o/psáno

- - -
Dítětem jsem vlastně nikdy nebyl, a proto si pln důvěry myslím, že na mně vždycky zůstane lpět něco dětského. Jen jsem vyrostl a zestárnul, ale jádro zůstalo. Vyvádět hlouposti mě baví stejně jako před lety, ale to je právě ono, já jsem takové věci nikdy neprováděl. Svému bratrovi jsem jednou udělal díru do hlavy. Ne z nějaké hlouposti, prostě se to stalo. Jistě, uličnictví a klukovin bylo hodně, ale vždycky mě zajímala víc myšlenka než věc samotná. Záhy jsem začal ve všem, i v dětských hloupostech, rozpoznávat hlubší smysl. Já se nevyvýjím. Tedy pokud mohu něco takového posoudit. Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní jakási vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jako by pro vlastní potěšení, vonět, a pak svěsím hlavu, již Kraus nazývá hloupou, pyšnou, vzdorovitou. Paže a nohy mi jaksi podivně ochabnou, duch, hrdost a charakter, všechno, všechno se zlomí a povadne a já budu mrtvý, ne doopravdy, ale jistým způsobem, a pak budu možná šedesát let takhle živořit a umírat. Zestárnu. Ale ze sebe strach nemám. Sám sobě žádný strach nenaháním. Své já nerespektuji, jen je pozoruji a ono mě nechává naprosto chladným. Rozehřát se! Jak báječné! Vždycky se budu umět rozehřát, protože mi nebude nikdy nic osobního a sobeckého bránit v tom být vřelý, rozpálit se a být plný účasti. Jak jsem šťastný, že na sobě nedokážu vypozorovat nic ctihodného ani pozoruhodného! Být a zůstat nepatrný. A pokud mě nějaká ruka, nějaká okolnost či vlna vyzdvihnou a vynesou tam, kde vládne moc a vliv, pak poměry, které mi budou takhle nadbíhat, rozvrátím a sám sebe uvrhnu do nízké, nic neříkající temnoty. Dýchat mohu jen tam, dole.

[ Robert Walser: Jakob von Gunten. Opus, Zblov 2005. Str. 88-89

[ Přeložil Radovan Charvát.
- - -

.