nehybnost

znehybněno

2010-01-01T18:45:00.000+01:00

:.: 13. svazek edice MaPa, Brno 2010
::: nehybnost.cz

Uvedení knihy:
... 11.01.2010, Skleněná louka / Místogalerie , Kounicova 23, Brno
:.: 20:00 autorské čtení
..: 18:30 doprovodná vizuální audioprojekce
... Host večera Pavlína Lesová
.

: b y t o s t :

2008-11-29T08:11:00.005+01:00

- - -

b y t o s t . s e . h n e
n e h y b n o s t . t n e . t e b e

- - -
.

cizí dny [2008]

2008-11-28T16:16:00.016+01:00

- - -
06.02.2008 Petr Prokůpek: Make-up pod nehty
07.02.2008 Jon Fosse: Jméno
11.02.2008 Aleš Kauer: Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům
22.02.2008 Jan Sojka: Rok bez února
23.02.2008 Michal Šeltr: Up, up, up
01.03.2008 Zdeněk Lebl: Žena na pravoboku
01.03.2008 Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny
02.03.2008 Irena Václavíková: Zámlky
26.03.2008 Na vlastní ticho / Hledání 1972-2007
29.03.2008 Jiří Sádlo: Prázdná země
04.04.2008 Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí
05.04.2008 Jean Arthur Rimbaud: Dopisy vidoucího
06.04.2008 Roger Gilbert-Lecomte: Škvíra
07.04.2008 Charles Simic: Svet sa nekončí
15.04.2008 Miloslav Topinka: Hadí kámen
16.04.2008 Jon Fosse: Noc zpívá své písně
17.04.2008 Dagmar Urbánková: Fjertoch si vyšiju
24.04.2008 Vít Janota: Fasování košťat
25.04.2008 Verbascum / Sborník časopisu těžkoříct 2006
29.04.2008 Miloslav Topinka: Trhlina
03.05.2008 Pavel Rajchman: Neanone
03.05.2008 Pavel Rajchman: Průzor do vymyšlené bytosti
04.05.2008 Milan Děžinský: Černá hodinka
04.05.2008 Pavel Rajchman: Padlome Lome!
09.05.2008 Vladimír Burda: Lyrické minimum
16.05.2008 Erik J. Groch: Druhá naivita / Zobrané a nové básne a príbehy
24.06.2008 Jindřich Štyrský: Život J. A. Rimbauda
29.06.2008 Miloslav Topinka: "Vedle mě jste všichni jenom básníci"
04.07.2008 Jean Arthur Rimbaud: Sezóna v pekle
13.07.2008 Marek Šobáň: Místopisy
10.08.2008 Karel Hynek Mácha: Máj
13.08.2008 Jean Arthur Rimbaud: Illuminace
22.08.2008 Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
07.09.2008 Jiří Červenka: Uvidět Znojmo
19.09.2008 Petr Halmay: Země nikoho
20.09.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
21.09.2008 Erik J. Groch: Infinity
22.09.2008 František Halas: Sepie
02.10.2008 Ondřej Macura: Žaltář
08.10.2008 Vít Slíva: Koloběžka

08.10.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
10.10.2008 Vít Janota: Miniová pole
13.10.2008 Ivan Laučík: Pohybliví v pohyblivom
15.10.2008 Petr Čermáček: Linea nigra
20.10.2008 René Daumal: Černá poesie, bílá poesie
20.10.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
21.10.2008 Zbyněk Hejda: Sny
24.10.2008 Hledání 36
27.10.2008 Andrej Hablák: Tichorád
30.10.2008 Martin Solotruk: Mletie
01.11.2008 Pohybliví v pohyblivom [Laučík / Repka / Štrpka]
02.11.2008 Jakub Řehák: Světlo mezi prkny
03.11.2008 Fernando Pessoa: Kniha neklidu
08.11.2008 Petr Hrbáč: Kosti, maso, tekutiny
08.11.2008 Miloš Vodička: Trialog
14.11.2008 Robert Walser: Sourozenci Tannerovi
16.11.2008 Milan Urza: Pukliny
24.11.2008 Rudolf Sloboda: Rubato
26.11.2008 Ivan Laučík: Sme príbuzní na začiatku
].[

29.11.2008 Edward Gorey: Kuriózní lenoška a jiné příběhy
30.11.2008 Bohumila Grögerová: Rukopis
06.12.2008 Martin Šmaus: Židle pro Štefana
07.12.2008 Oldřich Mikulášek: Krajem táhne prašivec
14.12.2008 Oldřich Mikulášek: Ortely a milosti
14.12.2008 Petr Španger: Vodní mlýnky
21.12.2008 Petr Motýl: Každý svojí rybičkou
23.12.2008 Yveta Shanfeldová: Místo nedělí
24.12.2008 Jaromír Typlt / Jan Měřička: že ne zas až
25.12.2008 Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se)
25.12.2008 László Krasznahorkai: Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka
26.12.2008 Slavomír Kudláček: Svět, který předtím nebyl
30.12.2008 Marek Šindelka: Chyba
- - -
.

sen

2008-11-22T10:31:00.003+01:00

- - -
První: Je v jeho poezii vidět?
Druhý: Ne, všechno jsou to hlasy.
- - -
.

o/psáno

2008-11-20T11:41:00.003+01:00

- - -
Nemám si nač stěžovat, stejně jako nemám proč skákat radostí, ale mám všechny důvody mlčet.

[ Robert Walser: Sourozenci Tannerovi. Opus, Zblov 2007; str. 13
[ Překlad Radovan Charvát
- - -
.

prvotní konstelace

2008-11-09T09:36:00.006+01:00

- - -
První patro: (1) Turkovi; (2) Szusczikovi
Druhé patro: (3) Kaňákovi; (4) Ciencialovi
Třetí patro: (5) Kučerovi; (6) Szlauerovi
Čtvrté patro: (7) Honzákovi; (8) Blaudeovi
Páté patro: (9) Bardoňovi; (10) Sikorovi
Šesté patro: (11) Walkovi; (12) Lyskovi
Do roku 1983, zhruba...
- - -

o/psáno

2008-11-01T22:44:00.001+01:00

- - -
Priestor získaný posunutím hraníc písania zaplní opäť veľké plodné mlčanie.
Ivan Laučík

[ Pohybliví v pohyblivom (Laučík / Repka / Štrpka). F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 348
- - -
.

jakub bělan

2008-10-27T20:29:00.004+01:00

[ Otvory

Jsou výtahy,
které dokáží převrátit jazyk v ústech;
jsou útesy,
které ubližují.

Jsou místa,
pod nimiž se napíná
blanka vzteku;

jsou plochy neklidu,
otvory soucitu,
prohlubně mlčení.

Otvory, které vábí;
vřetena, jež je třeba rozmotat -
proto, že na konci
není nic jiného
než konec.

[ Stín (Rozplyneš se). Literární salon, Praha 2008
.

vysvětlení

2008-10-18T11:11:00.001+02:00

50 neboli petr hrbáč neboli L

2008-10-11T23:50:00.007+02:00

[ Kdysi v loutkovém divadle Radost

Není to tak dávno,
nezmoudřel jsem ještě,
loutky ve vitrínách
mě dosud bezbolestně trhají na mluvící plameny,
šuškání po létech
zesílilo v údery jakéhosi dlaždiče,
dospívám ke zvláštnímu poznání,
že opilost má v rodokmenu
vznešenost hraček na poušti.
Vím také, že se mnou málokdo mluvil,
protože jsem nechtěl,
jenom ke mně mluvili,
mysleli si, že je slyším,
ale já jsem myslel na vyšeptalost
dvorů ošklivých,
spokojenou zdupanost
špinavé podlahy,
blažený útisk
předmětů s odvátými jmény.

[ Podzemní hvězda. Petrov, Brno 1998; str. 106
. . .
11. 10. 2008 se Petr Hrbáč dožívá 50 let...
.

p r o t i s t r a n a : n e g a t i v

2008-10-10T10:10:00.002+02:00

- - -
Animace [formát PPT; 800 kB]
. . .
Zveřejněno zpětně 29.11.2008, přiřazeno ke dni vzniku...
- - -
.

: : : : : :

2008-10-09T22:43:00.008+02:00

- - -
Světla, pachy, pohyby.
Podzimní město,
noc!
A ty jsi kdo? A ty jsi kdo? A ty jsi kdo?
. . .
Na Zábrdovickém mostě jsem si náhle uvědomil, že most je stejně starý jako můj otec.
Je to právě On, kdo mi umožňuje přechod odsud tam, odtamtud zase zpět!
Na týdnech nezáleží...
- - -
.

to

2008-10-08T23:56:00.007+02:00

- - -
To je až neuvěřitelné! Opět Ivan Laučík a opět dopis I. Štrpkovi, tentokrát ze 4.12.1988:

Keď mlčanie stráca zmysel, treba ho objať
zvukom
a vrátiť mu hodnotu škvrny.

[ Pohybliví v pohyblivom. F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 249/250

Neuvěřitelné protože to... Ano! Ano!
- - -

socha - výkřik, třpyt!

2008-10-04T22:33:00.013+02:00

- - -
Vážený pane Bělane, vážený Jakube,

nemám ve zvyku jezdit v září běžně do Bratislavy, abych si tam mohl koupit knihy s básněmi Erika Grocha a Ivana Laučíka a před odjezdem mimochodem zavítat do jednoho z brněnských knihkupectví a pořídit si v něm čerstvou sbírku sedm let starých veršů Ondřeje Macury a při té příležitosti „náhodou“ utkvět na té Vaší, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku bezprostředně reagovat na vydané básnické sbírky, po nocích posílat do nakladatelství rozechvělé žádosti o kontaktní adresy na jejich autory a úzkostlivě čekat, zda mi vydavatel odpoví, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku psát otevřené dopisy a přímo polemizovat s recenzenty a obsahem jejich sdělení, ale to sem patří. Patří to sem, protože Milena M. Marešová se ve své noticce ke třem novým sbírkám Literárního salonu na Portálu české literatury 25.9.2008 zmůže v kontextu Vaší knihy jen na ubohé nic:
„...Sbírka se od ostatních spoluvydaných nejvíce liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií. Také JB má sklon k pohádkovosti, v níž lze nacházet odvrácenou stranu niterných komplexů [citace].“ Rumburaka na ni! Rumburaka na ni i s Fantomasovými hřeby! Jistě, typografie knihy je vyhraněná, ale o to jde přeci až ve druhém plánu! Popsat Vaši básnickou sbírku tím, že se „liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií“, může jen ten, kdo se s ní bezostyšně mine…
Ale Marešová má potřebu pokračovat dále: „…forma vyjádření je z trojice prezentovaných nejúspornější: krátké básně spíš budí dojem poskládaných a sympaticky znějících dvoj- [citace] a trojverší [citace], jejichž půvab a svéráz zní sice občas nadneseně či jako říkačkové klišé, jindy ale jasně a pronikavě. Teprve až se tato dosud rozčeřená hladina usadí, bude možné zjistit, který směr Bělanova veršování převáží.“
Sympatická dvojverší? Sympatická trojverší? Říkačkové klišé? Veršování?
Přesné, ostré zářezy tupými předměty! Takové jsou mi Vaše básně. Básně na dřen, básně příčně, básně skrz. Totální čas v totálním prostoru. Děje. Zvuky. Otvory. (Není odkud! Není kam!)
Vy: „Klečíš nad jámou/ plnou světla;/ je půlnoc.// Viděl jsi vesmír/ roztržený v půli -/ cáry navzdory paměti.// Tam dole hoří světlo;/ jehly plamenů/ vyšívají krajku prázdna.// Jsi tu i tam:/ světlu navzdory,/ navzdory paměti.“ [Světlo, str. 40]...
Vašimi básněmi mi vane jediné: „Buď jsi slepý a všechno úsilí vysvětlit ti, co je modrá barva, bude marné, nebo vidíš, a potom je zbytečné s tebou mluvit o modré barvě...“ [René Daumal: Klavikuly Vysoké poetické hry]
Naprostý a svrchovaný zjev současné poezie!

[ Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se). Literární salon, Praha 2008
- - -

soukmit!

2008-10-01T07:37:00.007+02:00

- - -
Rytmus sa zrýchluje - pohyb skracuje - až nehybnosť, ale šialený rytmus.
Ivan Laučík v dopise Ivanu Štrpkovi, 1967

[ Pohybliví v pohyblivom (Laučík / Repka / Štrpka). F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2007; str. 175
- - -
.

a hudba?

2008-09-15T20:55:00.002+02:00

pocta václavu boštíkovi

2008-07-27T11:02:00.002+02:00

do třetice

2008-06-03T03:03:00.001+02:00

- - -
Přestávám psát, protože přestávám psát.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu; str. 123
- - -
.

[ báseň

2008-06-02T21:59:00.001+02:00

- - -

To si myslíš
Že si před tebou kleknu na kolena
Budu se tě prosit?
O tom si nech v noci zdát
Nejsem žádná hej nebo támhleto
Co bude skákat jak ty budeš pískat
Podlézat ti kdy si zamaneš
Jsem volná volná
A ještě jednou
Jak soumrak milující kapky deště
To jen ty když přijdeš
Že ti hned budu zpívat
Před tebou tančit
Mám na to právo
A ne abys mě zas po chvíli
Zahodil jako nějakou kurvu
Ty se plaz

[ Zeď popela; 14. 4. 1995

- - -
.

waiting for tom waits

2008-05-30T12:14:00.018+02:00

- - -
I přes drobné komplikace se v 9:42:46 neuvěřitelné stalo skutečností!

