antonín čermák

[ Poslední chvíle
památce mé ženy

- ležíš s rukama sepjatýma na prsou
spíš a slyším tvůj pláč
na ruce máš prstýnek nevím od koho
ten svatební jsme ztratili já i ty
po noční bouřce je den jak pták
s useknutýma nohama nejde voda
nesvítí elektrika
pálíme sádlo které jsi našetřila
na zimu do koksových kamen
strašně mě bolí hlava probudíš se ještě
od rána jsi se napila trošku vody
málo křičela jsi málo jenom jako
tolik kolik se přeleje na kávovou lžičku
modlím se a přeju si aby tvé ruce
zkřížené na prsou jako suché větve jabloní
plné strašlivého naříkání vyvalených kloubů
život který drží jenom vysychající pokožka
CHODÍME OKOLO TEBE se vzpaženýma rukama
bojíme se o tebe že nám umřeš
tvá hvězda váží jen pětatřicet kilo
víc vážila tvá slova za celý život
opíráme se o slovo jak o trám
na vodu položený a přece tě líbáme
pořád tě líbáme protože ještě žiješ
ruce ti líbáme tváře nohy kde je tvé
překrásné tělo s pokožkou hladkou a zlatou
kde jsou tvé nádherné vlasy kde jsou tvé oči
kde je tvůj hlas ty starostlivá o každý hlas
o každou naši bolest
kam si tě pochováme kam pod který náhrobek
srdce pod kterou katedrálu písně
probudíš se ještě z tohoto spánku co tají
poslední vydechnutí... probuď se, prosím tě,
probuď se...

[ Vůně tvého slova. MaPa, Brno 2001
.