o/psáno

- - -
...Tím, jak umělec nakládá se skutečností, stvrzuje své odhodlání říkat ne. Ale to, co ponechává ve vlastnoručně vytvořeném světě ze skutečnosti, vyjevuje, že souhlasí alespoň s částí reality, kterou vymaňuje zpřítmí dění a staví do světla tvorby. V krajním případě, je-li umělcovo ne absolutní, skutečnost je vyhoštěna jako celek a stojíme před díly čistě formálními. Jestliže se umělec naopak rozhodne, z důvodů často mimouměleckých, položit důraz na syrovou realitu, máme tu čest čelit s realismem. V prvém případě je původní gesto tvorby, v němž jsou úzce spjaty revolta i přitakání, ano i ne, okleštěno pouze ve prospěch negace. To je pak čirý formalismus, jehož příkladů je dnešní doba plna a jehož nihilistický původ je více než zřejmý. V druhém případě se umělec domnívá, že vtiskne světu jednotu. když jej zbaví jakékoliv výsadní perspektivy. V tomto směru prozrazuje svou potřebu jednoty, byť pokleslé. Rezignuje však rovněž na zásadní požadavek umělecké tvorby. Aby lépe popřel relativní svobodu tvůrčího svědomí, vyzdvihuje bezprostřední totalitu světa. V těchto dvou typech děl popírá tvůrčí akt sám sebe. Původně odmítal jen jednu stránku reality, přičemž jinou vyzdvihoval. Ať už dospěje k tomu, že veškerou realitu odvrhne, nebo vyzdvihne právě jen ji, vždycky tím sám sebe popírá, v absolutní negaci, či absolutním přitakání...

[ Albert Camus: Člověk revoltující.
[ Přeložila Kateřina Lukešová. Český spisovatel, Praha 1995, str. 267
- - -
.