Po 15 letech tedy zbývá 52 dnů.
A na oslavu třeba tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle...
- - -

zbyněk havlíček

2008-05-24T16:53:00.005+02:00

[ Žiji život a píši báseň

Budu ti vyprávět ten den jak jsem ti o něm vyprávěl a jak ho sama znáš
Spánek doposud nezastavěl mé oči planou nadějí
Ještě sedím na kraji tvého lože ještě jsi teplá a nesmírně drahá a krásná
Ještě mne rdousí má láska a fyzická bolest tvé nepřítomnosti mi ještě rozdírá srdce
Parfumovanými třískami ještě pro tebe krvácím ještě skrz tebe umírám
Mučivou sladkostí která je k neunesení
Touhou která je k nevyzpívání
Dlouhým životem vyhnanců na troskách obzoru
Budu ti znovu vyprávět ten den který nějakým omylem započal klekáním
Vyšel jsem v něžný čas květů přede mnou David s taškou na zádech
Jakoby nesl malířské štafle průzračný jako násobilka
Mamince nebylo dobře houfnicemi milujících vět jsem rozháněl stíny pod jejíma očima
Před Městskou knihovnou se trochu styděla mne políbit
V Univerzitní jsem potkal svou ženu oblékala se ještě když jsem spal dnes zase měla podobu cizinky
Listoval jsem sémantikou sloves pohybu semitskými nápisy přes semper vivum až k heslu SEN
Všechny ty knihy jsem znal Herbert Silver, Havelock Ellis, Mourly Vold
Kristiáni 1901 dostal jsem tenkrát zimnici a musel jsem nezadržitelně plakat
Znovu jsem si opakoval že umění je cesta k smrti před očima alfová znaménka Záviše Kalandry
Jimiž prosvěcoval stovky fólií jež se pak staly mým světem
Opět zde byly studentky filosofie s těly rozvěšenými po kladkostrojích
S hlavami omývanými deštěm a s intelektuálními zábranami
Dráždivými jako azur v rovnoramenném trojúhelníku
Kuřárna ve sklepě bývalá předsíň protileteckého krytu dodnes měla svůj provizorní ráz
Jako zmrzlinové čepičky a studentská léta
Můj bože kolik století jsem tu prožil
Chvění s jakým jsem odjišťoval miny knih zanechalo několik trhlin v metrových zdech
Vilém Závada a jeho čínská zdvořilost
Jaroslava se rty nalíčenými menstruační krví
Malá Franciska které jsem dodnes dlužen odpověď
Drazí přátelé stolní lampička padá doposud na Revolver s bílými vlasy
Na imaginární portrét Lautréamonta na Rimbaudův rukopis
Zase vycházím s hlavou rozpolcenou bleskem zase zachycuji stopy slov
Na hranici měsíčního světla v Jilské uličce

Přijď zase válko vojáků kteří dopadali jak vodotrysk
Na univerzitní dvůr na stolky kaváren se slunečními hodinami na čelech
S nadšením uchvatitelů a létavic
Pro volnost budoucnosti která přiráží své zvukotěsné dveře
Přijď zase svobodo v nesrozumitelné zemi jestřábů
Veřili jsme v nepřemožitelnost mládí v dokonalé jednotě básně a života
Tak zvaná realita byla jen bombardování fronta a ubohost
Ubohost ptakopysků kteří valí své vejce životem
Ubohost doupat horlivců kteří přelstívají sami sebe na jarmarcích
Ubohost všech kdož chtějí zaujímat své místo
V regálech řádů
Děkujeme ti válko že jsi nás naučila relativitě všech hodnot
Nikdy nebyla realita tak opovrženíhodná
Sen náhody a láska se ujímaly vlády jako se dva lidé milují než se přežene déšť
Ale život je plný dešťů ale také krasojezdkyň a sladkých potulek
A ti kdož promokli na kůži nám spílají liják je jejich principem
Jednou se objevil mír v perutích zaslíbené země a s kameloty odpovědnosti
Proti principu lijáků jsem postavil princip imaginace
Princip nesmiřitelnosti která jediná drží v šachu mrtvé zátoky
Která jediná nám dává právo žít
Myslel jsem na to však když jsem odcházel
Náměstím souběžných náměsíčníků když jsem střílel na německý tank
S láskou Reného Crevela něžnou jak valencijské krajky
V průchodu vedle železných vrat kde stávali pasáci holek
Na Uhelném rohu chlapec objímal dívku která plakala
V Kotcích se prodávaly staré dobré časy
Na tomto náměstí se scházela divadelní společnost
Znovu jsem slyšel Máchovy milostné nabídky herečce Sonntagové
Das geht nicht Herr Mácha das geht nicht
A co by tomu řekla slečna Lori
Z kavárny odtud chodívali rantlovat dozadu za krámek na Betlémské náměstí
A pak jsem potkal Angelu volal jsem na ni mezi námi přejel náklaďák
V Tržnici zas kupovaly zvěřinu ženy nedávno provdané
V nákupních taškách nosily vyzývavě prostor který zůstával v jejich ložích když ještě na chvíli usnuly po odchodu svých mužů do práce
Zas jsem tudy šel s Karlem Hynkem
Prodírali jsme se vůní ryb pokolena jsme se brodili máslem
Zabitá drůbež světélkovala jako nějaké barbarské básnictví
Miluji Tržnici její podzemí je jako skladiště mrtvol
Jako kulisa z Fantomase
Před antikvariátem čekali penzisté aby vyměnili své knihy za večeři
Na Václavském náměstí se nějaký zpozdilý reportér ještě dotazoval vévodova koně
Co soudí o budoucnosti kosmických letů
V nádražním holičství jsem si dal umýt hlavu snad abych zastavil příval vzpomínek
Ještě chvíli jsem žil mezi dvěma životy mezi dvěma válkami
V čase vracející se houpačky v čase obrácené stránky
Tos už vstoupila na scénu ty u Piastrů kde stával klášter

Bytosti které milujeme znají jen jednu naši tvář
Jsou zabydleny ve hloubkách kde utopenci a vraky se vznášejí
V hloubkách nepřístupných jiným
Jejich rozkoš domoralizuje jako Seilerova rajská lůžka
Mezi touhou uniknout k hladině mezi úzkostí klesnout ke dnu
A obráceně
Zase jsem nevěděl kolik je přežití a přežití
Kolik je láska lomená hrozbou kolik je báseň lomená živoucí přítomností té kterou milujeme
A kolik váží víčka andělů a kolik života je třeba
Abychom měli právo pohrdat životem a kolik krásy je třeba
Abychom mohli milovat smrt ukažte mi jedniného mrtvého
Abych měl důvod postavit
Vrcholné zoufalství proti vrcholnému bezpráví abych měl důvod se stydět

Mé ruce bloudily pod krvácejícím nebem
Potkával jsem přátele byl jsem již neviditelný
Každému postavím pomník s letopočtem v podobě ucha
Pro zaklínání která zůstala přeslechnuta

A pak´s mě vedla do čtvrti kde jsi z balkonu počítala mrtvé
Kde jsi vycházela jen v dešti protože ses děsila lidí
Už tenkrát sis tvořila svůj svět jako ramínko ochraňované ve skříni
Jako železnou košili jako film života promítaný padlým
Svět věčný jako vídeňská káva jako momentka Ferencvárose před zápasem
Dala se do pohybu jako birnamský les jako vůně šamponu pro tmavý vlas
Vbodnuta do zvonku naděje nohama kanadských nožů

Nejsem z těch kdož zvedají každou rukavičku zamilovanosti
Kdož poklekají občas před panenskou královnou a nepíši libreto k životu
A neházím svatební kytice na deflorovaný klín a neměním se v uhlí
V krouživém pohybu věků v krouživém pohybu pánví
Neopakuji scénu vraždy za schizofrenní oponou
Kde doutnají pomalé ohně nevzývám nejpohřebnějším hlasem
V nejčernějších šatech královnu sublimací
Jdu se ženou která mi uzavřela obzor píši zvukové básně s krupobitím a kulomety
Má láska zažehuje požár v čokoládovně a vystřeluje jockeyové postavy astronautů
Probírá několik různých variant techniky přistání a vyvrhuje sbírku meteoritů ze svého srdce
A zvedám malou rukavičku zamilovanosti a poklekám před panenskou královnou
A měním se v uhlí v krouživém pohybu pánví
A opakuji scénu vraždy a zažehuji požár v čokoládovně
A miluji tě a spím s tebou kterás mi uzavřela obzor
A která obklopuješ mé ruce a která pohlcuješ můj úd
A která dáváš povel k odpálení a která se otvíráš
A která miluješ a ve chvíli kdy se odděluje mé srdce
Aby shořelo v nejhustších vrstvách řekneš v posledním stupni
V posledním stupni je člověk

Byla to velmi bolestná vůně velmi bolestná vůně zůstat sám
Avšak život nekončí včera ani nezačíná zítra
Šel jsem zas Lobkovickým náměstím kde starý básník nás brával za ruce
Uličkou kde jsem prováděl psychoanalýzu na štaflích
Nepřetržitě šestatřicet hodin
S ubohou šilhavou Honzou jejíž matce
Je adresován zarážející poklad
Briefe an Milena
Stáli jsme nad Kafkovým hrobem
A tys hledala největší oblázek v poušti
Velmi bolestná vůně květin ráno velmi bolestná vůně tvého těla

Nespal jsem vůbec tu noc jako tenkrát o pár domů dál
Kde byl nepředstavitelný bordel a štěnice
Než usnula říkala mi Jaromír byl jsem na čas architekt z Devětsilu
To o mně napsal studii Teige
Téhož večera jsem se seznámil s Karlem Hynkem
Četl jsem Inu mládí je mládí prožil jsem zas jeden konec světa

A zas už rachotí půlnoční vlak a nikoho nepřiváží
Zas sedím na okně divadla Na zábradlí neviditelný jako Sioux
A ty jsi se mnou jako na představení Tannhäusera kde jsem byl s ovázanou hlavou
Tenkrát jsem poznal Pavla Šoltéze jedeme taxíkem k Hradčanům
Znovu dobýváme Prahu ve výklenku Zámeckých schodů se měníš ve světici
Mé obvazy ti padají do klína jako můj život
Tato noc nikdy neskončí je pod diktátem vichřice a zrození
S naléhavostí korunních svědkyň se svléká v přestřelkách
Strhává vlády dosazuje poesii na trůn zahajuje inflaci pergamenů
Můj život se stal nepřetržitým návratem nepřetržitým exulanstvím
Dagmareo anebo Dagmarei
Oroduj za nás
Stalo se něco zeptala ses mě v telefonu když jsem tě volal
Nestalo se nic miláčku
Bohužel
Nikdo se nezřítil s Dakotou a nikdo neumírá
Nikdo nečetl mobilizační vyhlášku a nikdo dnes neobjal Fidéla Castra
Jen žena ve vlaku zvonila umělými zuby jako o porculánový hrníček
Jenom jsem zatoužil tě vidět
A obejmout
A říkat ti to jako už kdysi
Dej mi tuberkulózu abych měl důvod žít
Dej mi meningitidu abych měl důvod žít
Dej mi tabes dorsalis abych měl důvod žít
Dej mi horečku Q abych měl důvod žít
Buď krásná až půjdeš kolem a zanech mi smutek abych měl důvod žít
Vzbuď ve mně touhu a živ ji ve mně
Dej mi zoufalství a svůj převlek který mizí
Abych měl důvod tě hledat
A zemři nenaleznu-li tě
Miláčku nestalo se nic
Jen jsem měl důvod tě hledat
Podle telefonu na vizitce indického velvyslanectví
Podle stop jež zanechává křeslo které uprchlo v XVI. století v písku
A podle jednoho pohybu tělem
O němž se nikdy nedovíš
A jenž mi vyráží z rukou zbraň šťastnější nežli tank a kulatější nežli mateřské znaménko
Snad zase potkám Josefa Nasvadbu na nočním nádraží a stanu se postavou z utopistických románů
Snad zase potkám den o němž se budu zdráhat říct je-li on nejmocnějším z dnů anebo tenkrát tamten
A zas ti budu vyprávět ten den který jsem ti už vyprávěl a který sama dobře znáš
Až tě odkryji zasutou v XVI. století jako skutečnost jedinou a nahou
A nebudu v tu chvíli vyhnancem na svém zříceném obzoru a nebudu nikdy a nikým
Kdo by směňoval cokoli za rozkoš kdo by zajišťoval své srdce
Ve spořitelnách stáří
Žiji život a píši báseň
A chci psát život a chci žít báseň
Noc co noc noc co noc jedinou permanentní a jedinou autentickou báseň
Kalenou po tvém boku

A všechno co jsem kdy řekl je jen počátkem
Velikého uraganu který mne roztáčí s květem immortelky v dlani
Konečně mám právo promluvit k pyramidám mrtvých
S příznaky zapadajícího slunce s chůzí provazolezce a s parkinsonským chřestotem
Soudruzi mrtví je čas zalistovat si ve šrotu vzpomínek
Kdy vám podtrhli židli kdy vás přirazili ke zdi
Je vás nekonečně víc než živých
Je čas vydat svůj manifest

A o kus dál pochodují kriminály
Stará leninská garda a vyhlazené národy
Ve jménu otce i syna i ducha svatého amen
Ve jménu státního náboženství symboly mlátí o symbol
Ve jménu státního náboženství po hřbetě smrti vašich
Ve jménu prokurátora posledních bitev v dáli

A báseň se pohybuje dál mlhami po veliké hře
Jakési přízračné světlo vytváří její mosty řetězy a objetí
Spojuje konstelace emocí unáší světy
Hormonálních požárů a povodní
Její království jsou bez viny
Diktuje slova
Diktuje kameny prstenům a věže náměstím
Výkřiky tichu modré labutě ženám
Diktuje slova
Její jedinou lasturou je hlas
Hleděl jsem do krajiny skrze svůj obličej
Osamělá světla probleskovala mezi stromy
Zde se snad naplňuje společenská funkce básnictví
Nosorožce vlečeného ulicemi Prahy

Má lásko na hoře naděje s drápky netopýrů
Na černém sametu s ohni této filipojakubské noci
Nezbude nic ani bílá čelenka bitev ani mramorový lom
Tesaný bosýma nohama ani nejmenší slavnost
Za chimérami hranic ani vodopád stesku
Vztyčený jako hroznýš jako dětinská pýcha
Nezbude nic ani stín mého hlasu
Ani zbloudilá střela mé lásky slyš mne ještě
A říkej mi navždy
Jsem tvá jak jen může být
Dech plic loďka řeky a vločka sněhu
A člověk země a báseň zoufalého štěstí
Hozeného jak věnec na přeludná ramena

Zas hořím jako městečko jako safírový chrám
Pročítám věty které mi docházejí jak kabelogramy z plamenů
Házím je zpátky uklánějí se jak herci po představení
Pláčou a smějí se a zanikají v tmách

I kdyby tato báseň byla vším co jsem kdy řekl
I kdyby nevzkřísila mrtvé i kdyby nerozstříštila nesmírné ticho
I kdyby nezbylo nic a nikdo se neozval jménem a nikdo se nenavrátil
Ani láska ani naděje ani cokoli co souviselo s člověkem
V hybrydním těstě vesmíru zůstane skutečnost
Že jsem žil že jsem tě miloval
Že jsem se o tebe chvěl abych donesl poselství
Až na práh smrti
Neboť
Četl jsem písmo hvězd a rozluštil jsem svou tvář

Duben 1961

[ Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 273-282
.

o/psáno

2008-05-23T18:18:00.002+02:00

- - -
Na opačném konci, vzadu za místem, kde ležím, se ticho domu dotýká nekonečna. Slyším kapku po kapce plynout čas a žádnou z těch kapek není slyšet. Fyzické srdce mi fyzicky tíží paměť, v níž se neuchovalo nic z toho, co bylo nebo co jsem byl. Hlavu cítím hmotně položenou na polštáři, v němž hloubí dolík. Pleť povlaku přilnula ve stínu k mé pleti jakoby lidským dotekem. I to ucho, na němž ležím, se mi matematicky vrývá do mozku. Únavou zamrkám a moje řasy vyloudí drobný neslyšný zvuk v citlivé běli zvednutého polštáře. Dýchám vzdechem a můj dech se směje - není můj. Trpím bez citu a bez myšlení. Domácí hodiny, jistotné místo v nekonečnu, odbíjejí strohou a nijakou půlhodinu. Všeho je tolik, všechno je tak hluboko, všechno je tak černé a studené!
Procházím mnohým časem, mnohým tichem, beztvaré světy procházejí mnou.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Agro, Praha 2007; str. 133
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.

