nehybnost

znehybněno

nehybnost@centrum.cz (].[) — Mon, 21 Dec 2009 17:45:00 +0000

:.: 13. svazek edice MaPa, Brno 2010
::: nehybnost.cz

Uvedení knihy:
... 11.01.2010, Skleněná louka / Místogalerie , Kounicova 23, Brno
:.: 20:00 autorské čtení
..: 18:30 doprovodná vizuální audioprojekce
... Host večera Pavlína Lesová
.
.

: b y t o s t :

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 29 Nov 2008 07:11:00 +0000

- - -

b y t o s t . s e . h n e
n e h y b n o s t . t n e . t e b e

- - -
.

cizí dny [2008]

nehybnost@centrum.cz (].[) — Fri, 28 Nov 2008 15:16:00 +0000

- - -
06.02.2008 Petr Prokůpek: Make-up pod nehty
07.02.2008 Jon Fosse: Jméno
11.02.2008 Aleš Kauer: Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům
22.02.2008 Jan Sojka: Rok bez února
23.02.2008 Michal Šeltr: Up, up, up
01.03.2008 Zdeněk Lebl: Žena na pravoboku
01.03.2008 Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny
02.03.2008 Irena Václavíková: Zámlky
26.03.2008 Na vlastní ticho / Hledání 1972-2007
29.03.2008 Jiří Sádlo: Prázdná země
04.04.2008 Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí
05.04.2008 Jean Arthur Rimbaud: Dopisy vidoucího
06.04.2008 Roger Gilbert-Lecomte: Škvíra
07.04.2008 Charles Simic: Svet sa nekončí
15.04.2008 Miloslav Topinka: Hadí kámen
16.04.2008 Jon Fosse: Noc zpívá své písně
17.04.2008 Dagmar Urbánková: Fjertoch si vyšiju
24.04.2008 Vít Janota: Fasování košťat
25.04.2008 Verbascum / Sborník časopisu těžkoříct 2006
29.04.2008 Miloslav Topinka: Trhlina
03.05.2008 Pavel Rajchman: Neanone
03.05.2008 Pavel Rajchman: Průzor do vymyšlené bytosti
04.05.2008 Milan Děžinský: Černá hodinka
04.05.2008 Pavel Rajchman: Padlome Lome!
09.05.2008 Vladimír Burda: Lyrické minimum
16.05.2008 Erik J. Groch: Druhá naivita / Zobrané a nové básne a príbehy
24.06.2008 Jindřich Štyrský: Život J. A. Rimbauda
29.06.2008 Miloslav Topinka: "Vedle mě jste všichni jenom básníci"
04.07.2008 Jean Arthur Rimbaud: Sezóna v pekle
13.07.2008 Marek Šobáň: Místopisy
10.08.2008 Karel Hynek Mácha: Máj
13.08.2008 Jean Arthur Rimbaud: Illuminace
22.08.2008 Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
07.09.2008 Jiří Červenka: Uvidět Znojmo
19.09.2008 Petr Halmay: Země nikoho
20.09.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
21.09.2008 Erik J. Groch: Infinity
22.09.2008 František Halas: Sepie
02.10.2008 Ondřej Macura: Žaltář
08.10.2008 Vít Slíva: Koloběžka

08.10.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
10.10.2008 Vít Janota: Miniová pole
13.10.2008 Ivan Laučík: Pohybliví v pohyblivom
15.10.2008 Petr Čermáček: Linea nigra
20.10.2008 René Daumal: Černá poesie, bílá poesie
20.10.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
21.10.2008 Zbyněk Hejda: Sny
24.10.2008 Hledání 36
27.10.2008 Andrej Hablák: Tichorád
30.10.2008 Martin Solotruk: Mletie
01.11.2008 Pohybliví v pohyblivom [Laučík / Repka / Štrpka]
02.11.2008 Jakub Řehák: Světlo mezi prkny
03.11.2008 Fernando Pessoa: Kniha neklidu
08.11.2008 Petr Hrbáč: Kosti, maso, tekutiny
08.11.2008 Miloš Vodička: Trialog
14.11.2008 Robert Walser: Sourozenci Tannerovi
16.11.2008 Milan Urza: Pukliny
24.11.2008 Rudolf Sloboda: Rubato
26.11.2008 Ivan Laučík: Sme príbuzní na začiatku
].[

