pavlína lesová

[ Píseň o ženě pohlazené měsícem

I.

putuje krajem opřená o zárubně dveří
načichlá už dávnem
bílých hor s očima
uvízlýma v obzorech
tichého
„teď“ a „pozor, padá mlha“
stromy poplivané kůrou něhy ňader
dřímají v kolébkách nahých lesů
kdoví odkud obloha vyrvala měsíc
když kdysi právě počata prvními slinami
olízla si půdu pod nohama
„už je mi těžko, síly docházejí, volám Tě
natřikrát, zaklínám patero druhy
poupat nedotčených“
vítr nevrže do rytmu krve její
a jsa oblá pod místem kde srdce
dýchá jenom v noci na okenní tabule
a nosem obtahuje měsíc


II.

díra noci
vytržená z průvanu tmy
zeje
do prázdných plání
zdivočelého vesmíru
řehtajícího
jak to zná od horkých koní

slova neplachtí tu prostorem
jak motýli na motýlích stezkách
prostorem
který zdá se sám sobě až příliš
otevřený

nohy oroseny hrůzou z hloubky přímo
pod jejich růžovými ploskami

Ona vynořená vprostřed houfů
hvězdných labutí
najednou nalézá nezčeřený ostrov


III.

několikery měsíce bílé rukavice
prolnuty samy sebou
krátery na nich i v hrudích přeplněných
vody zpívají protože
větří cesty prázdné a neschůdné
krovy tmy tajemstvím ukované
pod nimi
dva duší prosklených
běží samotni mezi stromy
tam kde hlas rudý něhou šeptá:
„kdoví kterým rokem luna obkročí nízká čela jejich“
ticha krákorají tam
a rosa sazí
vsazená do tváří
jak sípavé znamení
otevřené jen půlnoci


IV.

hladoví po světle
čekají oba
zvony krve chrlí proudy
úderů
jazyky očí syčí
krmelec ostrožnou všelikého hmyzu
v kaluži kůže měsíce se směje
vůně deště ohýbá věže smrků
fujary lesa naléhají
obzor rozevře svůj rudý plášť
a začne křičet sluncem
provlhlá mýtina do něj odlétá
On vyšlý z páry tmy páře si obětně srdce
a podává jí ho obřadně do dlaní
na misce svých úst
Ona v páteři
jak v hromosvodu tisíce broučků
vlasy jí tančí ruce dychtí tělo třese se
„Bože,
má křídla jsou bílá,
nebo mám jen oči vypadlé z mlhy?“


[ Dítě mlhy. Literární salon, Praha 2009
[ Časopisecky: Host 02/2004, str. 18-19
.