[ bloudění

2008-05-20T07:31:00.000+02:00

- - -

Pln prázdných řečí
prázdných dnů bez
konce unáším
střed sebe šedověkem skel

Uleknout se
zpívajícího drozda
a vůbec zavadit šaty
o keř vonící tmou

Studnice pokušení
ovocem ověšená
vstaň a pověz mi
závěť přesycených končin

Pootevři zrcadlo života
jen napověz
napověz prosím
ať mohu kolébat se zmaten

Zářivou nocí
tisíce plamenných žil
vítá se navzájem
chaosem zapomnění

Ta noc kdy zas
nevěděl jsem co chci
byla slepá
den hroutil se dnem

[ 11.4.1994

- - -
.

dávno

2008-05-19T13:43:00.004+02:00

- - -
Třinec. Neustálé vědomí času proplouvajícího mezi prsty. Reflexe. Bytí. Přebývání. Existence. Čas. Nic. Při snaze poznačit si den zjišťuju, že vlastně nevím, kolikátého dnes je. Nepotřebuju to. Nejsem k ničemu vázán. Vím, že je pondělí. Zítra jedu do O., v noci z úterý na středu do B. za R., v pátek do P. a J. Toto všechno vím a registruju. Registruju taky, co bylo včera, předevčírem momentálně matněji. Taky ještě vím, že je něco po dvacátém červnu, asi tak 23. nebo 24. To je vše. Více nepotřebuju. Nejsem vázán žádnými oficiálními závazky. Prostě jsem v čase, co byl, je a bude. Momentálně je večer. Blíže k noci. A nebude ještě ani tak pozdě. Kolem půl jedenácté. Doma se spí. Světlo nad mou postelí láká můry. Létají. Mávají křidélkama. Taky mávám. Sem.

[po chvíli]

Za poslední rok zhruba patnáct básní. Poslední pomalu vychládá z plotny. Letos pátá. Osm veršů. Na déšť. Do spící Tišiny. Tišiny v narkóze. Operace je táhlá, lékaři bohužel nejsou schopni stanovit dobu rekonvalescence a následné rehabilitace. Slova...

[ 1997
- - -
.

[ bez názvu

2008-05-18T11:22:00.001+02:00

- - -

Nikdy se nedotýkej člověka
Neber do úst jeho vlasy
Nepolykej

Zalom holýma rukama
Uzavři kružnici z vody
Polámej hlas

Vykonej rozsudek
Zakokrhej podzimnímu větru
Utrať kámen

Zakloň
Rozevři ruce
Propadni prokletí

Ukazuj holé tělo
Neber do úst
Nepolykej

[ Zeď popela; 28.7.1994

- - -
.

rozhlížet se poslouchat hmatat dýchat

2008-05-16T18:39:00.008+02:00

- - -
Znovu Zbyněk Havlíček. Píši-li nyní znovu, je to proto, že v uplynulých dnech jsem si sem přepisoval jednu z jeho básní, kterou zde ale umístím jindy...
Zabýval jsem se tu před časem takzvaným prostorem básně. Jedna z možných cest, jak se do něj podle mě dostat, je danou báseň "opět napsat", jinými slovy přepsat ji. Báseň sa dá takto probývat ve zcela jiném, zpomaleném rytmu, který je limitován prostou fyzickou rychlostí prstů opisovatele, dopadajících na membránu klávesnice. Otevírá se tak daleko intenzivnější možnost pro odhalení skrytých vazeb mezi strofami, verši, slovy, či dokonce jednotlivými hláskami básně. U Havlíčka mě tyto sounáležitosti několikrát bezprostředně zavedly do úvah nad přímými vztahy mezi verši, které bych při běžném způsobu četby procítil jen ztěží.
Dostat se tak tímto biologickým frázováním mezi verše samotné, roztáhnout je a vstoupit do nich jako do objektu.
Rozhlížet se, poslouchat, hmatat, dýchat...

. . .

Možnost sdělit to, co je nám samým nesrozumitelné, vynést z hloubi duše kusé a tajemné stopy zanechané tam vrávoravým pochodem lidských dějin, dějin života i nejdávnějšími individuálními dějinami a rozřešit smysl těchto zbytků, to jest odstranit je za cenu mládí a života, možnost použít k tomu metod odsuzovaných rozumem i svědomím, ne-li přímo rukou zákona, metod zázračných a jedině schopných navázat spojení s oním tajemstvím nepozananým tisíce let, totiž metod delirií a snů, všech stupňů lásky a bolesti, všech velkých pokusů života, možnost učinit tyto hlubiny, jimiž jsme ovládáni, přístupny světlu vědomí, a to vše pomocí slova, tato možnost by byla vítězstvím poesie.

[ Zbyněk Havlíček: Suomi, 1947
[ in Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 128
- - -
.

kdybych já věděla

2008-05-15T09:56:00.004+02:00

- - -

Kdybych já věděla,
kdo mne s milým loučí,
nasypala bych mu
soli mezi oči.

Soli mezi oči,
písku mezi zuby:
aby nevypouštěl
falešných slov z huby.

Byla je příčína
stará baba jedna,
ta je naše srdce
od sebe rozvedla.

Dopusť, Bože, dopusť
na babici hřmění,
by na ni pršelo
devět dní kamení.

Devět dní kamení,
desátý den trní:
by víc nerušila
věrné milování.

[ Láska a smrt. Výbor lidové poezie
[ Uspořádali František Halas a Vladimír Holan. Odeon, Praha 1984

- - -

[ obrazy vinných

2008-05-12T13:26:00.008+02:00

- - -

S člověkem v tobě
S člověkem v sobě
S člověkem za mřížemi betonového
domu
S člověkem s kostí paměti
Zpaměti
Za svitu lampy
-

.a kolem nic Byl
.a kolem nic Byl
.a kolem nic Byl
.Byl´s to ty

V člověku v tobě
.&
V člověku v sobě
.&
V člověku za mřížemi paměti
.&
V člověku s kostí betonového
domu -

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony palice očí
.dupou

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Labutě smíchu táhnou
. . .na jih/

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony ptáci mluví lidskými
.hlasy

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Otočit prchat vyrazit
. . .z ruky/

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony okenní římsy
.bijí

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Potoky tekou nečin
. . .ně/

.Obrazů rámy
................Neunikneš nikam
.Rádia tón
................Nepřetrhneš nic
.Podlahy hruď
................Nevymažeš svět

.VÍME VŠECHNO
.............VÍME
.VŠECHNO

.Když na věži odbyla
.A za řekou zavyl

Byl Byl Byl´s to ty!

[ 25.-30.3.1994

- - -
.

ode zdi ke zdi

2008-05-11T22:55:00.009+02:00

- - -
Dávno:
Existovaly-li někdy ve mně nějaké básně a potřeba s nimi vyplout na povrch, tak teď jsou ve mně určitě mrtvé. Nevím, jak to se mnou bude do budoucna, ale momentálně mi připadá, že ve mně poezie odumřela. Poezie jako báseň napsaná na papíře, jako sdělení někomu. Abych to tedy přesněji formuloval, nemohu už psát básně. Zatím. Vyvstal ve mně určitý blok, který nyní nevím, jestli má smysl nebo cenu přelézat. Jsou tu taková nutkání. Piš, něco napiš, ale jakmile vezmu do ruky tužku všechno s výsměchem zmizí, hlava je dutá a prázdná, vnímání otupělé.
Nyní u mne dominuje pohled, pohled na něco, na nějaký předmět nebo na cokoli zajímavého. Objevuji pro sebe nevídané věci kolem, které pro mne doposavad neměly větší význam. Zdi, sochy, domy, schodiště, výklady, stromy. A vždy tehdy, v daném určitém momentě, jsou tyto věci pro mne básní, jsou mi poezií. Poezie je všude kolem. Všechno je kniha, všechno je báseň. Všechno a pořád. Jakýkoli pohled na cokoli, akorát vymizela potřeba záznamu.
Velikými básněmi jsou mi také sny, vzpomínky, myšlenky a různé chvilkové fantazie a imaginace. Básněmi a poezií jsou pro mne také znovuobjevené básně a básně nikdy nezenevřené. Už mi připadá, jako by je napsal jiný člověk, něco jiného ve mně, něco co nyní navždy odumřelo, onemocnělo anebo si vzalo jen krátkou dovolenou.
Měl jsem z těchto řádků před zaznamenáním sem poněkud strach, ale je to holá realita, je to fakt a nemá smysl ani cenu si něco nalhávat.
Beru svou situaci nyní tak, že pan básník si holt vzal dovolenou a na jeho místo přišla s podlézavou a rozevřenou náručí svůdná a smyslná slečna realita se sestrou fotografií.
.
[ 23.2.1995, 17:50
. . .
Dávno:
Onehdy jsem měl s B. zajímavý rozhovor na téma naší současné (mám na mysli nynější; v poslední době) poezie. Kdo co za poslední dobu napsal anebo spíše nenapsal a proč. B. s klidem kontroval, že teď sice nepíše nic, že momentálně dokončuje libreto Fausta a že si počká, až zase bude podzim, kdy to na něj přijde. Připadalo mi, že ho vůbec, ale vůbec neznepokojuje fakt jeho momentální stagnace. Nevím, já na to myslím dnes a denně. Co se to se mnou stalo, že už nepíšu tak jako dřív? Je pravda, že jistou dobu jsem ze sebe básně přímo chrlil (což se pak samozřejmě odrazilo i na jejich kvalitě). Ale takové období loňského přelomu září a října, kdy vznikla prakticky stěžejní část ZDI POPELA (mám tím na mysli Slavičí píseň o větru a vodě; Prosbu; To po tobě; No klidně; Za nocí; Bouři; přepracování Snu a Večerů), z tohoto období jsem nevyřadil ani jedinou báseň. Za vším si stojím. Že by snad opravdu kouzlil podzim? Že by takovou roli hrálo přebudování vnímání poezie z vnitřního na vnější? Předtím byla báseň uvnitř, to co bylo ve mně. Teď je báseň vně, to co vidím a vnímám kolem sebe. Dominantní rozdíl je také v tom, že předtím jsem poezii slyšel, teď ji vidím. Před tím básně vznikaly jako záznamy rytmu a melodie, teď jsou záznamy určitého obrazu. Filmu. Jako kdybych se díval na nějaký krátký film. Na něco, co se hýbe, co je plastické, hmotné a proto snad tak velmi těžko postižitelné slovy. Nepřipadám si, že by mě poezie opustila. Naopak je všude. Ve věcech, v lidech, ve vzduchu, prostě všude. Všechno je poezie. Připadá mi, že když jsem v ní, tak že je velice těžké jí psát. Je to něco takového, jako kdybych byl uvnitř ženy, kterou bych chtěl malovat. Všude bych ji cítil, věděl bych, že všechno, co je kolem mě, je ONA, ale v žádném případě bych ji nemohl uchopit, zvěčnit.
A opět jsem u problému, jak nalézt pro POEZII slova. Jaká bledá černobílá slova jsou schopna obléci báseň do šatu poezie?
.
[ 24.6.1995; 14:00
. . .
Dávno:
...Čtu si teďka svoje starší básně (duben 1994) a porovnávám si je s deníkem. Co jsem v tu dobu vlastně dělal a co se mi odehrávalo v palici. Bylo to asi moje nejzběsilejší duševní období. Básně jsem tehdy dotáhl do extrému, že už jsem nemohl pokračovat dál, a - kupodivu - jsem také přestal psát svůj deník. Probdělé noci, operace kolena, příchod jara, alkohol... to všechno muselo dělat své. Teď, když si to tak zpětně promítám, mně mé loňské zranění po vnitřní stránce otevřelo strašně hodně věcí. Tím, že jsem se nemohl hýbat, začal jsem se soustřeďovat na věci, o kterých bych za normálních okolností vůbec neuvažoval, prostě by mě to nenapadlo. V tomto období na jednu stranu vznikaly básně tvořící zhruba jednu část ZDI POPELA (tehdy uvažovaný základ pro PANIKU SLOV) a na straně druhé velice osobní básně ukončující ZATMĚNÍ a zobrazující stav, jak jsem na tom tehdy vlastně byl. ZEĎ byla snaha se osvobodit, snaha žít jinde, ve světě vytvořených básní, kdežto ZATMĚNÍ byla bezprostřední reflexe sebe. Takto si vysvětluji básně uzavírající ZATMĚNÍ (popř. MINCI) jako Doteky (9.4.), Bolest (9.-10.4.) a Bloudění (11.4.) v protipólu s Prvním a Druhým básníkem (13. resp. 14.4.) či Posledním dnem (15.-16.4.). Potom nastaly dva měsíce tápání. Snad ještě květen, ale ten jen v minimální míře (Pohlednice - 5.5.), v červnu potom On a Ona (24.6.). Potom přišlo vlastně INTERMEZZO (konec července, srpen, poč. září) no a potom nakonec zlaté září a říjen 94, o kterém jsem se zde již několikrát zmiňoval. Měsíc intenzivní tvorby uvozený Slavičí písní... (22.9.) a ukončený Za nocí (22.10.), celkem 10 básní, druhá nejpodstatnější část ZDI. Potom nic, nic, prosinec - začátek práce na MĚSTĚ (tehdy to šlo také nejsnadněji), březen a s ním Báseň, asi nejpodstatnější věc, kterou jsem kdy napsal...
.
[ 4.10.1995
. . .
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, odkud už nebylo možno v práci se slovem dále pokračovat (grafické umisťování textů, rozkládání hlásek, zvukomalba), nikdy by nevznikla nevšedně všední (K. Tošková) vyzrálá prvotina (I. Harák) Samomluvy, odkazující mj. k samému jádru existence, k onomu nezničitelnému Nic (M. Trávníček)...
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, nebylo by možno zkoncipovat překvapivě špatnou a značně regresivní (M. Lysoňková) druhotinu, která snad ani nemá ambici stát se starosvětsky kompaktní básnickou sbírkou (D. Kaprálová), A hudba?, obsahující jen zcela zjevné prázdno [kučerů, píšících poetické zápisky, jsou přehršle] (P. Boháč), ale i hluboký výdech v bezezvučné hudbě (O. Stehlíková) či čas a prostor, který skutečně musí být zakletý, neboť právě jen v tomto momentě, kdy se zároveň děje a zároveň stojí, je možný vhled do nitra skutečnosti (P. Mecner)...
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, neexistovala by Nehybnost...
.
Těžiště trojúhelníka, první hrana čtverce!
- - -
.