29.11.2008 Edward Gorey: Kuriózní lenoška a jiné příběhy
30.11.2008 Bohumila Grögerová: Rukopis
06.12.2008 Martin Šmaus: Židle pro Štefana
07.12.2008 Oldřich Mikulášek: Krajem táhne prašivec
14.12.2008 Oldřich Mikulášek: Ortely a milosti
14.12.2008 Petr Španger: Vodní mlýnky
21.12.2008 Petr Motýl: Každý svojí rybičkou
23.12.2008 Yveta Shanfeldová: Místo nedělí
24.12.2008 Jaromír Typlt / Jan Měřička: že ne zas až
25.12.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
25.12.2008 László Krasznahorkai: Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka
26.12.2008 Slavomír Kudláček: Svět, který předtím nebyl
30.12.2008 Marek Šindelka: Chyba
- - -
.

sen

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 22 Nov 2008 09:31:00 +0000

- - -
První: Je v jeho poezii vidět?
Druhý: Ne, všechno jsou to hlasy.
- - -
.

o/psáno

nehybnost@centrum.cz (].[) — Thu, 20 Nov 2008 10:41:00 +0000

- - -
Nemám si nač stěžovat, stejně jako nemám proč skákat radostí, ale mám všechny důvody mlčet.

[ Robert Walser: Sourozenci Tannerovi. Opus, Zblov 2007; str. 13
[ Překlad Radovan Charvát
- - -
.

prvotní konstelace

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sun, 09 Nov 2008 08:36:00 +0000

- - -
První patro: (1) Turkovi; (2) Szusczikovi
Druhé patro: (3) Kaňákovi; (4) Ciencialovi
Třetí patro: (5) Kučerovi; (6) Szlauerovi
Čtvrté patro: (7) Honzákovi; (8) Blaudeovi
Páté patro: (9) Bardoňovi; (10) Sikorovi
Šesté patro: (11) Walkovi; (12) Lyskovi
Do roku 1983, zhruba...
- - -

o/psáno

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 01 Nov 2008 21:44:00 +0000

- - -
Priestor získaný posunutím hraníc písania zaplní opäť veľké plodné mlčanie.
Ivan Laučík

[ Pohybliví v pohyblivom (Laučík / Repka / Štrpka). F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 348
- - -
.

jakub bělan

nehybnost@centrum.cz (].[) — Mon, 27 Oct 2008 19:29:00 +0000

[ Otvory

Jsou výtahy,
které dokáží převrátit jazyk v ústech;
jsou útesy,
které ubližují.

Jsou místa,
pod nimiž se napíná
blanka vzteku;

jsou plochy neklidu,
otvory soucitu,
prohlubně mlčení.

Otvory, které vábí;
vřetena, jež je třeba rozmotat -
proto, že na konci
není nic jiného
než konec.

[ Stín (Rozplyneš se). Literární salon, Praha 2008
.

vysvětlení

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 18 Oct 2008 09:11:00 +0000

50 neboli petr hrbáč neboli L

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 11 Oct 2008 21:50:00 +0000

[ Kdysi v loutkovém divadle Radost

Není to tak dávno,
nezmoudřel jsem ještě,
loutky ve vitrínách
mě dosud bezbolestně trhají na mluvící plameny,
šuškání po létech
zesílilo v údery jakéhosi dlaždiče,
dospívám ke zvláštnímu poznání,
že opilost má v rodokmenu
vznešenost hraček na poušti.
Vím také, že se mnou málokdo mluvil,
protože jsem nechtěl,
jenom ke mně mluvili,
mysleli si, že je slyším,
ale já jsem myslel na vyšeptalost
dvorů ošklivých,
spokojenou zdupanost
špinavé podlahy,
blažený útisk
předmětů s odvátými jmény.

[ Podzemní hvězda. Petrov, Brno 1998; str. 106
. . .
11. 10. 2008 se Petr Hrbáč dožívá 50 let...
.

p r o t i s t r a n a : n e g a t i v

nehybnost@centrum.cz (].[) — Fri, 10 Oct 2008 08:10:00 +0000

- - -
Animace [formát PPT; 800 kB]
. . .
Zveřejněno zpětně 29.11.2008, přiřazeno ke dni vzniku...
- - -
.

