o/psáno

- - -
Na opačném konci, vzadu za místem, kde ležím, se ticho domu dotýká nekonečna. Slyším kapku po kapce plynout čas a žádnou z těch kapek není slyšet. Fyzické srdce mi fyzicky tíží paměť, v níž se neuchovalo nic z toho, co bylo nebo co jsem byl. Hlavu cítím hmotně položenou na polštáři, v němž hloubí dolík. Pleť povlaku přilnula ve stínu k mé pleti jakoby lidským dotekem. I to ucho, na němž ležím, se mi matematicky vrývá do mozku. Únavou zamrkám a moje řasy vyloudí drobný neslyšný zvuk v citlivé běli zvednutého polštáře. Dýchám vzdechem a můj dech se směje - není můj. Trpím bez citu a bez myšlení. Domácí hodiny, jistotné místo v nekonečnu, odbíjejí strohou a nijakou půlhodinu. Všeho je tolik, všechno je tak hluboko, všechno je tak černé a studené!
Procházím mnohým časem, mnohým tichem, beztvaré světy procházejí mnou.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Agro, Praha 2007; str. 133
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.