z e ď . p o p e l a

2008-05-10T17:11:00.011+02:00

- - -
motto

...I
To po tobě
Ona
Dva
První básník
..hej pojď sem... /I/
Apokalypsa
Bez názvu
Prý zítra
Sen
Slavičí píseň o větru a vodě
..hej pojď sem... /II/
Poslední den
Nejdřív se chvástala
Prosba
Pohlednice

...INTERMEZZO
Za vlasy
Na mostě
Marš
Akt
Krásná
Tváře
Kus
Intermezzo

...II
Báseň
Večery
Bouře
Vítání jara
..hej pojď sem... /III/
Obrazy vinných
Flašinety
Rozhovor s anděly
Vzpomínky
Za nocí
..hej pojď sem... /IV/
Druhý básník
Všechno
On
No klidně

[ Básně z let 1993/1995; nevydáno
. . .
Jediné veřejné představení sbírky jako celku proběhlo 2.2.1995 v pražské kavárně Viola v rámci 1. večera literární soutěže pořádané Klubem přátel poezie Obratník a agenturou AuraPont (recitátoři Hana Kofránková a Rudolf Kvíz).
- - -
.

[ pohlednice

2008-05-09T07:54:00.012+02:00

- - -

Kapky deště vody
Prosily prvně
Kalužemi
Krví nebe
Obrazy pažemi nedotknutými

. . Nářek ulicemi
. . Žen zrcadla vidoucích
. . Nevyřčených mužů
. . Noci

Nic naplat
Slova padala bílá
Hanebná
Nutila klátiti ruce
Tvářemi němých

[ 5.5.1994
- - -
.

hodnoty

2008-05-08T22:55:00.008+02:00

- - -
Prodej auta* - koupě Trhliny Miloslava Topinky = -30 Kč
Prodej auta* - koupě Lyrického minima Vladimíra Burdy = +101 Kč
Prodej auta* - výlet do Malostránského pivovaru ve Velkém Meziříčí (cesta vlakem, oběd pro 2 osoby) = +30 Kč
. . .
Včera:
20.10.52 Líbám z Kolína!
20.33.47 Líbám z Pardubic!
21.05.14 Líbám z Ústí nad Orlicí!
21.21.38 Líbám ze Svitav!

*) Fiat UNO 75 i.e, rok výroby 1988
- - -

vladimír burda

2008-05-06T12:01:00.003+02:00

[

tvé chloupky praskají
jak wolfram a ranky mých básní
jež stavím
z otřesů psacího stroje
pausových děr a mramoru škrtů

poesie není kontinuum
ale umrzající lyra stonkových vět
v trhavě končících slovech

kakotorzo

zozbitý kosmos do fónů a grafů

bezbelinkové blábolení ve zlatěžvanícím peří

[ Slavnosti hanobení. 1962/1963
[ in Lyrické minimum. Torst, Praha 2004
.

průzor do ano/ne!

2008-05-05T10:10:00.010+02:00

- - -
Rezonance

Pod tíhou Topinkovy Trhliny vynutkáno Neanone Pavla Rajchmana. V jistém smyslu jim jde oběma o totéž.
Topinka:
Ticho./ Nesrozumitelný šepot, změť hlasů/ a útržky slov. Řeč se teprve tvoří./ Z pěny prázdna, z pěny prostoru. Víří./ Na samém dně prostoru zajíkavý dech,/ tlumené, sotva znatelné chvění.
Rajchman:
Vnikl jsem do řeči/ do mračna pohyblivého/ zvuky vyluzoval/ do slov vstupovaly.../ -/ Dlouhá řeč: Tětiva/ z jednoho konce ticha/ do druhého konce ticha/ [...]
Topinka:
[...]/ Zvedá se vítr, víří prach./ Všude kolem růžová mlha. Schoulený do klubíčka,/ hluboko uvnitř, jakoby uvězněn./ Prázdný prostor je na doslech, zní mi v uších./ Něčí prsty mi popaměti šátrají po tváři./ Rty, dlaně, skvrny světla, oči, nejde se tomu podívat/ do očí! Hranice dlaní mizí, teď už i hranice rtů./ Prostor je náhle prostupný. Blíž a blíž./ Ticho, že ani motýla neslyšíš./ Ráno / prázdno.
Rajchman:
Těkám bludištěm/ kde šelestí srdce/ v chodbách nemyslím/ můj mozek není já!// V hlavě cvaklo/ kdosi myšlenky rozsvítil/ zezadu dýchá mi na oči// Skrz zamžení vidím/ postavu v mlze/ za načrtnutými žebry/ obrys slunce// Někdo mým zrakem/ dívá se jinam/ než já// Nikdo mým já/ kouká do mne...
V kontextu tohoto směřování si však příliš nevím rady s Rajchmanovými básněni filmovými. Ta kniha je bezesporu vícevrstvá: Na jedné straně ony filmy, na straně druhé potom Lingvistika (10), [Z noci vyřezávám verše...] (32), Kruhoběh (38), [Kruhem blankytním uprostřed poletují oči...] (41), [Kdokoli smutkem mluví...] (45), [Těkám bludištěm kde šelestí srdce...] (51). Pomyslnými vahami mohou být zrcadlové básně na stranách 31 a 49, uvozující a uzavírající druhý oddíl knihy. Pročíst se jimi ve snaze uchopit je najednou, neznamená nic jiného než vstoupit do spirály; cyklické kruhy se ve formě nesčetných grafických variací Jaroslava Jebavého objevují jako rovnocenný výtvarný doprovod knihy.
Pod tíhou Neanone následně vynutkána i Rajchmanova předchozí sbírka Průzor do vymyšlené bytosti. K nemalému překvapení jsem v ní nalezl čtyři z šesti výše zmíněných (a pro mě zásadních) básní z Neanone: Z noci vyřezávám verše...] (10), [Kruhem blankytním uprostřed poletují oči...] (15), Kruhoběh (18), [Kdokoli smutkem mluví...] (20)! Toto cyklické zavíjení ostatně Pavel Rajchman v Průzoru přímo proklamuje:
Skáču do kruhu, v druhém se vynořuji./ Do třetího vystoupávám, usínám ve čtvrtém:/ probouzím se v prvém. S úžasem spatřuji/ svůj skok... Vrhám se za ním!
Na záložce Rajchmanovy nejnovější knihy Nebo (2007) stojí, že jde o druhou část zamýšleného triptychu, který započalo právě Neanone, a který bude uzavřen následnou sbírkou Anoneano.
Ale! přece! vždyť! nevymezil Pavel Rajchman tyto knihy již v závěru své básně Jitro s blesky ve sbírce Padlome Lome!?
První blesk/ k obrozu nás vede// Druhý.../ ...námi vinu rozplameňuje// Třetí: Padlome Lome!/ zaklíná... klikyhákem/ Zemi mne vrací...

[ Miloslav Topinka: Trhlina. Trigon, Praha 2002
[ Pavel Rajchman: Neanone. Theo, Pardubice 2004
[ Pavel Rajchman: Průzor do vymyšlené bytosti. Host, Brno 2001
[ Pavel Rajchman: Padlome Lome! H&H, Jinočany 1998
- - -

zpodstatnění neznámému

2008-05-04T10:58:00.002+02:00

- - -
[...]
Poezie je ve své podstatě věc velmi choulostivá a jemná, lze ji nahlížet a objevovat z mnoha úhlů a pohledů, lze jí naslouchat, stát se její součástí. To vše je podstatné, ale stačí to pouze v případě „pasivním“. V momentě aktivním, v samotném aktu tvorby básně, je potřeba daleko, daleko více. Nastupuje odříkání, kázeň, práce. Práce s jazykem. Psaná poezie je především práce s jazykem! Zde, na určitém místě konkrétního středoevropského prostoru, v určitém čase na konci jednoho a začátku dalšího tisíciletí, prožíváme více či méně podobné životy, ohraničené a lámané více či méně podobnými vnějšími a vnitřními zkušenostmi a zážitky. Narození, láska, smrt. Tímto je vymezeno vše. Nejde o to, psát jako ONI-BÁSNÍCI, ale jinak, stejně podstatně, ale především ze sebe. Psát „básně“ nikoli „pokusy,“ „básničky,“ „veršovánky“. Stát si za nimi pevně a bytostně o ně bojovat. Bojovat v nich. O každé slovo. O každou hlásku. Mít pro ně důvod, obhájit je… Výsledek je neviditelný, ale lze jej vycítit. To napětí kolem, to všechno, co tam není a přesto (a právě proto) to tam je. Zpodstatnění neznámému. Troufám si tvrdit, že to je poezie! Navazující věcí pak je úcta k básni samé a úcta ke čtenáři. Spatřuji ji především ve formě prezentace textu, v tom, v jaké podobě je doručen (neznámému) člověku, který si jej má přečíst, a kterým, v momentě redakčního zpracovávání došlých rukopisů, bezpochyby rovněž jsem. Netvrdím, že báseň načmáraná na cár papíru či vysázená takřka milimetrovým písmem na obdélníček o rozměrech 2x3 cm musí nutně být „horší“ (sám tento termín je v kontextu básnické tvorby poněkud bezpředmětný), než báseň předložená ve standardním formátu, ale o lecčem to vypovídá.
[...]

[ Komentář k rubrice Dílna, Host 4/2003
- - -

dávno

2008-05-03T01:03:00.001+02:00

- - -
...Napsat něco velikého a krásného. Něco, co je, ale nikdy se to neprojeví. Do bubínku naráží bombardéry střel. Slovy tak prolomit bariéry zvuku a myšlení. Vyčistit se a vyprázdnit. Oprostit se od sebe. Poslouchat.
Rád chodím na takovéto koncerty. Nerad z nich opět odcházím.

[ 17. 3. 1994
- - -
.

jiná rychlost času

2008-05-02T10:23:00.000+02:00

- - -

Aneb německý filmový expresionismus v akci:
Paul Wegener: Der Golem. Wie er in die Welt kam [1920]
Robert Wiene: Das Cabinet des Dr. Caligari [1920]
F. W. Murnau: Nosferatu, eine Symphonie des Grauens [1922]
- - -
.

pocta FL

2008-05-01T16:18:00.002+02:00

- - -
Sdělení, které je obsaženo samo v sobě.
- - -
.

miloslav topinka

2008-04-30T09:14:00.005+02:00

[

Cítím v sobě obrovský vír, tělo se mi
smršťuje a vzápětí rozpíná, ústa se otevírají
jako při výkřiku, v uších šumí. Oči se
na okamžik přimhuřují a hned zase široce
rozevírají. Nohy těžknou. Dýchám stále
rychleji, každé nadechnutí se zařezává
do plic jak prudká smršť. Vlny se
přelévají z očí do úst, do hrtanu,
dozadu ke kříži. Slyším šramot, praskání.
Všude strašný žár. Tělo je průsvitné,
prsty světélkují, přeskakují mezi nimi
nafialovělé jiskry. A pak se najednou
všechno slévá, prolíná. Při výdechu,
který strhává vše kolem, se lehce zableskne.
Cítím, jak začínám zářit. Světlo se
prodírá mrazivým prostorem. Až to křupe.
Tma ustupuje, zavíjí se. Ptáci se probouzejí.