: : : : : :

nehybnost@centrum.cz (].[) — Thu, 09 Oct 2008 20:43:00 +0000

- - -
Světla, pachy, pohyby.
Podzimní město,
noc!
A ty jsi kdo? A ty jsi kdo? A ty jsi kdo?
. . .
Na Zábrdovickém mostě jsem si náhle uvědomil, že most je stejně starý jako můj otec.
Je to právě On, kdo mi umožňuje přechod odsud tam, odtamtud zase zpět!
Na týdnech nezáleží...
- - -
.

to

nehybnost@centrum.cz (].[) — Wed, 08 Oct 2008 21:56:00 +0000

- - -
To je až neuvěřitelné! Opět Ivan Laučík a opět dopis I. Štrpkovi, tentokrát ze 4.12.1988:

Keď mlčanie stráca zmysel, treba ho objať
zvukom
a vrátiť mu hodnotu škvrny.

[ Pohybliví v pohyblivom. F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 249/250

Neuvěřitelné protože to... Ano! Ano!
- - -

socha - výkřik, třpyt!

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 04 Oct 2008 20:33:00 +0000

- - -
Vážený pane Bělane, vážený Jakube,

nemám ve zvyku jezdit v září běžně do Bratislavy, abych si tam mohl koupit knihy s básněmi Erika Grocha a Ivana Laučíka a před odjezdem mimochodem zavítat do jednoho z brněnských knihkupectví a pořídit si v něm čerstvou sbírku sedm let starých veršů Ondřeje Macury a při té příležitosti „náhodou“ utkvět na té Vaší, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku bezprostředně reagovat na vydané básnické sbírky, po nocích posílat do nakladatelství rozechvělé žádosti o kontaktní adresy na jejich autory a úzkostlivě čekat, zda mi vydavatel odpoví, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku psát otevřené dopisy a přímo polemizovat s recenzenty a obsahem jejich sdělení, ale to sem patří. Patří to sem, protože Milena M. Marešová se ve své noticce ke třem novým sbírkám Literárního salonu na Portálu české literatury 25.9.2008 zmůže v kontextu Vaší knihy jen na ubohé nic:
„...Sbírka se od ostatních spoluvydaných nejvíce liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií. Také JB má sklon k pohádkovosti, v níž lze nacházet odvrácenou stranu niterných komplexů [citace].“ Rumburaka na ni! Rumburaka na ni i s Fantomasovými hřeby! Jistě, typografie knihy je vyhraněná, ale o to jde přeci až ve druhém plánu! Popsat Vaši básnickou sbírku tím, že se „liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií“, může jen ten, kdo se s ní bezostyšně mine…
Ale Marešová má potřebu pokračovat dále: „…forma vyjádření je z trojice prezentovaných nejúspornější: krátké básně spíš budí dojem poskládaných a sympaticky znějících dvoj- [citace] a trojverší [citace], jejichž půvab a svéráz zní sice občas nadneseně či jako říkačkové klišé, jindy ale jasně a pronikavě. Teprve až se tato dosud rozčeřená hladina usadí, bude možné zjistit, který směr Bělanova veršování převáží.“
Sympatická dvojverší? Sympatická trojverší? Říkačkové klišé? Veršování?
Přesné, ostré zářezy tupými předměty! Takové jsou mi Vaše básně. Básně na dřen, básně příčně, básně skrz. Totální čas v totálním prostoru. Děje. Zvuky. Otvory. (Není odkud! Není kam!)
Vy: „Klečíš nad jámou/ plnou světla;/ je půlnoc.// Viděl jsi vesmír/ roztržený v půli -/ cáry navzdory paměti.// Tam dole hoří světlo;/ jehly plamenů/ vyšívají krajku prázdna.// Jsi tu i tam:/ světlu navzdory,/ navzdory paměti.“ [Světlo, str. 40]...
Vašimi básněmi mi vane jediné: „Buď jsi slepý a všechno úsilí vysvětlit ti, co je modrá barva, bude marné, nebo vidíš, a potom je zbytečné s tebou mluvit o modré barvě...“ [René Daumal: Klavikuly Vysoké poetické hry]
Naprostý a svrchovaný zjev současné poezie!

[ Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se). Literární salon, Praha 2008
- - -

soukmit!

nehybnost@centrum.cz (].[) — Wed, 01 Oct 2008 05:37:00 +0000

- - -
Rytmus sa zrýchluje - pohyb skracuje - až nehybnosť, ale šialený rytmus.
Ivan Laučík v dopise Ivanu Štrpkovi, 1967

[ Pohybliví v pohyblivom (Laučík / Repka / Štrpka). F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 175
- - -
.

a hudba?

nehybnost@centrum.cz (].[) — Mon, 15 Sep 2008 18:55:00 +0000

pocta václavu boštíkovi

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sun, 27 Jul 2008 09:02:00 +0000

do třetice

nehybnost@centrum.cz (].[) — Tue, 03 Jun 2008 01:03:00 +0000

- - -
Přestávám psát, protože přestávám psát.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu; str. 123
- - -
.

