jedna věta

- - -
„…A zdálo se mu o teplé posteli s těžkou peřinou, o Jurajovi, jak sedí u stolu, krájí na kostič­ky slaninu a zajídá chlebem, a najednou seděl ve vlaku, který duní černou nocí a krouží kolem vypálené osady jako káně nad polem, jako smečka vlků kolem košáru s ovcemi, pořád blíž a blíž a smyčka se utahuje, a v oknech vlaku jsou mříže a pletivo a on na něm visí, zatíná do něho slabé prs­ty a po chodbě se potloukají kluci s vyholenými hlavami, z dlouhé chvíle kopou do dveří a křičí Vylez, ty buzerante, ty degešskej zmrde, křik se blíží a on před nimi utíká úzkou chodbou a zezadu je slyšet křik a rány, jako když myslivci střílejí po koroptvích, ale ten hon není na koroptve, srnce, na zajíce, ale na něj, už mu jsou v patách, už ho mají... a jeho nohy by běžely a utíkaly, ale přitom se nemůžou pohnout z místa, jako by byly přilepené k podlaze, a do toho starý Demčak s primášem Lavičkou hrají bláznivý čardáš, začnou pomalu, jako když se kolébá opilý medvěd, ale jejich hous­ličky zrychlují a ožívají, hlasy jdou spolu a hned zase proti sobě, a jejich prsty zběsile lítají po hmatníku a přetrhané žíně vlají v ostrém světle, a struny na Lavičkových houslích jedna po druhé praskají, ale Demčak hraje dál a pak mu předává housle a Andrejko slyší, jak Lavičkovi zbývá pos­lední struna, a měl by to vzít i za něj, ale nemůže, jeho ztuhlé prsty se ani nepohnou, a někdo ho chytá za límec, tlustý průvodčí ho tahá ze špinavého záchodu, za ním stojí opilí vychovatelé a křičí, ať jim toho cigoše a smrada malýho dají, že ho zabijou, pověsí ho před bránu, aby všichni viděli, jaká cena se platí za to, když někdo přeleze plot a rozběhne se přes pole... a klouček pod jejich rukama se vzpírá ve dveřích a urputně se brání, až mu musí přerazit ruce nása­dou od lopaty, aby ho mohli vytáhnout, už do něho kopou a průvodčí vytahuje z kapsy maják, jeho uniforma už není modrá ajznboňácká, ale zelená s červenými výložkami, esenbácká, nebo myslivecká s knoflíky z parůžků zastřelených srnečků, a Andrejko zoufale křičí Ne, nechci zpátky, po­možte, pán Bielčik..., a najednou v blikajícím majáčku vidí tvář své krásné maminky, maminka se na něj usmívá a po­dává mu stříbrný křížek a ruku, aby mohl vstát, a pak se věší na záchrannou brzdu a všichni padají, kluci, vychovatelé i průvodčí, vlak s ohlušujícím skřípáním brzdí a sjíždí z kolejí, drkotá po pražcích a padá a řítí se z náspu do propasti…“

[ Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček.
[ Knižní klub, Praha 2005; str. 86-87
- - -