o/psáno

- - -
Po více než 10 letech v uplynulých dnech znovu Nervalova Aurelie. [Poprvé přečtena během jediného dne 20. července 1996.]
Teprve nyní jsem si všiml, že kopie padesát let starého vydání [SNKLHU, Praha 1957], kterou disponuji, je v překladu Jaroslava Zaorálka...

[ Výpisky 17.12.2007:
. . .
Sen je druhý život. Nedovedl jsem bez zachvění projít těmi dveřmi ze slonoviny nebo z rohoviny, které nás dělí od neviditelného světa. První okamžiky spánku jsou obrazem smrti; jakési mlhavé ochromení se zmocňuje naší myšlenky a nedovedeme určit přesnou chvíli, kdy naše já v jakési jiné podobě, pokračuje v díle jsoucnosti. Je to jakési nejasné podzemí, které se pozvolna rozjasňuje a v němž ze stínu a z noci vyplouvají bledé, vážně nehybné postavy, které bydlí v příbytku zesnulých spravedlivých. Pak se utváří obraz, nový jas zazáří a uvádí do pohybu ta bizarní zjevení;
[…]
Kdybych nebyl přesvědčen, že posláním spisovatele je upřímně analyzovat to, co prožívá ve vážných chvílích života, a kdybych si nestavěl cíl, který pokládám za prospěšný, zastavil bych se zde a nepokoušel bych se popsat všechno to, co jsem potom prožíval v řadě visí, možná nesmyslných nebo prostě chorobných…
[…]
Na chvíli jsem u sebe spatřil dva ze svých přátel, kteří žádali, abych jim byl vydán, a vojáci ukázali na mne; pak se dveře otevřely a nějaký člověk mé postavy, jehož tvář jsem neviděl, vyšel s mými přáteli, jež jsem marně volal nazpět.
[…]
Jediným rozdílem mezi stavem bdělým a spánkem pro mne bylo, že ve stavu bdělém se v mých očích všechno přetvořovalo; každý člověk, který se ke mně přiblížil, zdál se změněn, věci měly jakoby jakýsi polostín, který obměňoval jejich tvary, a hry světla, kombinace barev se rozkládaly, takže mě udržovaly v ustavičné řadě dojmů, které se spojovaly jedny s druhými a v jejichž pravděpodobnosti pokračoval sen, odpoutanější od vnějších prvků.
[…]
Zatím však noc pozvolna houstla a vzhled,zvučnost i citové vnímání míst v mém ospalém duchu splývaly; měl jsem neklamný dojem, že padám do propasti, přetínající zeměkouli. Cítil jsem, jak mě bez bolesti unáší proud roztaveného kovu, a tisíce podobných řek, jejichž zbarvení ukazovalo na chemické rozdíly, brázdily lůno země jako cévy a žíly, hadovitě se vinoucí mezi laloky mozku. Všechny ty řeky plynuly, obíhaly a zachvívaly se, a měl jsem pocit, že ty proudy jsou složeny z živých duších v molekulárním stavu, jež rozeznat mi bránila jenom rychlost té cesty. Bělavý jas pozvolna prosakoval do těch podzemních chodeb; konečně jsem spatřil, jak se jako nějaká rozlehlá kruhovitá klenba rozšiřuje nový obzor, v němž se rýsovaly ostrůvky, obklopené zářivými vlnami. Octl jsem se na nějakém pobřeží, osvětleném tím dnem bez slunce a uviděl jsem starce, obdělávajícího zemi. Poznal jsem, že je to týž, který ke mně mluvil hlasem ptáka, a buď že na mě promluvil, nebo že jsem to pochopil sám v sobě, bylo mi najednou jasno, že předkové, aby nás mohli na zemi navštěvovat, berou na sebe podoby ptáků a že tak, jako němí pozorovatelé, jsou přítomni jednotlivým obdobím našeho života.
[…]
Pochopil jsem, […] že v tomto světě, v němž právě jsem, přízrak věcí doprovází přízrak těla.
[…]
Lze sice pochopit v otci a matce analogii s přírodními silami elektrickými, ale jak stanovit individuální centra, vzniknuvší z nich – z nichž vznikají jako nějaký kolektivní životní obrazec, jehož sestava by byla mnohonásobná a zároveň omezená? To je totéž jako ptát se květiny na počet jejích plátků nebo na rozdělení její korunky… totéž jako ptát se půdy na její obrazce, nebo slunce na barvy, jež vytváří.