[ Trhlina. Praha, Trigon 2002
.

ad sen o proměně

2008-04-29T21:36:00.004+02:00

- - -
Několik poznámek ke Snu o proměně; přečteno dnes ve vlaku cestou z Vs.:

...Můry byly považovány za duše čarodějnic či čarodějů (čili původně žreců či šamanů). Můrou ostatně můžeme dosud nazvat nějakou starou, zlou osobu. V představě můry jakožto duše čarodějnice (zaznívající nám také v ruském bábočka - znamenající jak okatého motýla, tak i Babičku [...]) je skryta obecnější představa spojující s motýlem, resp. s jakýmkoli létavcem (také s ptákem, hvězdou), každou lidskou duši. Podle velmi rozšířené představy totiž lidská duše vylétá po smrti z těla ven podobně jako pták z klece. Analogická je představa, v níž po smrti duše vylétá z mrtvého těla jako motýl z kukly (srov. řecké psyché - které označuje jak duši, tak motýla).
Šaman (či tzv. čarodějnice), prototyp "světelného" nebo "ohnivého" člověka (Alleau 2005), umí "ptačí klec" opustit během života - umí se proměnit v ptáka či motýla, kdykoli si zamane. Šaman se navíc umí do kukly nebo do vejce (či hnízda) opětovně navracet...

[Jan Krása: Noční můra. Rozrazil č. 2/2008, str. 31-32
- - -

6 otázek 6 odpovědí [2002]

2008-04-27T22:17:00.004+02:00

- - -
Nakolik vychází Vaše tvorba z osobní zkušenosti? (Nakolik se inspiruje jinak?)
Role osobní zkušenosti je v mých textech dost zásadní, ale nebylo tomu tak vždy. Před několika lety mě zajímaly spíše pocity věcí (jak by se na svět mohly dívat třeba kaluže, dny, budovy, zdi) a lidí (co by si mohly myslet ženy, co by jim na to mohli říkat muži) a jejich vztahy. Zajímalo mě napětí, které úzce souviselo s hudbou. Tehdy jsem své texty především slyšel. Hrál mi rytmus, vícehlasý abstraktní sbor, který jsem postupně odíval do slov. K tomu bylo zapotřebí subjektů (pěvců či nástrojů), které by odehrály svůj part, tudíž promlouvaly. Stylizace (nejen ve smyslu "jak", ale bezděky i ve smyslu "co" a "kde") byla téměř stoprocentní. Jenže mi to hrálo stále zběsileji a zběsileji, až už slova přestala stačit. Začal jsem rozkládat, používat slabiky, hlásky. Dostal jsem se na konec. Jít dál, nebylo kam. Na několik měsíců jsem úplně odpojil a čekal. Koncem roku 1994 jsem pak své texty uviděl. Zvuk vyklidil místo obrazu, ale nezmizel. Hlavní osa se změnila v osu vedlejší, kontrolní, v jakýsi rytmický filtr. Poměrně záhy pak do tohoto dvourozměrného prostoru začala promlouvat i osa třetí, já. Z plochy básně se tak stal trojrozměrný objekt, prostorově vytyčený zvukem, obrazem a mnou. Proto, aby mohl vzniknout, je mi nyní osobní zkušenost nezbytná.

Mohl byste uvést autory, kteří Vás nejvíce ovlivnili?
Pokud jde o ovlivnění, začnu úplně od začátku, od svého tzv. "probuzení", dá-li se to tak vůbec nazvat. Za to, že jsem vůbec začal "číst, myslet a já nevím co všechno," vděčím především hudbě a to hudbě skupiny The Doors. Jejich skladby s texty Jima Morrisona na mě v těch šestnácti (nebo kolik mi tehdy bylo) působily jako zjevení. V roce 92 pak česky vyšla kniha J. Hopkinse a D. Sugermana Nikdo to tu nepřežije, jakýsi Morrisonův životopis, kterou jsem hltal stále dokola a vypisoval si z ní všechny knihy, které četl "On". Tak jsem se dostal k beatnikům, Joyceovi, Huxleymu, existencialistům. U každé přečtené knihy jsem v technice výpisků zmiňovaných autorů a knih pokračoval. Takto "probuzen" jsem v hodině literatury na gymnáziu v Českém Těšíně jednoho dne vyrezonoval Jiřího Koláře. Jeho básně mě doslova uhranuly. Ihned po hodině jsem si ve školní knihovně půjčil čerstvě vydaná Prométheova játra a doslova se do nich zakousl. S přibývajícími léty pak začaly vycházet Kolářovy sebrané spisy, jejichž první tři svazky pro mě znamenaly a znamenají opravdu hodně. Nevím přesně, čím, snad syrovostí, nefalšovaností, úhlem pohledu, autorským postojem, jazykem. Pokud tedy mám říct, kdo mě ovlivnil nejvíce, myslím, že je to právě Jiří Kolář. V těsném sledu bych v této souvislosti zmínil ještě tři jména: René Daumal, Vladimír Holan a Vít Slíva. Daumal pro své zachycování nevyslovitelna, Holan pro svou váhu slova a toho, co je za ním, Slíva proto, že díky němu a skrze něj jsem pochopil, že báseň má být čistá, bez odpadků.

Existuje literární styl, který je Vám nejbližší? Co pro Vás znamenápojem romantik a realista?
Blízké jsou mi texty, které dávají prostor k dobásňování. Umění neříct všechno, naznačit. Myslím, že to byl Seifert, který kdysi řekl zhruba tuto větu: Poezie není to, co je napsáno na papíře, poezie je to, co tam napsáno není... Podstatné je to, co je kolem básně. Ale musí si to najít každý sám - není na autorovi, aby dovysvětlovával. Báseň stojí sama o sobě. Mám rád texty civilní, bez květnatých metafor, hutné. Mám rád texty, které chodí po zemi a duní. Co pro mě znamená pojem romantik a realista? Nemám rád tato "populární" označení, jejichž původní význam se podle mě již dávno vytratil. K jejich alespoň částečnému vystižení si dovolím použít barev: romantik - fialová, realista - šedá. Obálka mé knihy je šedivá. Více jsem si přát nemohl.

Co si myslíte o budoucnosti češtiny jako jazyka krásné literatury abudoucnosti literatury vůbec?
Pokud se bude česky mluvit, bude se česky i psát, v tomto ohledu strach nemám. A budoucnost literatury jako takové? Jsem optimista. Je sice pravda, že v současnosti zažíváme mimořádný rozkvět vizuálních médií, ale když o něco jde, nezbývá někdy nic jiného, než oheň třeba vykřesat.

Jaký byl Váš nejsilnější kulturní zážitek 90. let?
Na tuto otázku se neodpovídá vůbec jednoduše, ale pravděpodobně otevření a již téměř sedmiletý provoz svébytného multikulturního prostoru sklepní scény brněnské Skleněné louky.

Pociťujete nějaký rozdíl v literatuře před a po revoluci? Globálně i osobně.
V samotné literatuře, její primární funkci, ne. Mám na mysli texty psané z nutnosti, nikoli proto, že je možnost je vydat. Zde se situace podle mého nemění. Je to samozřejmě úsudek ex-post. Vzhledem ke svému věku osobní srovnání uplatnit nemůžu.

Co plánujete do budoucnosti? Publikace, sbírky...
Mám rozpracovanou druhou básnickou sbírku, kterou bych, pokud to půjde, rád dokončil ke konci tohoto roku.

Jaký je Váš vztah k městu Brnu?
Brno vnímám jako své město volbou. Před devíti lety jsem si ho vybral ke svým studiím a zůstal. Dům tady už mám, domov hledám. Bez jakéhokoliv hanlivého nádechu si myslím, že Brno je opravdu největší vesnice v republice. Člověk je zde konfrontován se vším. Vysoké školy, kultura vpravdě velkoměstská, historické jádro, secesní bulváry, funkcionalismus, socrealistická sídliště, periferní předměstské čtvrti s přízemními domky a hospodami na nárožích, přidružené vesnice, fabriky, lesy, kopce, roviny, přehrada, řeky. Ale všude se dá dojít pěšky! Když byl za mnou před časem na návštěvě kamarád a básník Milan Děžinský a ptal se, jak je odkud kam daleko a čím je nejlépe se tam dostat, odpovídal jsem pokaždé: Deset minut pěšky. Brno mi dalo přátele, inspiraci, svobodu. Podle svých možností se mu to pokouším vracet.

[ Odpovědi na otázky pro Sborník brněnských autorů; jaro 2002
[ Zda sborník nakonec vyšel, nevím...
- - -
.

o/hlasy

2008-04-26T13:03:00.003+02:00

- - -
V předchozích záznamech aktualizovány dva ohlasy na básnickou sbírku A hudba? (doplněna jména a citace veršů)...
- - -

102 minut k poezii

2008-04-24T09:25:00.002+02:00

- - -
Aneb důvod k básni [formát WMA; 47 MB].
Rozhovor s Martinem Švandou, 9. 3. 2006...
Stav před N.
- - -

pavlína lesová

2008-04-23T08:55:00.002+02:00

[ Píseň o ženě pohlazené měsícem

I.

putuje krajem opřená o zárubně dveří
načichlá už dávnem
bílých hor s očima
uvízlýma v obzorech
tichého
„teď“ a „pozor, padá mlha“
stromy poplivané kůrou něhy ňader
dřímají v kolébkách nahých lesů
kdoví odkud obloha vyrvala měsíc
když kdysi právě počata prvními slinami
olízla si půdu pod nohama
„už je mi těžko, síly docházejí, volám Tě
natřikrát, zaklínám patero druhy
poupat nedotčených“
vítr nevrže do rytmu krve její
a jsa oblá pod místem kde srdce
dýchá jenom v noci na okenní tabule
a nosem obtahuje měsíc

II.

díra noci
vytržená z průvanu tmy
zeje
do prázdných plání
zdivočelého vesmíru
řehtajícího
jak to zná od horkých koní

slova neplachtí tu prostorem
jak motýli na motýlích stezkách
prostorem
který zdá se sám sobě až příliš
otevřený

nohy oroseny hrůzou z hloubky přímo
pod jejich růžovými ploskami

Ona vynořená vprostřed houfů
hvězdných labutí
najednou nalézá nezčeřený ostrov

III.

několikery měsíce bílé rukavice
prolnuty samy sebou
krátery na nich i v hrudích přeplněných
vody zpívají protože
větří cesty prázdné a neschůdné
krovy tmy tajemstvím ukované
pod nimi
dva duší prosklených
běží samotni mezi stromy
tam kde hlas rudý něhou šeptá:
„kdoví kterým rokem luna obkročí nízká čela jejich“
ticha krákorají tam
a rosa sazí
vsazená do tváří
jak sípavé znamení
otevřené jen půlnoci

IV.

hladoví po světle
čekají oba
zvony krve chrlí proudy
úderů
jazyky očí syčí
krmelec ostrožnou všelikého hmyzu
v kaluži kůže měsíce se směje
vůně deště ohýbá věže smrků
fujary lesa naléhají
obzor rozevře svůj rudý plášť
a začne křičet sluncem
provlhlá mýtina do něj odlétá
On vyšlý z páry tmy páře si obětně srdce
a podává jí ho obřadně do dlaní
na misce svých úst
Ona v páteři
jak v hromosvodu tisíce broučků
vlasy jí tančí ruce dychtí tělo třese se
„Bože,
má křídla jsou bílá,
nebo mám jen oči vypadlé z mlhy?“

[ Dítě mlhy. Literární salon, Praha 2009
[ Časopisecky: Host 02/2004, str. 18-19
.

