dávno

- - -
Původně jsem šel do hospody s tím, že se pokusím dívat na finálový zápas mistrovství světa ve fotbale. Taky jsem na místě tento pokus učinil. Přesto, že jsme se před třemi (?) dny v hospodě na fotbal dívali, nepodařilo se mi příslušný program naladit. S odstupem času jsem tomu rád! To, co se dělo, to byla krása!
Celkově nás v místnosti bylo šest. Odpočítám-li krčmárku a sebe, potom čtyři. Seděl jsem u stolu sám, u vedlejšího stolu potom jeden pán (jak jsem vyrozumněl později, jmenoval se Emil) a u stolu v protějším rohu místnosti 3 lidé. Dvě ženy a muž. Muž s jednou ženou tvořili pár. Jak vyplynulo z hovoru, byli spolu 32 let. Třicet dva let! A tito tři lidé najednou začali zpívat. Ale ne normálně, ale tak, jak se zpívá tady. Trojhlasně. Ve třech různých oktávách. Samozřejmě byli opilí a samozřejmě to mnohdy znělo falešně. Ale, jak označil vedle sedící pan Emil, "je to jako stereo! V uších to zní, jako kdyby ten hlas přicházel z několika stran..."
Když jsem v té krčmě seděl, měl jsem RADOST. Škoda, že už nebyli ostatní. Radost i s panem Emilem a s "šedesátiletýma babkama," jak podotknul. Prostě jsem tam seděl a usmíval jsem se. A to, jestli vyhraje Brazílie nebo Francie, mi bylo od té chvíle úplně jedno.
Během hodiny tři piva a borovička. Trochu mimo.
Kdybych tu tak mohl strávit věčnost...

[ 12. 7. 1998, 22:22
- - -
.