[…]
Viděl jsem se, jak bloudím v ulicích nějakého velmi lidnatého a neznámého města. Všiml jsem si, že je zvlněno pahorky a že se nad ním tyčí pohoří, celé pokryté příbytky.
[…]
Nevím, co mi říkala, ale zaráželo mě to svou velikou správností.
[…]
Každý ví, že ve snech nikdy není vidět slunce, třebaže často vnímáme jas mnohem prudší. Těla i předměty jsou světelné samy sebou. Spatřil jsem se v malém parku, v němž se táhla dlouhá klenutá révová loubí, ověšená těžkými bílými a černými hrozny;
[…]
Místo nebylo obděláno už dlouhá léta a rozptýlené lodyhy barvínků, chmele, kozího listu, jasmínů, břečťanu a podražce rozkládaly mezi mohutně vzrostlými stromy svá dlouhá pásma lian.
[…]
Nechtěl bych se příliš dovolávat předtuch; náhoda dělává zvláštní věci;
[…]
Chtěl jsem lépe zachytit své oblíbené myšlenky a pomocí uhlíků a kousků cihel, jež jsem nasbíral, pokryl jsem zanedlouho zdi řadou fresek, na nichž se uskutečňovaly mé dojmy.
[…]
Napadlo mě, zeptat se na to spánku, ale její obraz, který se mi často objevoval , už se v mých snech nevracel.
[…]
Ale buď jak buď, myslím, že obrazotvornost lidská nevynalezla nic, co by nebylo pravdivé na tomto nebo na jiných světech, a nemohl jsem pochybovat o tom, co jsem tak zřetelně viděl.
[…]
V každém člověku je divák a zároveň herec, který mluví, a bytost, která odpovídá.
[…]
V tom, co mi ti přátelé říkali, býval dvojí smysl, třebaže si to vůbec neuvědomovali, protože nebyli tak jako já v duchu.
[…]
Sen si mnohdy s mým úsilím posměšně pohrával a ukazoval mi jen tváře šklebivé a prchavé.
[…]
Země, protínaná barevnými žilami roztavených kovů, jak jsem to už jednou viděl, zjasňovala se poznenáhlu vrůstáním ústředního ohně, jehož bělost splývala s třešňovými odstíny, které barvily boky vnitřního obvodu. Chvílemi jsem se divil, že se setkávám s rozlehlými loužemi vody, zavěšenými jako mraky ve vzduchu, a přece tak hustými, že bylo možné utrhávat z nich chomáče; ale je jasné, že to byla nějaká tekutina, rozdílná od vody pozemské, patrně nějaké výpary z vody, z níž byly řeky a moře ve světě duchů.
[…]
Stejně jako jindy jsem ani teď neviděl slunce.
[…]
Ty květy, které se vám zdají přirozené, to zvíře, které bude vypadat, jako by žilo, to budou jen výtvory umění, povzneseného na nejvyšší stupeň našich vědomostí, a každý to tak bude posuzovat. Taková jsou asi slova, která mi byla řečena, nebo jejichž význam jsem podle svého domnění vnímal.
[…]
Podrážděné stíny prchaly, zděšeně křičíce a načrtávajíce ve vzduchu osudné kruhy jako ptáci, když se blíží bouře.
. . .
[ Výpisky 19.12.2007:
. . .
Přesvědčení, jež jsem si vytvořil o jsoucnosti vnějšího světa, shodovalo se s mou četbou příliš dobře, abych od té chvíle pochyboval o zjeveních minulosti.
[…]
Vypravoval mi, že v nejprudších bolestech své choroby cítil, jak se ho zmocňuje nesnesitelné vzrušení, které se mu zdálo svrchovaným okamžikem. Bolest hned přestala jakoby zázrakem.
[…]
Spánek mi přinesl strašné sny. Zůstala mi na ně jenom nejasná vzpomínka.
[…]
Můj osudný sen je jenom reflex mého osudného dne!
[…]
Po deseti letech se mi táž myšlenka, kterou jsem zaznamenal v první části tohoto vypravování, vrátila v podobě ještě určitější a hrozivější.