záznamy z protistrany

2008-04-22T10:59:00.004+02:00

- - -
V poslední době uvažuji nad následujícím problémem: použít pro zřetelné důraznění vybrané části předem definovaného celku její
a) prosté zvýraznění
anebo naopak
b) potlačit ji zcela do pozadí...
V pondělí jsem kvůli tomu vstával uprostřed noci a přiklonil se k možnosti ad. b): zdůraznit část jasně vymezeného celku tím, že v něm tato část prostě obsažena nebude.
Zda a do jaké hloubky je to však přenositelné navenek, nevím...
. . .
Topinkovy Skicy k Gérardu Nervalovi (in: Hadí kámen, Host 2007; str. 176-192)... Při čtení se nabízí nutně jediné: Cha !
. . .
Biosphere: Shenzou
. . .
Velmi nečekaně intenzivní prožitek z Vejdělkova Václava...
Trojan! Vašáryová! Budař!
Vrcholné scény:
Vašáryová (u oběda): ...Ale já už žádnou trpělivost nemám!
Budař (v hospodě): ...Maminko, já to nepodepíšu...
Trojan: [...Celá pasáž z vězení...]
. . .
Sainkho Namtchylak
. . .
Typograficky zkompletovaná N. včetně Prostistrany zaslána MS; celek rovněž představen P.: Myslíš, že to někdo pochopí?
Protistrana samostatně předtím ještě FL...
. . .
Sny!
. . .
V tramvaji MS:
Abys ty básně ale úplně nepřebil a neudělal z toho pexeso...
. . .
Začíná INTER/AKCE!
FL, e-mail 24.03.2008:
Děkuji za Tvůj podnět, nejsem si sám jistý, nakolik je Tvá myšlenka přenositelná, neboť schopen myslet jsem nyní velmi málo, ale nechávám si N. v Apple a budu se k ní vracet. Zasílám Ti, ne snad, abych Tě zahltil, několik "problémů", které jsou spíše jazykového chrakteru, najdeš v nich možná trochu psychologie tělesnosti, znakovou nejistotu a snad i sociologii jazyka, k nimž jsem se před několika měsíci uchyloval.
.
JN, e-mail 27.03.2008:
Pročítal jsem se teď odpoledne Tvou N. - kromě básní, ty jsem přeskakoval, protože rád počkám na papír. Je to Tebou pevná N. Nacházím v ní mnoho blizkého, a z toho mám radost. Napadlo mě potom zadat slovo nehybnost textovému editoru, aby ho vyhledal v mých zápiscích z poslední doby. Je tam. Tvých básní bude tedy 33, já posílám potichu svých 26 zápisů... Ty tam máš oči a toto je snad trochu synoptické... (Biblisté mají za to, že synopse evangelií je důkazem jejich pravdivosti...)
. . .
Stále více uvažuji o záměně tří milostných básní (Blíže než; Píseň; Nouzový vchod) - jsou přiliš "tady" - za Bolest (nalézt nový název), Gramofon a Za.
Nutno prověřit celkem.
. . .
Opět shodná citace v Topinkově Hadím kameni (viz výše Nerval)! Tentokrát Kolářův deníkový záznam Halasova vyjádření k poezii - Nepišu, jen sem tam to zkusím... (str. 557)
Funguje to!
. . .
Po určitých snech je velmi obtížné nahlížet na reálné dění s vědomím vlastně se nic nestalo...
. . .
INTER/AKCE pokračuje:
MD, dezinsky.bloguje.cz 01.04.2008:
Znehybněná Nehybnost; MD zde píše o zvláštním uskupení písmen a vyslovuje milou obavu, zda jsem se nezbláznil...
. . .
Větší byt!
Auto!
. . .
Milostné básně nechat...
. . .
Pořízeno célinovské číslo RR s více než stostránkovým pásmem Anny Kareninové. Že Zaorálkův český překlad Cesty do hlubin noci byl vůbec prvním cizojazyčným vydáním Célina, jsem nevěděl.
. . .
Poprvé zcela Gilbert-Lecomtova Škvíra. Před 11 lety jsem ji dostal k narozenimám od R. (věnování)...
. . .
Z hlediska souslednosti dějů upraveno řazení N.:
E-chó předsunuto před Blíže než.
Do zdí předsunuto před Na2.
V Blíže než nahrazen poslední verš [Chutnáš mi...] zdvojením verše předposledního [Studánko!].
V úvodu Bytostně nahrazeno čtyřslabičné "nevýslovné" trojslabičným "záslovné".
Kolem těch tří slabik jsem kroužil skoro rok!
Verze 4.1.
. . .
Dávno
Jako dům je postaven z cihel, tak takto postavit báseň ze slov. Slovo jako cihla. Slovo jako stavební materiál. Podle potřeby osekávat, upravovat, nadstavovat. A pauzy. Pauzy zpevňující jako malta všechno kolem dokola. Také jsou potřeba okna a dveře. Dveře, aby se mělo kudy vcházet a kudy opět utíkat, okna proto, aby se občas mohlo koutkem oka ven, jak to tam vůbec vypadá. Pracovat se slovy jako s hlínou. Báseň jako socha. Modelovat, měnit polohy. Utíkat od tématu a zase se vracet. Demolovat. Nechat na slunci. Teď hned.
Jindy utéct k potoku, dravé horské říčce valící se kolem nás nesčetnými proudy vody, které ani nestačíme vnímat. Úseky. Vysekávat úseky a ty pak společně vsazovat a míchat.
Občas zase krupobití a není kam utéct. Slova padají velká, neohrabaná, strašné masy slov, zbytečné masy slov a ty se tu pak válejí bez ladu a skladu, šlape se po nich, nikdo je nezamete.
I taková je báseň.
.
[ 1.4.1994; 7 hodin po operaci
.
Večer po injekci halucinace (20:30):
- Kruhová duha v úplně zamračeném obzoru.
- Tančící zeď shora dolů rytmem vln a já klesám a stoupám spolu s ní (vše dorůžova).
- Všude kolem plno lidí a každý chce se mnou o něčem mluvit.
- Domnělé gestikulace, rozhovory a odpovědi z mojí strany - registrace halucinací.
- Necitelnost celého těla, jako bych žádné neměl (velice příjemné).
- Ve zhasnutém pokoji chodí neustále několik postav (nebo spíše přízraků - nereagují na nic), hlavně ve zdi [na pokoji jsem sám]
- Před operací mám skoro čtyřicetistupňovou horečku - operace se nekoná, vyhání mě domů
(sem přepsáno ráno 2.4.1994 z FRAGMENTŮ)
. . .
Dagmar Urbánková
Syneček
.
Většinou žvaní. Mele. Mluví a mluví, chechtá se a jeho všade plno. A jindy zas nic, je ticho, jak pěna. Průvan ho rozfúká po světnici, sní polévku a zmizí venku. A tak to je a sem na to zvyklá. Ale dneska? Dneskaj sem celý den nevěděla, civěl do stolu skrz jídlo, cosi ho dralo, až naráz praví: "Mamičko, povězte, když ste mňa rodila, svítilo slunko? A když ste mňa kojila, chutnalo mi? A když ste mňa... Chtěli ste mňa? Opravdu? No ptám sa, protože mně je dneska tak smutno, že mně připadá, že slunko nemohlo svítit, že ptáci nezpívali, že když sem sa rodil, bylo ticho, jak pod vyschlým splavem."
"Synečku, slunko svítilo, ptáci zpívali, tobě chutnalo, ale to je tak, že jeden den je pěkně a druhý prší. Běž teď spat. Zítra časně máš kosit lúku. To ti pomože, kosiť, zakleješ do trávy, co tebú šije."
.
[ Fjertoch si vyšiju. Eman, Benešov 2007; str. 27
. . .
Tak to tedy zprůhledníme: 11. 4. 2008 nastavena možnost přípisů...
. . .
...A pak mi něco došlo. Proč psát někomu, koho jsi tak dlouho neviděl, koho s největší pravděpodobností už neuvidíš a s kým Tě nepojí žádné nezapomenutelné zážitky?... Známe se tak málo, že pak máme pocit, že píšem někomu imaginárnímu, kdo žije jen v našich představách. Nebo já ten pocit aspoň mám. Když je dlouho ticho, pak je těžké ho přerušit, protože se každé slovo zdá tak malicherné a zbytečné, každá zpráva bezvýznamná a nicotná. Pokud se ještě někdy ozveš, ikdyby to mělo být za hooodně dlouhou dobu, stejně budu vědět, kdo jsi. A pokud se neozveš, tak taky tak...
[Z korespondence, která vznikla ozvěnou.]
.
Jak odpovědět? Jakým způsobem? Když proč je od počátku dáno!
Meziřeč... Membrána... Tiecho... E-chó Ti...
. . .
Chvilku jsem se dnes divil, proč zrovna v sobotu mi v šest ráno zvoní budík, ale záhy jsem na to přišel:
Nastává čas vychechtat si hubu na lešení, se zedníky zakurvovat do širého kraje!
. . .
Bytí proti toku času, 14 let, na den přesně:

[ První básník

V roce jedna
Prší
A květy zběsile vládnou
Tisícům tváří
Zástupům

Hej hej Otevři okno Klesni
K zemi plné nahých knih
Okapy snů Plížením

Záplavy mračen
Bijí
Prokleté pažemi svými
Bradavky bdění
Tykadla

Rozhodiv ruce
Spatřiv
Nečinné koleje konečných drah
Vyrostl tiše
Nevzkříšen

[ 13. 4. 1994
. . .
Feng-jün Song: Horská karavana
. . .
Věčné za [Sen]
Jsme s P. v nějakém domě, který je postupně obsazován blíže neurčenými ozbrojenými jednotkami. Je předem jasné, že všichni v domě budou zabiti. Smířeni s tímto faktem přesto prcháme do podkroví, to proto, abychom si mohli být v době, kdy se tak stane, co nejblíže. Na základě jistých zkušeností, kterých jsem zde nabyl, se mi daří P. přesvědčit, že to, co se nevyhnutelně blíží, nebude konec, ale pouze jakýsi přestupní terminál do prostoru za. Že potom nám nic nezabrání být nadále spolu.
V podkroví se z nejasných důvodů opozdím, takže záměr, že přecházet budeme společně, nevyjde. Jsem dostižen ještě dříve, než se mi podaří dostat do domluvené skrýše, kde na mě P. čeká. Povalen na zem cítím na zátylku hlaveň revolveru. Říkám si: Klid... Klid... Klid... Je to jen terminál. K úplnému a naprostému smíření s koncem mi však chybí blízkost P., na kterou tímto intenzivně myslím...
Situace, která nastává, je již mimo čas. Stále čekám na výstřel, když tu zjistím, že žádný nebude - už totiž dávno byl. Prost jakékoli bolesti se blížím k P., která je již rovněž za. Při shledání jsem více než zmaten. To co jsem předtím předpověděl, nastalo pouze částečně... Jsme sice oba zde, ale P. mě nepoznává, naprosto neví, kdo jsem!
Kdosi mi říká, že proto, aby se lidé za navzájem poznali, musí na sebe při přechodu terminálem myslet. Každý si odtamtud přináší pouze jedinou myšlenku, která mu za určuje jeho další existenci.
P. si sebou tedy přinesla něco jiného a tak to prostě je!
. . .
Ve snaze upravit přípisy tak, aby stránku typograficky nerozbíjely, jsem málem o vše přišel.
. . .
Vary 2:4, Brno 2:1, v kuchyni nádobí, 3 piva, prášek, Soft Parade k tomu...
[Třinec s Libercem ve fotbale - cha! - 2:2; čtvrtfinále ČFMS, zjištěno o den zpětně]
. . .
www.biosphere.no:
There will be no more Biosphere concerts in 2008. I am tired of flying. I hate airports, security checks, unhealthy food, air conditioning, hotels, etc. Back to nature!
. . .
A propos:
Prodám zánovní Fiat UNO 1.5 ie, modrá metalíza, příjemná akcelerace, poezie sama...
[Pozn. Prodáno 5.5.2008 za 600 Kč]
. . .
Vytištěna a svázána šablona N. včetně Protistrany.
. . .
Velmi nepříjemný sen začínající nenápadným výletem do hor (surreálné obrazy, mj. obojživelný trolejbus/loď zajišťující místní dopravu po horské říčce...), na který navazuje návštěva známých. Z návštěvy se však pozvolnou manipulací stává skupinový sex, který doprovází krádež osobních věcí, napadení (orgií se odmítám účastnit, přičemž hostitele přistihuji při paralelně probíhající krádeži, které se snažím zabránit), mžitky a dál už nic... Odehrává se v jakési české eknlávě v cizině - 2 muži, 2 ženy; ukazuje se, že jedna z žen je ve skutečnosti převlečeným mužem.
Po záchranném probuzení před třetí ráno jsem nespal skoro hodinu!
. . .
Nehybnost vč. Protistrany ke stažení zde [formát PDF; velikost 300 kB].
- - -

p r o t i s t r a n a

2008-04-21T07:25:00.005+02:00

. . .
. . ] . [ motto
. . ] . [ pomalu
. . ] . [ postupně
. . ] . [ do morku kostí
. . ] . [ I
. . ] . [ II
. . ] . [ III
. . ] . [ IV
. . ] . [ V
. . ] . [ VI
. . ] . [ VII
. . ] . [ VIII
. . ] . [ IX
. . ] . [ X
. . ] . [ XI
. . ] . [ XII
. . ] . [ XIII
. . ] . [ XIV
. . ] . [ XV
. . ] . [ XVI
. . ] . [ XVII
. . ] . [ XVIII
. . ] . [ XIX
. . ] . [ XX
. . ] . [ XXI
. . ] . [ XXII
. . ] . [ XXIII
. . ] . [ XXIV
. . ] . [ XXV
. . ] . [ XXVI
. . ] . [ XXVII
. . ] . [ XXVIII
. . ] . [ XXIX
. . ] . [ XXX
. . ] . [ XXXI
. . ] . [ XXXII
. . ] . [ XXXIII
.
n e h y b n o s t
. . .
Protistrana vč. Nehybnosti [formát PDF; 307 kB]
. . .
Protistrana: Negativ [formát PPT; 800 kB]
.

XXXIII

2008-04-20T10:10:00.002+02:00

XXXII . . . ]]
. .

XXXII

2008-04-19T07:16:00.002+02:00

XXXI . . . XXXIII
.

XXXI

2008-04-18T00:01:00.002+02:00

XXX . . . XXXII
. .

XXX

2008-04-17T05:58:00.002+02:00

XXIX . . . XXXI
. .

XXIX

2008-04-16T07:19:00.001+02:00

XXVIII . . . XXX
. .

XXVIII

2008-04-15T07:18:00.002+02:00

XXVII . . . XXIX
.

XXVII

2008-04-14T07:07:00.002+02:00

XXVI . . . XXVIII
. .

XXVI

2008-04-13T10:21:00.002+02:00

XXV . . . XXVII
.

XXV

2008-04-12T18:01:00.001+02:00

XXIV . . . XXVI
.

XXIV

2008-04-11T00:02:00.003+02:00

XXIII . . . XXV
.

XXIII

2008-04-10T07:50:00.002+02:00

XXII . . . XXIV
... .

XXII

2008-04-09T06:16:00.003+02:00

XXI . . . XXIII
.

XXI

2008-04-08T06:54:00.003+02:00

XX . . . XXII
.

XX

2008-04-07T05:55:00.004+02:00

XIX . . . XXI
.

XIX

2008-04-06T19:43:00.003+02:00

XVIII . . . XX
.

XVIII

2008-04-05T08:58:00.002+02:00

XVII . . . XIX
.

XVII

2008-04-04T05:19:00.003+02:00

XVI . . . XVIII
.

XVI

2008-04-03T07:00:00.003+02:00

XV . . . XVII
.

XV

2008-04-02T08:51:00.002+02:00

XIV . . . XVI
.

XIV

2008-04-01T07:19:00.002+02:00

XIII . . . XV
.

XIII

2008-03-31T08:08:00.004+02:00

XII . . . XIV
.

XII

2008-03-30T12:27:00.003+02:00

XI . . . XIII
.

XI

2008-03-29T08:40:00.002+01:00

X . . . XII
.

X

2008-03-28T06:55:00.002+01:00

IX . . . XI
. .

IX

2008-03-27T06:37:00.002+01:00

VIII . . . X
.

VIII

2008-03-26T07:23:00.002+01:00

VII . . . IX
.

VII

2008-03-25T07:16:00.002+01:00

VI . . . VIII
.

VI

2008-03-24T13:01:00.002+01:00

V . . . VII
. .

V

2008-03-23T08:35:00.002+01:00

IV . . . VI
. .

IV

2008-03-22T11:39:00.002+01:00

III . . . V
.

III

2008-03-21T00:03:00.005+01:00

II . . . IV
.

II

2008-03-20T06:03:00.007+01:00

I . . . III
.