[ báseň

nehybnost@centrum.cz (].[) — Mon, 02 Jun 2008 19:59:00 +0000

- - -

To si myslíš
Že si před tebou kleknu na kolena
Budu se tě prosit?
O tom si nech v noci zdát
Nejsem žádná hej nebo támhleto
Co bude skákat jak ty budeš pískat
Podlézat ti kdy si zamaneš
Jsem volná volná
A ještě jednou
Jak soumrak milující kapky deště
To jen ty když přijdeš
Že ti hned budu zpívat
Před tebou tančit
Mám na to právo
A ne abys mě zas po chvíli
Zahodil jako nějakou kurvu
Ty se plaz

[ Zeď popela; 14. 4. 1995

- - -
.

waiting for tom waits

nehybnost@centrum.cz (].[) — Fri, 30 May 2008 10:14:00 +0000

- - -
I přes drobné komplikace se v 9:42:46 neuvěřitelné stalo skutečností!

Po 15 letech tedy zbývá 52 dnů.
A na oslavu třeba tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle...
- - -

zbyněk havlíček

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sat, 24 May 2008 14:53:00 +0000

[ Žiji život a píši báseň

Budu ti vyprávět ten den
. . . . . . . . . . jak jsem ti o něm vyprávěl a jak ho sama znáš
Spánek doposud nezastavěl mé oči planou nadějí
Ještě sedím na kraji tvého lože
. . . . . . . . . . ještě jsi teplá a nesmírně drahá a krásná
Ještě mne rdousí má láska a fyzická bolest
. . . . . . . . . . tvé nepřítomnosti mi ještě rozdírá srdce
Parfumovanými třískami
. . . . . . . . . . ještě pro tebe krvácím ještě skrz tebe umírám
Mučivou sladkostí která je k neunesení
Touhou která je k nevyzpívání
Dlouhým životem vyhnanců na troskách obzoru
Budu ti znovu vyprávět ten den
. . . . . . . . . . který nějakým omylem započal klekáním
Vyšel jsem v něžný čas květů
. . . . . . . . . . přede mnou David s taškou na zádech
Jakoby nesl malířské štafle průzračný jako násobilka
Mamince nebylo dobře houfnicemi milujících vět
. . . . . . . . . . jsem rozháněl stíny pod jejíma očima
Před Městskou knihovnou se trochu styděla mne políbit
V Univerzitní jsem potkal svou ženu oblékala se ještě
. . . . . . . . . . když jsem spal dnes zase měla podobu cizinky
Listoval jsem sémantikou sloves pohybu semitskými nápisy
. . . . . . . . . . přes semper vivum až k heslu SEN
Všechny ty knihy jsem znal
. . . . . . . . . . Herbert Silver, Havelock Ellis, Mourly Vold
Kristiáni 1901 dostal jsem tenkrát zimnici
. . . . . . . . . . a musel jsem nezadržitelně plakat
Znovu jsem si opakoval že umění je cesta k smrti
. . . . . . . . . . před očima alfová znaménka Záviše Kalandry
Jimiž prosvěcoval stovky fólií jež se pak staly mým světem
Opět zde byly studentky filosofie
. . . . . . . . . . s těly rozvěšenými po kladkostrojích
S hlavami omývanými deštěm a s intelektuálními zábranami
Dráždivými jako azur v rovnoramenném trojúhelníku
Kuřárna ve sklepě bývalá předsíň protileteckého krytu
. . . . . . . . . . dodnes měla svůj provizorní ráz
Jako zmrzlinové čepičky a studentská léta
Můj bože kolik století jsem tu prožil
Chvění s jakým jsem odjišťoval miny knih
. . . . . . . . . . zanechalo několik trhlin v metrových zdech
Vilém Závada a jeho čínská zdvořilost
Jaroslava se rty nalíčenými menstruační krví
Malá Franciska které jsem dodnes dlužen odpověď
Drazí přátelé stolní lampička
. . . . . . . . . . padá doposud na Revolver s bílými vlasy
Na imaginární portrét Lautréamonta na Rimbaudův rukopis
Zase vycházím s hlavou rozpolcenou bleskem
. . . . . . . . . . zase zachycuji stopy slov
Na hranici měsíčního světla v Jilské uličce