[…]
Na obloze zářily hvězdy. Najednou se mi zdálo, že všechny zároveň zhasly, […] Byl jsem přesvědčen, že vidím na pustém nebi černé slunce […] Řekl jsem si: „Začíná věčná noc a bude strašná. Co bude, až lidé zpozorují, že není už slunce?“ […] Když jsem přišel k Louvru, kráčel jsem až na náměstí a tam mě čekalo zvláštní divadlo. Za mračny, rychle hnanými větrem, viděl jsem několik měsíců, které se pohybovaly velikou rychlostí. Napadlo mě, že se země vyšinula ze své dráhy a bloudí jako koráb bez stožárů na obloze, přibližujíc se nebo vzdalujíc se od hvězd, které se střídavě zvětšovaly nebo zmenšovaly. Celé dvě nebo tři hodiny jsem pozoroval ten zmatek a nakonec jsem zamířil směrem k Tržnicím. […] Když jsem se probudil, byl jsem překvapený, že vidím zase světlo. […] Řekl jsem si, že si slunce patrně uchovalo ještě dost světla, aby mohlo ozařovat zemi ještě tři dny, a že teď už čerpá ze své vlastní podstaty, a opravdu se mi zdálo studené a odbarvené.
[…]
Pozvolna jsem se vracel ke své literární práci a napsal jsem jednu ze svým nejlepších novel. Přece však jsem ji psal namáhavě, skoro stále tužkou a na útržky papíru, podle náhod svých snění nebo procházek. Za několik dní po jejím uveřejnění jsem trpěl houževnatou nespavostí.
. . .
[ Výpisky 22.12.2007:
. . .
Řeč mých druhů měla tajemné obraty, jejichž smyslu jsem rozuměl, a předměty bez tvarů a bez života se samy nabízely úvahám mého ducha; - ze seskupení oblázků, z obrazců rohů, skulin nebo otvorů, z ozubení listů, z barev, vůní a zvuků jsem viděl vznikat souzvuky až dosud neznámé.
[…]
Je má duše nezničitelná molekula, bublinka, kterou plní troška vzduchu, která však nalézá své místo v přírodě, nebo je to samo to prázdno, obraz nicoty, zanikající v nesmírnosti?
[…]
Nevím, jak jsem strávil včerejší den. Prochodil jsem jej z místa na místo.
[…]
Z lůna němých temnot zazněla dva tóny, jeden vážný, druhý pronikavý – a věčná dráha nebec se hned rozkroužila.
[…]
Rozhodl jsem se, že zachytím sen a poznám jeho tajemství. Řekl jsem si:
„Proč bych , vyzbrojen vší svou vůlí, neprorazil konečně ty mystické dveře, proč bych své dojmy, místo abych je trpně přijímal, neovládl? Což není možné zkrotit tu vábnou a nebezpečnou chiméru, vnutit pravidlo těm nočním duchům, kteří si pohrávají s naším rozumem? Spánek vyplňuje třetinu našeho života. Je útěchou nad trampotami našich dní nebo trestem za jejich rozkoše, ale nikdy jsem nezakusil, že by spánek byl odpočinkem. Po několikaminutové malátnosti začíná nový život, nepodrobený podmínkám času a prostoru a podobný patrně životu, který nás čeká po smrti. Kdo ví, zdali není nějaké pouto mezi těmi dvěma jsoucnostmi a není-li duši možné navázat je už v přítomnosti?“
Od té chvíle jsem horlivě hledal smysl svých snů a tento nepokoj měl vliv na mé úvahy ve stavu bdělém. Podle svého přesvědčení jsem chápal, že mezi světem vnějším a světem vnitřním je nějaké pouto, že jenom nepozornost nebo rozrušenost ducha skreslují jejich zjevné vztahy – a že tím lze vysvětlovat bizarnost jistých obrazů, podobných těm šklebivým odrazům skutečných věcí, míhajícím se na zneklidněné hladině vody.
Takové byly inspirace mých nocí; mé dny plynuly klidně ve společnosti ubohých nemocných, z nichž jsem si nadělal přátele
. . .
Po dočtení A. se mi, téměř po patnácti letech od svého vzniku [30.3.1993], velmi intenzivně zjevila Černá víla.
Jediná možnost, jak se s ní dané noci vypořádat, byla ji při návštěvě zhmotnit, zařadit do Nehybnosti [ze stejných důvodů bylo nutno se dnes vypsat i z A.] a čekat...

- - -