I

2008-03-19T06:44:00.004+01:00

[[ . . . II
.

mezní bod / protistrana; motto

2008-03-18T07:44:00.007+01:00

[[ . . . ]]
.

vážený pane štolbo,

2008-03-17T09:23:00.007+01:00

- - -
děkuji Vám za Vaši studii Právo prvotiny v březnovém čísle Hosta, ve kterém se zamýšlíte nad básnickými debuty jedenácti českých básnířek a básníků z rozmezí let 2005 až 2007. Přesto, že názor na mnohé z uvedených knih s Vámi spíše nesdílím, mě Váš článek, už jen pro jeho samotnou existenci, nesmírně potěšil!
V jednom případě si však dovolím reagovat konkrétně. V pasáži věnované básnické sbírce Jana Němce První život mj. píšete: "Úryvky básně Vojtěcha Kučery, z níž je vzat titul knihy, jsou umně vkomponovány do pár textů a tvoří roztroušený svorník sbírky." Jenže chyba lávky! Ono je tomu přesně naopak...
Jsa vyzván, abych pro tuto sbírku napsal text na záložku, byl jsem postaven před nelehký úkol. Záložky na básnických sbírkách, prvotinách především, totiž bytostně nesnáším.
Poezie (tedy i sbírka básní) podle mě hovoří sama za sebe a tudíž k ní není potřeba předřazovat jakýkoli komentář. Poezie, jak jistě víte, totiž řekne každému něco jiného. V mém názoru na tento typ textů mě utvrzují i samotné recenze básnických sbírek: často se stává, že recenzent, místo aby polemizoval s verši a sbírkou toho či onoho básníka, polemizuje spíše s textem na záložce a jeho autorem...
Protože jsou mi však verše Jana Němce blízké, nabídku jsem nakonec neodmítl s tím, že se pokusím přistoupit k celé věci jinak. Výsledkem je básnická koláž Němcových veršů, těch, které mi přijdou pro knihu i pro autora podstatné.
O verších a knize autora s určitým názvem zde tedy vypovídají zase a pouze verše autora a název této knihy. Opakuji to ještě jednou: má báseň na záložce je koláží veršů Jana Němce, kterému je z tohoto důvodu také dedikována. Protože jde o koláž z hotové sbírky, nese báseň logicky i její jméno.
Že celá věc může být vykládána opačně, mě věru nenapadlo...

S pozdravem
V. Kučera

[ ad. Jan Štolba: Právo prvotiny. Krok za krokem loňskými básnickými debuty. Host 3/08, str. 12-16
- - -

dvojnásobný den

2008-03-16T02:20:00.005+01:00

- - -
Pokud jsem vše spočítal dobře, tak jsem byl včera - v sobotu, 15. března 2008 - přesně o polovinu mladší, než otec.
Dvojnásobný den!
Pokud bych se přeci jen zmýlil (do výpočtu jsem zahrnul 9 přestupných let), tak každopádně tento jev nastal/ne v rozmezí plus mínus deseti dní, tedy pořád teď...
V úterý jsme si při této příležitosti připili Pod Ořechy ginem (borovičku neměli) a probrali pár věcí, o kterých jsem dosud neměl tušení; konečně jsme alespoň částečně poseděli jako člověk a člověk, prostě u piva...
Jak jen se dostat blíže?
Jistěže existuje z otcovy strany bohatá korespodence z posledních let, ale...
- - -

[ úchvat

2008-03-07T21:43:00.019+01:00

- - -

Prázdnota se mstí
a vítr mává křídly ticha,
všude mrtvo,
co se mnou.

Nemám už ruce.
Nemám už nohy.
Příčně
v svět vědomí vůlí jen vlát.

Údery křiku,
kladivo ubíjí na míru hřeb,
černé díry v rytmu basy
tančí.

Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Pukám.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

náraz a?

2008-03-06T22:19:00.001+01:00

- - -
Třinec je fajny synek [a Lešek to ví]!
- - -

konečně...

2008-03-05T21:34:00.003+01:00

- - -
...na světě!

www.lenkagaldova.cz

[verze 0.1]
- - -

hmatem zde

2008-03-04T07:19:00.006+01:00

- - -
Do Hadího kamene je potřeba doslova se prořezat. Oproti Trhlině, která byla záměrně zdeflorována již ze strany autora, nabízí nyní Topinka prožitek z [de]formování knihy přímo samotnému zájemci o jeho texty... Včera mi to zabralo dobrou hodinu. Již dlouho jsem si knihu takto neprohmatal!
Až při práci jsem si bezděky uvědomil, co že to k řezání papíru vlatně poslouchám [Drewo].
. . .
Večer v kině, kde jsem v průběhu představení málem zkolaboval. Nepomohlo nic, nic, nic, naprosto nic. Mizení zvuku. Odplouvání končetin. Před vtažením do sifonu mě nakonec zachrálila P., které jsem se, na hraně vědomí, schoulil do klína. S blaženým vrotováním do bezzvučných bělob to ale tentokrát nemělo nic společného! Nakolik to bylo před pěti lety vyvoláno vědomě, nakolik to bylo před pěti lety příjemné - z tohoto pokusu o vcucnutí jsem zmaten.
. . .
Včerejší titulek je samozřejmě z Daumala...
- - -

co není nutné, je zbytečné...

2008-03-03T15:18:00.008+01:00

- - -
Dočteny Buninovy Proklaté dny... Leze mi to do snů!
V antikváriátu přes web získána Žena na pravoboku Zdeňka Lebla [z avizovaných 30 korun nakonec ještě padesátiprocentní sleva].
. . .
Momentálně:
Jiří Sádlo: Prázdná země
Petr Janeček: Černá sanitka a jiné příběhy
Irena Cichá: Beskydské gruně nad Olzou a Wislou
Ivan Blatný: Texty a dokumenty 1930-1948
Alexandra Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře
Miloslav Topinka: Hadí kámen
. . .
Včera opět bezmoc a vztek na neměnnou danost.
. . .
Ráno mi žehlička zničila bílé triko pod sako. Prostě se pod ní roztavil lak z žehlícího prkna...
- - -

topografie

2008-02-29T18:14:00.002+01:00

- - -
Nehybnost jako místo.
29. únor v nepřestupném roce!
- - -

[ n e h y b n o s t ]

2008-01-01T01:19:00.025+01:00

. . .
99 ] . [ ex libris
. . .
00 ] . [ motto
. . ] . [ pomalu
. . ] . [ postupně
. . ] . [ do morku kostí
01 ] . [ návrat
02 ] . [ úchvat
03 ] . [ znamení
04 ] . [ odlesky
05 ] . [ e-chó
06 ] . [ do zdí
07 ] . [ na2
08 ] . [ subjektiv
09 ] . [ bytostně
10 ] . [ čeření temných hladin
11 ] . [ tužba
12 ] . [ sen o otcově smrti / zrcadlo
13 ] . [ vyhořeno
14 ] . [ další noc
15 ] . [ od a ke
16 ] . [ vývěva
17 ] . [ píseň
18 ] . [ čeření temných hladin
19 ] . [ u
20 ] . [ ze mě klín
21 ] . [ feérie
22 ] . [ v těle ní
23 ] . [ maják
24 ] . [ spěšně
25 ] . [ hyé, na!
26 ] . [ dutín
27 ] . [ platební komora
28 ] . [ variace
29 ] . [ nouzový vchod
30 ] . [ sen o proměně
31 ] . [ čeření temných hladin
32 ] . [ černá víla
33 ] . [ nehybnost
. . .
p r o t i s t r a n a
. . .
66 ] . [ o autorovi
. . .
Vizualizace Nehybnosti [formát PPT; 2,5 MB]
verze 6.2 ].[ 28/11/08
Nehybnost vč. Protistrany [formát PDF; 307 kB]
verze 6.2 ].[ 07/12/08
.

cizí dny [2007]

2007-12-31T17:23:00.001+01:00

- - -
13.01.2007 Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly
16.01.2007 Péter Nádas: Dům paní Kláry
28.01.2007 Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček
28.01.2007 Jan Sojka: Směr spánku
02.02.2007 Jan Válek: Rozkřídlil se pták na trnce plané
08.02.2007 Jan Balabán: Jsme tady
12.02.2007 Petr Prokůpek: Dobře to děláte, chlapi!
25.02.2007 Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile
30.03.2007 Jiří Popelínský: Amazónští mravenci
04.04.2007 Jiří Koten: Přebohaté hodinky pradědečka Emila
05.04.2007 Andrzej Stasiuk: Dukla
09.04.2007 Thomas Elsaesser: Metropolis
17.04.2007 Miroslav Olšovský: Záznamy prázdnot
26.04.2007 Robert Walser: Jakob von Gunten
02.05.2007 Jonáš Hájek: Suť
30.05.2007 Jon Fosse: Melancholie I.
06.06.2007 Zuzana Gabrišová: O soli
07.06.2007 Robert Walser: Pomocník
21.06.2007 Petr Maděra: Černobílé rty
22.06.2007 Ewald Murrer: Nouzové zastavení času
24.07.2007 Stanislav Beran: Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa
02.08.2007 Bogdan Trojak: Kuním štětcem
10.09.2007 Paul Auster: Vynález samoty
22.09.2007 Petr Motýl: 10 000 piv
24.09.2007 Daniel Soukup: Výhled do skály
27.09.2007 Jan Němec: První život
28.09.2007 René Daumal: Mugl
30.09.2007 Jiří Mědílek: Dvanáct básní
02.10.2007 František Hrubín: Černá denice
03.10.2007 Petr Motýl: Dva ořechy
05.10.2007 Milan Děžinský: Přízraky
08.10.2007 Václav Burian: Blankyt půlnoci
16.10.2007 František Halas: Potopa
23.10.2007 Zuzana Hutňanová: Třetí svíce
25.10.2007 Aleš Kauer: Reliéf atlantiku nesluší suchozemcům (Elegie)
26.10.2007 Lenka Galdová: Básně
03.11.2007 Erik Jakub Groch: Em
05.11.2007 Bronisław Maj: Svetlo a iné básne
06.11.2007 Po městě, jež je mi souzeno
07.11.2007 Jon Fosse: Ráno a večer
10.11.2007 Radovan Sidor: Prvá kniha
17.11.2007 Paul Auster: Leviatan
26.11.2007 Erich Jakub Groch: Em
30.11.2007 Karol Chmel: O nástrojoch, náradí a iných veciach vypustených z ruky
08.12.2007 Paul Auster: Brooklynské panoptikum
15.12.2007 Ivan Landsmann: Fotr
15.12.2007 Petr Hrbáč: Čekali
17.12.2007 Pavel Z.: Cesta vlakem z P. do B. / Pollockovy fleky / odposlouchaná slova
22.12.2007 Gérard de Nerval: Aurelie
26.12.2007 Vít Slíva: Souvrať
- - -
.

milan charoust

2007-12-30T19:44:00.002+01:00

[ Čím žes to pro mne byla? / VI.

Plíživý stín, dvojník neúrodných roků
mého hladomoru
v nichž ani desatero nevydá už plodu
hrátky červotočů ve vyschlém dřevu
čím prosvětlit ten okamžik kyselosti
a trýzně?

Světlem tvých dlaní
písní sedmého světadílu
z úst lastur, zaděnek a ulit?

Pobřežní hrbáč a křik racků
omývá tvá víčka
opij se ohněm z naplaveného dřeva!
Jsou beznadějné dny, kdy báseň nás míjí
jako nevidomý.

Vymřou-li střážci majáku
zbyde jen cizopasník hlad.

[ Zpěvy nevzdělance. Rank Meyer & synové, Ústí n. L. 1994
.

o/psáno

2007-12-29T17:11:00.000+01:00

- - -
Avšak to vyloučení z životních cílů a hnutí, které jsem si uložil, přerušení styku s věcmi, k němuž jsem směřoval - mne přivedly přesně k tomu, čemu jsem se snažil uniknout. Nechtěl jsem cítit život ani se dotýkat věcí, protože vím, jak na mou povahu působí svět, a jsem si vědom, že pocit života je pro mne vždy bolestný. Avšak ve snaze vyhnout se tomuto kontaktu jsem se izoloval a touto izolací jsem ještě víc podráždil svou už tak krajní citlivost. Kdyby bylo možné kontakt s věcmi úplně zrušit, mé citlivosti by to jen prospělo. Naprostá izolace je však neuskutečnitelná. I kdybych nedělal téměř nic, budu dýchat, i kdybych skoro nejednal, budu se pohybovat. Pak tedy tím, že jsem podráždil svou citlivost izolací, jsem zároveň způsobil, že sebemenší události, které by se mě dřív vůbec nedotkly, mě postihnou přímo katastrofálně. Zvolil jsem špatnou metodu úniku. Nepohodlnou oklikou jsem utekl tam, kde jsem byl předtím, a k hrůze z toho, že tam žiji, se přidala únava z cesty.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Argo, Praha 2007; str. 93
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.

k anketě na téma "spirituální poezie"

2007-12-28T08:47:00.000+01:00

- - -
Tzv. spirituální poezii cítím a chápu především jako poezii vnitřních krajin. Krajin, ve kterých nelze nic než pátrat a pokoušet se o jejich (alespoň částečné) zmapování, probytí… Dohledat se smyslu. Ukotvit sebe sama. Není to temný les, není to noční město. Je to všechno a nic. Totální prostor, který má svůj řád. Donedávna jsem jeho existenci tušil, v únoru jsem do něj, "odskokem" ze zubařského křesla, nahlédl. Asi každý měl někdy sen, ve kterém se kamsi řítí, padá. Zpravidla se z něj v letu strachem probudí. Před časem mě začalo zajímat, co se stane potom, po dopadu. Rozhodl jsem se tedy, až zase jednou budu kamsi padat, neprobudit. Stalo se. Padal jsem a padal, až taky dopadl. Nenastalo nic jiného, než že jsem vstal a odešel. Podobně jsem se před několika týdny rozhodl potlačit bolest. Zkusit vědomě ji přemoct, vymazat. Z vnějšího pohledu jsem v křesle pravděpodobně ztratil vědomí. Z pohledu vnitřního jsem ve stavu beztíže blaženě vrotoval do bezzvučných bělob.
Záznamy jsou sekundární. "Pouhé" zprávy odjinud, signály jinam. Nervalova Aurélie, Daumalovo Protinebe s Klavikulami vysoké poetické hry, Blatného Terestris… Divím se, že jsem a ptám se proč, napsal před lety Jan Hanč, jehož poezie v mnoha ohledech "spirituální" není. Jenže! Možná právě proto, jednou provždy už odsouzen, za předurčeným světlem / klesám do básní…

[ Box 1 / 2003
- - -
.