Přijď zase válko vojáků kteří dopadali jak vodotrysk
Na univerzitní dvůr na stolky kaváren
. . . . . . . . . . se slunečními hodinami na čelech
S nadšením uchvatitelů a létavic
Pro volnost budoucnosti která přiráží své zvukotěsné dveře
Přijď zase svobodo v nesrozumitelné zemi jestřábů
Veřili jsme v nepřemožitelnost mládí
. . . . . . . . . . v dokonalé jednotě básně a života
Tak zvaná realita byla jen bombardování fronta a ubohost
Ubohost ptakopysků kteří valí své vejce životem
Ubohost doupat horlivců kteří přelstívají sami sebe na jarmarcích
Ubohost všech kdož chtějí zaujímat své místo
V regálech řádů
Děkujeme ti válko že jsi nás naučila relativitě všech hodnot
Nikdy nebyla realita tak opovrženíhodná
Sen náhody a láska se ujímaly vlády
. . . . . . . . . . jako se dva lidé milují než se přežene déšť
Ale život je plný dešťů ale také krasojezdkyň a sladkých potulek
A ti kdož promokli na kůži nám spílají liják je jejich principem
Jednou se objevil mír v perutích zaslíbené země
. . . . . . . . . . a s kameloty odpovědnosti
Proti principu lijáků jsem postavil princip imaginace
Princip nesmiřitelnosti která jediná drží v šachu mrtvé zátoky
Která jediná nám dává právo žít
Myslel jsem na to však když jsem odcházel
Náměstím souběžných náměsíčníků
. . . . . . . . . . když jsem střílel na německý tank
S láskou Reného Crevela něžnou jak valencijské krajky
V průchodu vedle železných vrat kde stávali pasáci holek
Na Uhelném rohu chlapec objímal dívku která plakala
V Kotcích se prodávaly staré dobré časy
Na tomto náměstí se scházela divadelní společnost
Znovu jsem slyšel Máchovy milostné nabídky herečce Sonntagové
Das geht nicht Herr Mácha das geht nicht
A co by tomu řekla slečna Lori
Z kavárny odtud chodívali rantlovat
. . . . . . . . . . dozadu za krámek na Betlémské náměstí
A pak jsem potkal Angelu
. . . . . . . . . . volal jsem na ni mezi námi přejel náklaďák
V Tržnici zas kupovaly zvěřinu ženy nedávno provdané
V nákupních taškách nosily vyzývavě prostor který zůstával
. . . . . . . . . . v jejich ložích když ještě na chvíli usnuly
. . . . . . . . . . po odchodu svých mužů do práce
Zas jsem tudy šel s Karlem Hynkem
Prodírali jsme se vůní ryb pokolena jsme se brodili máslem
Zabitá drůbež světélkovala jako nějaké barbarské básnictví
Miluji Tržnici její podzemí je jako skladiště mrtvol
Jako kulisa z Fantomase
Před antikvariátem čekali penzisté
. . . . . . . . . . aby vyměnili své knihy za večeři
Na Václavském náměstí se nějaký zpozdilý reportér
. . . . . . . . . . ještě dotazoval vévodova koně
Co soudí o budoucnosti kosmických letů
V nádražním holičství jsem si dal umýt hlavu
. . . . . . . . . . snad abych zastavil příval vzpomínek
Ještě chvíli jsem žil mezi dvěma životy mezi dvěma válkami
V čase vracející se houpačky v čase obrácené stránky
Tos už vstoupila na scénu ty u Piastrů kde stával klášter

Bytosti které milujeme znají jen jednu naši tvář
Jsou zabydleny ve hloubkách kde utopenci a vraky se vznášejí
V hloubkách nepřístupných jiným
Jejich rozkoš domoralizuje jako Seilerova rajská lůžka
Mezi touhou uniknout k hladině mezi úzkostí klesnout ke dnu
A obráceně
Zase jsem nevěděl kolik je přežití a přežití
Kolik je láska lomená hrozbou kolik je báseň lomená
. . . . . . . . . . živoucí přítomností té kterou milujeme
A kolik váží víčka andělů a kolik života je třeba
Abychom měli právo pohrdat životem a kolik krásy je třeba
Abychom mohli milovat smrt ukažte mi jedniného mrtvého
Abych měl důvod postavit
Vrcholné zoufalství proti vrcholnému bezpráví
. . . . . . . . . . abych měl důvod se stydět

Mé ruce bloudily pod krvácejícím nebem
Potkával jsem přátele byl jsem již neviditelný
Každému postavím pomník s letopočtem v podobě ucha
Pro zaklínání která zůstala přeslechnuta

