimi
dva duší prosklených
běží samotni mezi stromy
tam kde hlas rudý něhou šeptá:
„kdoví kterým rokem luna obkročí nízká čela jejich“
ticha krákorají tam
a rosa sazí
vsazená do tváří
jak sípavé znamení
otevřené jen půlnoci


IV.

hladoví po světle
čekají oba
zvony krve chrlí proudy
úderů
jazyky očí syčí
krmelec ostrožnou všelikého hmyzu
v kaluži kůže měsíce se směje
vůně deště ohýbá věže smrků
fujary lesa naléhají
obzor rozevře svůj rudý plášť
a začne křičet sluncem
provlhlá mýtina do něj odlétá
On vyšlý z páry tmy páře si obětně srdce
a podává jí ho obřadně do dlaní
na misce svých úst
Ona v páteři
jak v hromosvodu tisíce broučků
vlasy jí tančí ruce dychtí tělo třese se
„Bože,
má křídla jsou bílá,
nebo mám jen oči vypadlé z mlhy?“


[ Dítě mlhy. Literární salon, Praha 2009
[ Časopisecky: Host 02/2004, str. 18-19
.

záznamy z protistrany

- - -
V poslední době uvažuji nad následujícím problémem: použít pro zřetelné důraznění vybrané části předem definovaného celku její
a) prosté zvýraznění
anebo naopak
b) potlačit ji zcela do pozadí...
V pondělí jsem kvůli tomu vstával uprostřed noci a přiklonil se k možnosti ad. b): zdůraznit část jasně vymezeného celku tím, že v něm tato část prostě obsažena nebude.
Zda a do jaké hloubky je to však přenositelné navenek, nevím...
. . .
Topinkovy Skicy k Gérardu Nervalovi (in: Hadí kámen, Host 2007; str. 176-192)... Při čtení se nabízí nutně jediné: Cha!
. . .
Biosphere: Shenzou
. . .
Velmi nečekaně intenzivní prožitek z Vejdělkova Václava...
Trojan! Vašáryová! Budař!
Vrcholné scény:
Vašáryová (u oběda): ...Ale já už žádnou trpělivost nemám!
Budař (v hospodě): ...Maminko, já to nepodepíšu...
Trojan: [...Celá pasáž z vězení...]
. . .
Sainkho Namtchylak
. . .
Typograficky zkompletovaná N. včetně Prostistrany zaslána MS; celek rovněž představen P.: Myslíš, že to někdo pochopí?
Protistrana samostatně předtím ještě FL...
. . .
Sny!
. . .
V tramvaji MS:
Abys ty básně ale úplně nepřebil a neudělal z toho pexeso...
. . .
Začíná INTER/AKCE!
FL, e-mail 24.03.2008:
Děkuji za Tvůj podnět, nejsem si sám jistý, nakolik je Tvá myšlenka přenositelná, neboť schopen myslet jsem nyní velmi málo, ale nechávám si N. v Apple a budu se k ní vracet. Zasílám Ti, ne snad, abych Tě zahltil, několik "problémů", které jsou spíše jazykového chrakteru, najdeš v nich možná trochu psychologie tělesnosti, znakovou nejistotu a snad i sociologii jazyka, k nimž jsem se před několika měsíci uchyloval.
.
JN, e-mail 27.03.2008:
Pročítal jsem se teď odpoledne Tvou N. - kromě básní, ty jsem přeskakoval, protože rád počkám na papír. Je to Tebou pevná N. Nacházím v ní mnoho blizkého, a z toho mám radost. Napadlo mě potom zadat slovo nehybnost textovému editoru, aby ho vyhledal v mých zápiscích z poslední doby. Je tam. Tvých básní bude tedy 33, já posílám potichu svých 26 zápisů... Ty tam máš oči a toto je snad trochu synoptické... (Biblisté mají za to, že synopse evangelií je důkazem jejich pravdivosti...)
. . .
Stále více uvažuji o záměně tří milostných básní (Blíže než; Píseň; Nouzový vchod) - jsou přiliš "tady" - za Bolest (nalézt nový název), Gramofon a Za.
Nutno prověřit celkem.
. . .
Opět shodná citace v Topinkově Hadím kameni (viz výše Nerval)! Tentokrát Kolářův deníkový záznam Halasova vyjádření k poezii - Nepišu, jen sem tam to zkusím... (str. 557)
Funguje to!
. . .
Po určitých snech je velmi obtížné nahlížet na reálné dění s vědomím vlastně se nic nestalo...
. . .
INTER/AKCE pokračuje:
MD, dezinsky.bloguje.cz 01.04.2008:
Znehybněná Nehybnost; MD zde píše o zvláštním uskupení písmen a vyslovuje milou obavu, zda jsem se nezbláznil...
. . .
Větší byt!
Auto!
. . .
Milostné básně nechat...
. . .
Pořízeno célinovské číslo RR s více než stostránkovým pásmem Anny Kareninové. Že Zaorálkův český překlad Cesty do hlubin noci byl vůbec prvním cizojazyčným vydáním Célina, jsem nevěděl.
. . .
Poprvé zcela Gilbert-Lecomtova Škvíra. Před 11 lety jsem ji dostal k narozenimám od R. (věnování)...
. . .
Z hlediska souslednosti dějů upraveno řazení N.:
E-chó předsunuto před Blíže než.
Do zdí předsunuto před Na2.
V Blíže než nahrazen poslední verš [Chutnáš mi...] zdvojením verše předposledního [Studánko!].
V úvodu Bytostně nahrazeno čtyřslabičné "nevýslovné" trojslabičným "záslovné".
Kolem těch tří slabik jsem kroužil skoro rok!
Verze 4.1.
. . .
Dávno
Jako dům je postaven z cihel, tak takto postavit báseň ze slov. Slovo jako cihla. Slovo jako stavební materiál. Podle potřeby osekávat, upravovat, nadstavovat. A pauzy. Pauzy zpevňující jako malta všechno kolem dokola. Také jsou potřeba okna a dveře. Dveře, aby se mělo kudy vcházet a kudy opět utíkat, okna proto, aby se občas mohlo koutkem oka ven, jak to tam vůbec vypadá. Pracovat se slovy jako s hlínou. Báseň jako socha. Modelovat, měnit polohy. Utíkat od tématu a zase se vracet. Demolovat. Nechat na slunci. Teď hned.
Jindy utéct k potoku, dravé horské říčce valící se kolem nás nesčetnými proudy vody, které ani nestačíme vnímat. Úseky. Vysekávat úseky a ty pak společně vsazovat a míchat.
Občas zase krupobití a není kam utéct. Slova padají velká, neohrabaná, strašné masy slov, zbytečné masy slov a ty se tu pak válejí bez ladu a skladu, šlape se po nich, nikdo je nezamete.
I taková je báseň.
