vrba

- - -
...V jednom období jsem byl pro dost svých přátel "vrba". Problém byl v tom, že pro všechny najednou, pro všechny jaksi proti sobě navzájem. Byly to i hodinové monology, kdy jsem seděl a poslouchal, kdy jeden chrlil na druhého a napříč vztahy a na závěr jen, „ale nikomu to neříkej!“ Byly i dny, kdy jsem byl povolán i ke třem takovýmto setkáním po sobě, aniž by to Ti lidé navzájem věděli. Sám pro sebe jsem si to pak s odstupem času nazval kolaborací... Když jsme se pak po určité době někde sešli, všichni se dobře bavili. Všichni, až na mě. Ta konfrontace mezi tím, co jsem o těch lidech a na ty lidi navzájem od nich samotných věděl, a tím, jak se k tobě tito lidé najednou chovali, byla pro mě naprosto, ale naprosto zdrcující. Všechno postupně vyvrcholilo tím, že se mě ti lidi začali bát. Najednou prostě nedokázali věřit tomu, že jsem určité věci neposlal dál. Nedokázali se mnou hovořit přímo, mnohdy začali i evidentně lhát. Nevěřili ani tomu, co říkám (řekl-li jsem např. „vlevo“, automaticky to brali jako „vpravo“ a chovali se podle toho). Když jsem je vyzval přímou otázkou, bylo ticho, šuškandou jsem se pak dovídal, že sotva jsem odněkud odešel, rozproudil se na dané téma čilý hovor – „víš, oni se tě všichni tak nějak bojí“. Připadal jsem si, jako kdyby mě někdo praštil kladivem po hlavě! Řekl jsem si, že radši než podstupovat toto, nebudu raději, pokud to nebude nezbytně nutné, komunikovat vůbec...

[ úryvek z korespondence
- - -