A pak´s mě vedla do čtvrti kde jsi z balkonu počítala mrtvé
Kde jsi vycházela jen v dešti protože ses děsila lidí
Už tenkrát sis tvořila svůj svět
. . . . . . . . . . jako ramínko ochraňované ve skříni
Jako železnou košili jako film života promítaný padlým
Svět věčný jako vídeňská káva
. . . . . . . . . . jako momentka Ferencvárose před zápasem
Dala se do pohybu jako birnamský les
. . . . . . . . . . jako vůně šamponu pro tmavý vlas
Vbodnuta do zvonku naděje nohama kanadských nožů

Nejsem z těch kdož zvedají každou rukavičku zamilovanosti
Kdož poklekají občas před panenskou královnou
. . . . . . . . . . a nepíši libreto k životu
A neházím svatební kytice na deflorovaný klín a neměním se v uhlí
V krouživém pohybu věků v krouživém pohybu pánví
Neopakuji scénu vraždy za schizofrenní oponou
Kde doutnají pomalé ohně nevzývám nejpohřebnějším hlasem
V nejčernějších šatech královnu sublimací
Jdu se ženou která mi uzavřela obzor
. . . . . . . . . . píši zvukové básně s krupobitím a kulomety
Má láska zažehuje požár v čokoládovně
. . . . . . . . . . a vystřeluje jockeyové postavy astronautů
Probírá několik různých variant techniky přistání
. . . . . . . . . . a vyvrhuje sbírku meteoritů ze svého srdce
A zvedám malou rukavičku zamilovanosti
. . . . . . . . . . a poklekám před panenskou královnou
A měním se v uhlí v krouživém pohybu pánví
A opakuji scénu vraždy a zažehuji požár v čokoládovně
A miluji tě a spím s tebou kterás mi uzavřela obzor
A která obklopuješ mé ruce a která pohlcuješ můj úd
A která dáváš povel k odpálení a která se otvíráš
A která miluješ a ve chvíli kdy se odděluje mé srdce
Aby shořelo v nejhustších vrstvách řekneš v posledním stupni
V posledním stupni je člověk

Byla to velmi bolestná vůně velmi bolestná vůně zůstat sám
Avšak život nekončí včera ani nezačíná zítra
Šel jsem zas Lobkovickým náměstím
. . . . . . . . . . kde starý básník nás brával za ruce
Uličkou kde jsem prováděl psychoanalýzu na štaflích
Nepřetržitě šestatřicet hodin
S ubohou šilhavou Honzou jejíž matce
Je adresován zarážející poklad
Briefe an Milena
Stáli jsme nad Kafkovým hrobem
A tys hledala největší oblázek v poušti
Velmi bolestná vůně květin ráno velmi bolestná vůně tvého těla

Nespal jsem vůbec tu noc jako tenkrát o pár domů dál
Kde byl nepředstavitelný bordel a štěnice
Než usnula říkala mi Jaromír byl jsem na čas architekt z Devětsilu
To o mně napsal studii Teige
Téhož večera jsem se seznámil s Karlem Hynkem
Četl jsem Inu mládí je mládí prožil jsem zas jeden konec světa

