plynulost

- - -
Ráno odchod 5:25. Dnes jsem nezaspal, ale na konečné mi pro změnu ujela tramvaj a následkem toho potom i vlak. Tím pádem opět autobus; na noc v kanceláři v P., P. daleko. Zítra Pelhřimov...
. . .
Dočetl jsem Fosseho Ráno a večer. Chtěl jsem sem naskenovat ukázku [začátek knihy zde], ale OCR mi nebere češtinu a přepisovat vybrané dvě stránky momentálně nemám sílu. Tak alespoň svými slovy, částečně:
Na Fossem je úžasná jeho cyklická plynulost. Jak v Melancholii, tak v Ránu a večeru prakticky neexistují hranice mezi myšleným, řečeným a reálně se dějícím.
Jazyk se nese v nekončícím tónu, melancholie krajiny, zrození i smrti se přirozeně prostupují, že nakonec vlastně ani příliš nepřekvapí jedna z vrcholných scén příběhu [str. 65 a 66], kdy mladá žena do slova a do písmene prostoupí "docela skrz naskrz" svým ten den zesnulým otcem, kdy cestou jde cosi proti ní, a to cosi není nic, než právě její mrtvý otec, který však neví, že je mrtvý, a tak celou tu dobu, co se k němu dcera blíží, na ni volá, a díví se, že ona ho nevidí, že ona ho neslyší, až se před ní, vzdálen jen několik málo kroků, zastaví a vidí jen její oči černé hrůzou, tak černé, jak černé je ještě nikdy neviděl, a ona jde dál, až k němu, a srze něj a on cítí její teplo a ona jím jen tak prochází a on se otáčí a ona "si pomyslí že no tohle, teda no tohle, něco šlo přímo proti ní, úplně to viděla před očima a snažila se tomu vyhnout, jít stranou, ale nepomohlo to, prostě to šlo přímo proti ní, a tak jí nezbývalo než jít dál a pak tím prošla, bylo to tak studené, ale nijak to nebolelo, jen studené a nevyhnutelné to bylo a teda bylo to hrozné, to nemůže vůbec nikomu říct, to by si hned lidi mysleli, že se pomátla" a věta pokračuje dále a dál, od začátku až ke konci jedna nekončící věta...
Překlad Ondřej Vimr!
[Recenze např. zde; doplněno 14.12.2007]
. . .
Do noci ještě Tojiko Nuriko a jeji Shojo Toshi, déšť, mátový čaj.
- - -