.
[ 1.4.1994; 7 hodin po operaci
.
Večer po injekci halucinace (20:30):
- Kruhová duha v úplně zamračeném obzoru.
- Tančící zeď shora dolů rytmem vln a já klesám a stoupám spolu s ní (vše dorůžova).
- Všude kolem plno lidí a každý chce se mnou o něčem mluvit.
- Domnělé gestikulace, rozhovory a odpovědi z mojí strany - registrace halucinací.
- Necitelnost celého těla, jako bych žádné neměl (velice příjemné).
- Ve zhasnutém pokoji chodí neustále několik postav (nebo spíše přízraků - nereagují na nic), hlavně ve zdi [na pokoji jsem sám]
- Před operací mám skoro čtyřicetistupňovou horečku - operace se nekoná, vyhání mě domů
(sem přepsáno ráno 2.4.1994 z FRAGMENTŮ)
. . .
Dagmar Urbánková
Syneček
.
Většinou žvaní. Mele. Mluví a mluví, chechtá se a jeho všade plno. A jindy zas nic, je ticho, jak pěna. Průvan ho rozfúká po světnici, sní polévku a zmizí venku. A tak to je a sem na to zvyklá. Ale dneska? Dneskaj sem celý den nevěděla, civěl do stolu skrz jídlo, cosi ho dralo, až naráz praví: "Mamičko, povězte, když ste mňa rodila, svítilo slunko? A když ste mňa kojila, chutnalo mi? A když ste mňa... Chtěli ste mňa? Opravdu? No ptám sa, protože mně je dneska tak smutno, že mně připadá, že slunko nemohlo svítit, že ptáci nezpívali, že když sem sa rodil, bylo ticho, jak pod vyschlým splavem."
"Synečku, slunko svítilo, ptáci zpívali, tobě chutnalo, ale to je tak, že jeden den je pěkně a druhý prší. Běž teď spat. Zítra časně máš kosit lúku. To ti pomože, kosiť, zakleješ do trávy, co tebú šije."
.
[ Fjertoch si vyšiju. Eman, Benešov 2007; str. 27
. . .
Tak to tedy zprůhledníme: 11. 4. 2008 nastavena možnost přípisů...
. . .
...A pak mi něco došlo. Proč psát někomu, koho jsi tak dlouho neviděl, koho s největší pravděpodobností už neuvidíš a s kým Tě nepojí žádné nezapomenutelné zážitky?... Známe se tak málo, že pak máme pocit, že píšem někomu imaginárnímu, kdo žije jen v našich představách. Nebo já ten pocit aspoň mám. Když je dlouho ticho, pak je těžké ho přerušit, protože se každé slovo zdá tak malicherné a zbytečné, každá zpráva bezvýznamná a nicotná. Pokud se ještě někdy ozveš, ikdyby to mělo být za hooodně dlouhou dobu, stejně budu vědět, kdo jsi. A pokud se neozveš, tak taky tak...
[Z korespondence, která vznikla ozvěnou.]
.
Jak odpovědět? Jakým způsobem? Když proč je od počátku dáno!
Meziřeč... Membrána... Tiecho... E-chó Ti...
. . .
Chvilku jsem se dnes divil, proč zrovna v sobotu mi v šest ráno zvoní budík, ale záhy jsem na to přišel:
Nastává čas vychechtat si hubu na lešení, se zedníky zakurvovat do širého kraje!
. . .
Bytí proti toku času, 14 let, na den přesně:

[ První básník

V roce jedna
Prší
A květy zběsile vládnou
Tisícům tváří
Zástupům

Hej hej Otevři okno Klesni
K zemi plné nahých knih
Okapy snů Plížením

Záplavy mračen
Bijí
Prokleté pažemi svými
Bradavky bdění
Tykadla

Rozhodiv ruce
Spatřiv
Nečinné koleje konečných drah
Vyrostl tiše
Nevzkříšen

[ 13. 4. 1994
. . .
Feng-jün Song: Horská karavana
. . .
Věčné za [Sen]
Jsme s P. v nějakém domě, který je postupně obsazován blíže neurčenými ozbrojenými jednotkami. Je předem jasné, že všichni v domě budou zabiti. Smířeni s tímto faktem přesto prcháme do podkroví, to proto, abychom si mohli být v době, kdy se tak stane, co nejblíže. Na základě jistých zkušeností, kterých jsem zde nabyl, se mi daří P. přesvědčit, že to, co se nevyhnutelně blíží, nebude konec, ale pouze jakýsi přestupní terminál do prostoru za. Že potom nám nic nezabrání být nadále spolu.
V podkroví se z nejasných důvodů opozdím, takže záměr, že přecházet budeme společně, nevyjde. Jsem dostižen ještě dříve, než se mi podaří dostat do domluvené skrýše, kde na mě P. čeká. Povalen na zem cítím na zátylku hlaveň revolveru. Říkám si: Klid... Klid... Klid... Je to jen terminál. K úplnému a naprostému smíření s koncem mi však chybí blízkost P., na kterou tímto intenzivně myslím...
Situace, která nastává, je již mimo čas. Stále čekám na výstřel, když tu zjistím, že žádný nebude - už totiž dávno byl. Prost jakékoli bolesti se blížím k P., která je již rovněž za. Při shledání jsem více než zmaten. To co jsem předtím předpověděl, nastalo pouze částečně... Jsme sice oba zde, ale P. mě nepoznává, naprosto neví, kdo jsem!
Kdosi mi říká, že proto, aby se lidé za navzájem poznali, musí na sebe při přechodu terminálem myslet. Každý si odtamtud přináší pouze jedinou myšlenku, která mu za určuje jeho další existenci.
P. si sebou tedy přinesla něco jiného a tak to prostě je!
. . .
Ve snaze upravit přípisy tak, aby stránku typograficky nerozbíjely, jsem málem o vše přišel.
. . .
Vary 2:4, Brno 2:1, v kuchyni nádobí, 3 piva, prášek, Soft Parade k tomu...
[Třinec s Libercem ve fotbale - cha! - 2:2; čtvrtfinále ČFMS, zjištěno o den zpětně]
. . .
www.biosphere.no:
There will be no more Biosphere concerts in 2008. I am tired of flying. I hate airports, security checks, unhealthy food, air conditioning, hotels, etc. Back to nature!
. . .
A propos:
Prodám zánovní Fiat UNO 1.5 ie, modrá metalíza, příjemná akcelerace, poezie sama...
[Pozn. Prodáno 5.5.2008 za 600 Kč]
. . .
Vytištěna a svázána šablona N. včetně Protistrany.
. . .
Velmi nepříjemný sen začínající nenápadným výletem do hor (surreálné obrazy, mj. obojživelný trolejbus/loď zajišťující místní dopravu po horské říčce...), na který navazuje návštěva známých. Z návštěvy se však pozvolnou manipulací stává skupinový sex, který doprovází krádež osobních věcí, napadení (orgií se odmítám účastnit, přičemž hostitele přistihuji při paralelně probíhající krádeži, které se snažím zabránit), mžitky a dál už nic... Odehrává se v jakési české eknlávě v cizině - 2 muži, 2 ženy; ukazuje se, že jedna z žen je ve skutečnosti převlečeným mužem.
Po záchranném probuzení před třetí ráno jsem nespal skoro hodinu!
. . .
Nehybnost vč. Protistrany ke stažení zde [formát PDF; velikost 300 kB].
- - -

p r o t i s t r a n a

. . .
. . ] . [ motto
. . ] . [ pomalu
. . ] . [ postupně
. . ] . [ do morku kostí
. . ] . [ I
. . ] . [ II
. . ] . [ III
. . ] . [ IV
. . ] . [ V
. . ] . [ VI
. . ] . [ VII
. . ] . [ VIII
. . ] . [ IX
. . ] . [ X
. . ] . [ XI
. . ] . [ XII
. . ] . [ XIII
. . ] . [ XIV
. . ] . [ XV
. . ] . [ XVI
. . ] . [ XVII
. . ] . [ XVIII
. . ] . [ XIX
. . ] . [ XX
. . ] . [ XXI
. . ] . [ XXII
. . ] . [ XXIII
. . ] . [ XXIV
. . ] . [ XXV
. . ] . [ XXVI
. . ] . [ XXVII
. . ] . [ XXVIII
. . ] . [ XXIX
. . ] . [ XXX
. . ] . [ XXXI
. . ] . [ XXXII
. . ] . [ XXXIII
.
n e h y b n o s t
. . .
Protistrana vč. Nehybnosti [formát PDF; 307 kB]
. . .
Protistrana: Negativ [formát PPT; 800 kB]
.

XXXIII

XXXII . . . ]]
. .

XXXII

XXXI . . . XXXIII
.

XXXI

XXX . . . XXXII
. .

XXX

XXIX . . . XXXI
. .

XXIX

XXVIII . . . XXX
. .

XXVIII

XXVII . . . XXIX
.

XXVII

XXVI . . . XXVIII
. .

XXVI

XXV . . . XXVII
.

XXV

XXIV . . . XXVI
.

XXIV

XXIII . . . XXV
.

XXIII

XXII . . . XXIV
... .

XXII

XXI . . . XXIII
.

XXI

XX . . . XXII
.

XX

XIX . . . XXI
.

XIX

XVIII . . . XX
.

XVIII

XVII . . . XIX
.

XVII

XVI . . . XVIII
.

XVI

XV . . . XVII
.

XV

XIV . . . XVI
.

XIV

XIII . . . XV
.