[ vzpomínka II

2007-12-27T11:18:00.000+01:00

- - -

Bylas mi jabloní
a já zase tvým deštěm.

V bezsněžné zimě prosila jsi jaro,
abys pak pod přívaly
do krajnosti ohýbala se.

Za letních dusen dával jsem ti pít
a ty, do vlhka sladká,
slíbilas mi všechny svoje plody.

Na podzim, kdy chystala ses sklízet,
ale pršel jsem až příliš.

[ 1997

- - -
.

6 dní

2007-12-26T01:11:00.000+01:00

- - -
Nehybnost hotova.
Zbývá promazat spoje a vše zasadit do kontextu věcí.
6 dní...
- - -
.

o/psáno

2007-12-25T00:52:00.000+01:00

- - -
Po více než 10 letech v uplynulých dnech znovu Nervalova Aurelie. [Poprvé přečtena během jediného dne 20. července 1996.]
Teprve nyní jsem si všiml, že kopie padesát let starého vydání [SNKLHU, Praha 1957], kterou disponuji, je v překladu Jaroslava Zaorálka...

[ Výpisky 17.12.2007:
. . .
Sen je druhý život. Nedovedl jsem bez zachvění projít těmi dveřmi ze slonoviny nebo z rohoviny, které nás dělí od neviditelného světa. První okamžiky spánku jsou obrazem smrti; jakési mlhavé ochromení se zmocňuje naší myšlenky a nedovedeme určit přesnou chvíli, kdy naše já v jakési jiné podobě, pokračuje v díle jsoucnosti. Je to jakési nejasné podzemí, které se pozvolna rozjasňuje a v němž ze stínu a z noci vyplouvají bledé, vážně nehybné postavy, které bydlí v příbytku zesnulých spravedlivých. Pak se utváří obraz, nový jas zazáří a uvádí do pohybu ta bizarní zjevení;
[…]
Kdybych nebyl přesvědčen, že posláním spisovatele je upřímně analyzovat to, co prožívá ve vážných chvílích života, a kdybych si nestavěl cíl, který pokládám za prospěšný, zastavil bych se zde a nepokoušel bych se popsat všechno to, co jsem potom prožíval v řadě visí, možná nesmyslných nebo prostě chorobných…
[…]
Na chvíli jsem u sebe spatřil dva ze svých přátel, kteří žádali, abych jim byl vydán, a vojáci ukázali na mne; pak se dveře otevřely a nějaký člověk mé postavy, jehož tvář jsem neviděl, vyšel s mými přáteli, jež jsem marně volal nazpět.
[…]
Jediným rozdílem mezi stavem bdělým a spánkem pro mne bylo, že ve stavu bdělém se v mých očích všechno přetvořovalo; každý člověk, který se ke mně přiblížil, zdál se změněn, věci měly jakoby jakýsi polostín, který obměňoval jejich tvary, a hry světla, kombinace barev se rozkládaly, takže mě udržovaly v ustavičné řadě dojmů, které se spojovaly jedny s druhými a v jejichž pravděpodobnosti pokračoval sen, odpoutanější od vnějších prvků.
[…]
Zatím však noc pozvolna houstla a vzhled,zvučnost i citové vnímání míst v mém ospalém duchu splývaly; měl jsem neklamný dojem, že padám do propasti, přetínající zeměkouli. Cítil jsem, jak mě bez bolesti unáší proud roztaveného kovu, a tisíce podobných řek, jejichž zbarvení ukazovalo na chemické rozdíly, brázdily lůno země jako cévy a žíly, hadovitě se vinoucí mezi laloky mozku. Všechny ty řeky plynuly, obíhaly a zachvívaly se, a měl jsem pocit, že ty proudy jsou složeny z živých duších v molekulárním stavu, jež rozeznat mi bránila jenom rychlost té cesty. Bělavý jas pozvolna prosakoval do těch podzemních chodeb; konečně jsem spatřil, jak se jako nějaká rozlehlá kruhovitá klenba rozšiřuje nový obzor, v němž se rýsovaly ostrůvky, obklopené zářivými vlnami. Octl jsem se na nějakém pobřeží, osvětleném tím dnem bez slunce a uviděl jsem starce, obdělávajícího zemi. Poznal jsem, že je to týž, který ke mně mluvil hlasem ptáka, a buď že na mě promluvil, nebo že jsem to pochopil sám v sobě, bylo mi najednou jasno, že předkové, aby nás mohli na zemi navštěvovat, berou na sebe podoby ptáků a že tak, jako němí pozorovatelé, jsou přítomni jednotlivým obdobím našeho života.
[…]
Pochopil jsem, […] že v tomto světě, v němž právě jsem, přízrak věcí doprovází přízrak těla.
[…]
Lze sice pochopit v otci a matce analogii s přírodními silami elektrickými, ale jak stanovit individuální centra, vzniknuvší z nich – z nichž vznikají jako nějaký kolektivní životní obrazec, jehož sestava by byla mnohonásobná a zároveň omezená? To je totéž jako ptát se květiny na počet jejích plátků nebo na rozdělení její korunky… totéž jako ptát se půdy na její obrazce, nebo slunce na barvy, jež vytváří.
[…]
Viděl jsem se, jak bloudím v ulicích nějakého velmi lidnatého a neznámého města. Všiml jsem si, že je zvlněno pahorky a že se nad ním tyčí pohoří, celé pokryté příbytky.
[…]
Nevím, co mi říkala, ale zaráželo mě to svou velikou správností.
[…]
Každý ví, že ve snech nikdy není vidět slunce, třebaže často vnímáme jas mnohem prudší. Těla i předměty jsou světelné samy sebou. Spatřil jsem se v malém parku, v němž se táhla dlouhá klenutá révová loubí, ověšená těžkými bílými a černými hrozny;
[…]
Místo nebylo obděláno už dlouhá léta a rozptýlené lodyhy barvínků, chmele, kozího listu, jasmínů, břečťanu a podražce rozkládaly mezi mohutně vzrostlými stromy svá dlouhá pásma lian.
[…]
Nechtěl bych se příliš dovolávat předtuch; náhoda dělává zvláštní věci;
[…]
Chtěl jsem lépe zachytit své oblíbené myšlenky a pomocí uhlíků a kousků cihel, jež jsem nasbíral, pokryl jsem zanedlouho zdi řadou fresek, na nichž se uskutečňovaly mé dojmy.
[…]
Napadlo mě, zeptat se na to spánku, ale její obraz, který se mi často objevoval , už se v mých snech nevracel.
[…]
Ale buď jak buď, myslím, že obrazotvornost lidská nevynalezla nic, co by nebylo pravdivé na tomto nebo na jiných světech, a nemohl jsem pochybovat o tom, co jsem tak zřetelně viděl.
[…]
V každém člověku je divák a zároveň herec, který mluví, a bytost, která odpovídá.
[…]
V tom, co mi ti přátelé říkali, býval dvojí smysl, třebaže si to vůbec neuvědomovali, protože nebyli tak jako já v duchu.
[…]
Sen si mnohdy s mým úsilím posměšně pohrával a ukazoval mi jen tváře šklebivé a prchavé.
[…]
Země, protínaná barevnými žilami roztavených kovů, jak jsem to už jednou viděl, zjasňovala se poznenáhlu vrůstáním ústředního ohně, jehož bělost splývala s třešňovými odstíny, které barvily boky vnitřního obvodu. Chvílemi jsem se divil, že se setkávám s rozlehlými loužemi vody, zavěšenými jako mraky ve vzduchu, a přece tak hustými, že bylo možné utrhávat z nich chomáče; ale je jasné, že to byla nějaká tekutina, rozdílná od vody pozemské, patrně nějaké výpary z vody, z níž byly řeky a moře ve světě duchů.
[…]
Stejně jako jindy jsem ani teď neviděl slunce.
[…]
Ty květy, které se vám zdají přirozené, to zvíře, které bude vypadat, jako by žilo, to budou jen výtvory umění, povzneseného na nejvyšší stupeň našich vědomostí, a každý to tak bude posuzovat. Taková jsou asi slova, která mi byla řečena, nebo jejichž význam jsem podle svého domnění vnímal.
[…]
Podrážděné stíny prchaly, zděšeně křičíce a načrtávajíce ve vzduchu osudné kruhy jako ptáci, když se blíží bouře.
. . .
[ Výpisky 19.12.2007:
. . .
Přesvědčení, jež jsem si vytvořil o jsoucnosti vnějšího světa, shodovalo se s mou četbou příliš dobře, abych od té chvíle pochyboval o zjeveních minulosti.
[…]
Vypravoval mi, že v nejprudších bolestech své choroby cítil, jak se ho zmocňuje nesnesitelné vzrušení, které se mu zdálo svrchovaným okamžikem. Bolest hned přestala jakoby zázrakem.
[…]
Spánek mi přinesl strašné sny. Zůstala mi na ně jenom nejasná vzpomínka.
[…]
Můj osudný sen je jenom reflex mého osudného dne!
[…]
Po deseti letech se mi táž myšlenka, kterou jsem zaznamenal v první části tohoto vypravování, vrátila v podobě ještě určitější a hrozivější.
[…]
Na obloze zářily hvězdy. Najednou se mi zdálo, že všechny zároveň zhasly, […] Byl jsem přesvědčen, že vidím na pustém nebi černé slunce […] Řekl jsem si: „Začíná věčná noc a bude strašná. Co bude, až lidé zpozorují, že není už slunce?“ […] Když jsem přišel k Louvru, kráčel jsem až na náměstí a tam mě čekalo zvláštní divadlo. Za mračny, rychle hnanými větrem, viděl jsem několik měsíců, které se pohybovaly velikou rychlostí. Napadlo mě, že se země vyšinula ze své dráhy a bloudí jako koráb bez stožárů na obloze, přibližujíc se nebo vzdalujíc se od hvězd, které se střídavě zvětšovaly nebo zmenšovaly. Celé dvě nebo tři hodiny jsem pozoroval ten zmatek a nakonec jsem zamířil směrem k Tržnicím. […] Když jsem se probudil, byl jsem překvapený, že vidím zase světlo. […] Řekl jsem si, že si slunce patrně uchovalo ještě dost světla, aby mohlo ozařovat zemi ještě tři dny, a že teď už čerpá ze své vlastní podstaty, a opravdu se mi zdálo studené a odbarvené.
[…]
Pozvolna jsem se vracel ke své literární práci a napsal jsem jednu ze svým nejlepších novel. Přece však jsem ji psal namáhavě, skoro stále tužkou a na útržky papíru, podle náhod svých snění nebo procházek. Za několik dní po jejím uveřejnění jsem trpěl houževnatou nespavostí.
. . .
[ Výpisky 22.12.2007:
. . .
Řeč mých druhů měla tajemné obraty, jejichž smyslu jsem rozuměl, a předměty bez tvarů a bez života se samy nabízely úvahám mého ducha; - ze seskupení oblázků, z obrazců rohů, skulin nebo otvorů, z ozubení listů, z barev, vůní a zvuků jsem viděl vznikat souzvuky až dosud neznámé.
[…]
Je má duše nezničitelná molekula, bublinka, kterou plní troška vzduchu, která však nalézá své místo v přírodě, nebo je to samo to prázdno, obraz nicoty, zanikající v nesmírnosti?
[…]
Nevím, jak jsem strávil včerejší den. Prochodil jsem jej z místa na místo.
[…]
Z lůna němých temnot zazněla dva tóny, jeden vážný, druhý pronikavý – a věčná dráha nebec se hned rozkroužila.
[…]
Rozhodl jsem se, že zachytím sen a poznám jeho tajemství. Řekl jsem si:
„Proč bych , vyzbrojen vší svou vůlí, neprorazil konečně ty mystické dveře, proč bych své dojmy, místo abych je trpně přijímal, neovládl? Což není možné zkrotit tu vábnou a nebezpečnou chiméru, vnutit pravidlo těm nočním duchům, kteří si pohrávají s naším rozumem? Spánek vyplňuje třetinu našeho života. Je útěchou nad trampotami našich dní nebo trestem za jejich rozkoše, ale nikdy jsem nezakusil, že by spánek byl odpočinkem. Po několikaminutové malátnosti začíná nový život, nepodrobený podmínkám času a prostoru a podobný patrně životu, který nás čeká po smrti. Kdo ví, zdali není nějaké pouto mezi těmi dvěma jsoucnostmi a není-li duši možné navázat je už v přítomnosti?“
Od té chvíle jsem horlivě hledal smysl svých snů a tento nepokoj měl vliv na mé úvahy ve stavu bdělém. Podle svého přesvědčení jsem chápal, že mezi světem vnějším a světem vnitřním je nějaké pouto, že jenom nepozornost nebo rozrušenost ducha skreslují jejich zjevné vztahy – a že tím lze vysvětlovat bizarnost jistých obrazů, podobných těm šklebivým odrazům skutečných věcí, míhajícím se na zneklidněné hladině vody.
Takové byly inspirace mých nocí; mé dny plynuly klidně ve společnosti ubohých nemocných, z nichž jsem si nadělal přátele
. . .
Po dočtení A. se mi, téměř po patnácti letech od svého vzniku [30.3.1993], velmi intenzivně zjevila Černá víla.
Jediná možnost, jak se s ní dané noci vypořádat, byla ji při návštěvě zhmotnit, zařadit do Nehybnosti [ze stejných důvodů bylo nutno se dnes vypsat i z A.] a čekat...

- - -

ex libris

2007-12-24T09:28:00.001+01:00

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

[ černá víla

2007-12-23T01:11:00.000+01:00

- - -

Černá víla
tančí jako pták,
s písní
usíná nářek v dálce.

Slunce právě našlo mámu
a měsíc zpívá.
Něžně vlci v horách vyjí.
Teď už nikdo nepochybuje.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
..

oko 75

2007-12-22T18:01:00.000+01:00

pf 2008

2007-12-20T23:58:00.000+01:00