A zas už rachotí půlnoční vlak a nikoho nepřiváží
Zas sedím na okně divadla Na zábradlí neviditelný jako Sioux
A ty jsi se mnou jako na představení Tannhäusera
. . . . . . . . . . kde jsem byl s ovázanou hlavou
Tenkrát jsem poznal Pavla Šoltéze jedeme taxíkem k Hradčanům
Znovu dobýváme Prahu
. . . . . . . . . . ve výklenku Zámeckých schodů se měníš ve světici
Mé obvazy ti padají do klína jako můj život
Tato noc nikdy neskončí je pod diktátem vichřice a zrození
S naléhavostí korunních svědkyň se svléká v přestřelkách
Strhává vlády dosazuje poesii na trůn zahajuje inflaci pergamenů
Můj život se stal nepřetržitým návratem nepřetržitým exulanstvím
Dagmareo anebo Dagmarei
Oroduj za nás
Stalo se něco zeptala ses mě v telefonu když jsem tě volal
Nestalo se nic miláčku
Bohužel
Nikdo se nezřítil s Dakotou a nikdo neumírá
Nikdo nečetl mobilizační vyhlášku
. . . . . . . . . . a nikdo dnes neobjal Fidéla Castra
Jen žena ve vlaku zvonila umělými zuby
. . . . . . . . . . jako o porculánový hrníček
Jenom jsem zatoužil tě vidět
A obejmout
A říkat ti to jako už kdysi
Dej mi tuberkulózu abych měl důvod žít
Dej mi meningitidu abych měl důvod žít
Dej mi tabes dorsalis abych měl důvod žít
Dej mi horečku Q abych měl důvod žít
Buď krásná až půjdeš kolem
. . . . . . . . . . a zanech mi smutek abych měl důvod žít
Vzbuď ve mně touhu a živ ji ve mně
Dej mi zoufalství a svůj převlek který mizí
Abych měl důvod tě hledat
A zemři nenaleznu-li tě
Miláčku nestalo se nic
Jen jsem měl důvod tě hledat
Podle telefonu na vizitce indického velvyslanectví
Podle stop jež zanechává křeslo
. . . . . . . . . . které uprchlo v XVI. století v písku
A podle jednoho pohybu tělem
O němž se nikdy nedovíš
A jenž mi vyráží z rukou zbraň šťastnější nežli tank
. . . . . . . . . . a kulatější nežli mateřské znaménko
Snad zase potkám Josefa Nasvadbu na nočním nádraží
. . . . . . . . . . a stanu se postavou z utopistických románů
Snad zase potkám den o němž se budu zdráhat říct
. . . . . . . . . . je-li on nejmocnějším z dnů anebo tenkrát tamten
A zas ti budu vyprávět ten den
. . . . . . . . . . který jsem ti už vyprávěl a který sama dobře znáš
Až tě odkryji zasutou v XVI. století
. . . . . . . . . . jako skutečnost jedinou a nahou
A nebudu v tu chvíli vyhnancem
. . . . . . . . . . na svém zříceném obzoru a nebudu nikdy a nikým
Kdo by směňoval cokoli za rozkoš kdo by zajišťoval své srdce
Ve spořitelnách stáří
Žiji život a píši báseň
A chci psát život a chci žít báseň
Noc co noc noc co noc
. . . . . . . . . . jedinou permanentní a jedinou autentickou báseň
Kalenou po tvém boku

A všechno co jsem kdy řekl je jen počátkem
Velikého uraganu který mne roztáčí s květem immortelky v dlani
Konečně mám právo promluvit k pyramidám mrtvých
S příznaky zapadajícího slunce s chůzí provazolezce
. . . . . . . . . . a s parkinsonským chřestotem
Soudruzi mrtví je čas zalistovat si ve šrotu vzpomínek
Kdy vám podtrhli židli kdy vás přirazili ke zdi
Je vás nekonečně víc než živých
Je čas vydat svůj manifest

A o kus dál pochodují kriminály
Stará leninská garda a vyhlazené národy
Ve jménu otce i syna i ducha svatého amen
Ve jménu státního náboženství symboly mlátí o symbol
Ve jménu státního náboženství po hřbetě smrti vašich
Ve jménu prokurátora posledních bitev v dáli

A báseň se pohybuje dál mlhami po veliké hře
Jakési přízračné světlo vytváří její mosty řetězy a objetí
Spojuje konstelace emocí unáší světy
Hormonálních požárů a povodní
Její království jsou bez viny
Diktuje slova
Diktuje kameny prstenům a věže náměstím
Výkřiky tichu modré labutě ženám
Diktuje slova
Její jedinou lasturou je hlas
Hleděl jsem do krajiny skrze svůj obličej
Osamělá světla probleskovala mezi stromy
Zde se snad naplňuje společenská funkce básnictví
Nosorožce vlečeného ulicemi Prahy

Má lásko na hoře naděje s drápky netopýrů
Na černém sametu s ohni této filipojakubské noci
Nezbude nic ani bílá čelenka bitev ani mramorový lom
Tesaný bosýma nohama ani nejmenší slavnost
Za chimérami hranic ani vodopád stesku
Vztyčený jako hroznýš jako dětinská pýcha
Nezbude nic ani stín mého hlasu
Ani zbloudilá střela mé lásky slyš mne ještě
A říkej mi navždy
Jsem tvá jak jen může být
Dech plic loďka řeky a vločka sněhu
A člověk země a báseň zoufalého štěstí
Hozeného jak věnec na přeludná ramena

Zas hořím jako městečko jako safírový chrám
Pročítám věty které mi docházejí jak kabelogramy z plamenů
Házím je zpátky uklánějí se jak herci po představení
Pláčou a smějí se a zanikají v tmách

I kdyby tato báseň byla vším co jsem kdy řekl
I kdyby nevzkřísila mrtvé i kdyby nerozstříštila nesmírné ticho
I kdyby nezbylo nic
. . . . . . . . . . a nikdo se neozval jménem a nikdo se nenavrátil
Ani láska ani naděje ani cokoli co souviselo s člověkem
V hybrydním těstě vesmíru zůstane skutečnost
Že jsem žil že jsem tě miloval
Že jsem se o tebe chvěl abych donesl poselství
Až na práh smrti
Neboť
Četl jsem písmo hvězd a rozluštil jsem svou tvář

Duben 1961

[ Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 273-282
.

o/psáno

nehybnost@centrum.cz (].[) — Fri, 23 May 2008 16:18:00 +0000

- - -
Na opačném konci, vzadu za místem, kde ležím, se ticho domu dotýká nekonečna. Slyším kapku po kapce plynout čas a žádnou z těch kapek není slyšet. Fyzické srdce mi fyzicky tíží paměť, v níž se neuchovalo nic z toho, co bylo nebo co jsem byl. Hlavu cítím hmotně položenou na polštáři, v němž hloubí dolík. Pleť povlaku přilnula ve stínu k mé pleti jakoby lidským dotekem. I to ucho, na němž ležím, se mi matematicky vrývá do mozku. Únavou zamrkám a moje řasy vyloudí drobný neslyšný zvuk v citlivé běli zvednutého polštáře. Dýchám vzdechem a můj dech se směje - není můj. Trpím bez citu a bez myšlení. Domácí hodiny, jistotné místo v nekonečnu, odbíjejí strohou a nijakou půlhodinu. Všeho je tolik, všechno je tak hluboko, všechno je tak černé a studené!
Procházím mnohým časem, mnohým tichem, beztvaré světy procházejí mnou.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Agro, Praha 2007; str. 133
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.

[ bloudění

nehybnost@centrum.cz (].[) — Tue, 20 May 2008 05:31:00 +0000

- - -

Pln prázdných řečí
prázdných dnů bez
konce unáším
střed sebe šedověkem skel

Uleknout se
zpívajícího drozda
a vůbec zavadit šaty
o keř vonící tmou

Studnice pokušení
ovocem ověšená
vstaň a pověz mi
závěť přesycených končin

Pootevři zrcadlo života
jen napověz
napověz prosím
ať mohu kolébat se zmaten

Zářivou nocí
tisíce plamenných žil
vítá se navzájem
chaosem zapomnění

Ta noc kdy zas
nevěděl jsem co chci
byla slepá
den hroutil se dnem

[ 11.4.1994

- - -
.

dávno

nehybnost@centrum.cz (].[) — Mon, 19 May 2008 11:43:00 +0000

- - -
Třinec. Neustálé vědomí času proplouvajícího mezi prsty. Reflexe. Bytí. Přebývání. Existence. Čas. Nic. Při snaze poznačit si den zjišťuju, že vlastně nevím, kolikátého dnes je. Nepotřebuju to. Nejsem k ničemu vázán. Vím, že je pondělí. Zítra jedu do O., v noci z úterý na středu do B. za R., v pátek do P. a J. Toto všechno vím a registruju. Registruju taky, co bylo včera, předevčírem momentálně matněji. Taky ještě vím, že je něco po dvacátém červnu, asi tak 23. nebo 24. To je vše. Více nepotřebuju. Nejsem vázán žádnými oficiálními závazky. Prostě jsem v čase, co byl, je a bude. Momentálně je večer. Blíže k noci. A nebude ještě ani tak pozdě. Kolem půl jedenácté. Doma se spí. Světlo nad mou postelí láká můry. Létají. Mávají křidélkama. Taky mávám. Sem.

[po chvíli]

Za poslední rok zhruba patnáct básní. Poslední pomalu vychládá z plotny. Letos pátá. Osm veršů. Na déšť. Do spící Tišiny. Tišiny v narkóze. Operace je táhlá, lékaři bohužel nejsou schopni stanovit dobu rekonvalescence a následné rehabilitace. Slova...

[ 1997
- - -
.

[ bez názvu

nehybnost@centrum.cz (].[) — Sun, 18 May 2008 09:22:00 +0000

- - -

Nikdy se nedotýkej člověka
Neber do úst jeho vlasy
Nepolykej

Zalom holýma rukama
Uzavři kružnici z vody
Polámej hlas

Vykonej rozsudek
Zakokrhej podzimnímu větru
Utrať kámen

Zakloň
Rozevři ruce
Propadni prokletí

Ukazuj holé tělo
Neber do úst
Nepolykej

[ Zeď popela; 28.7.1994

- - -
.