- - -
Dávno:Existovaly-li někdy ve mně nějaké básně a potřeba s nimi vyplout na povrch, tak teď jsou ve mně určitě mrtvé. Nevím, jak to se mnou bude do budoucna, ale momentálně mi připadá, že ve mně poezie odumřela. Poezie jako báseň napsaná na papíře, jako sdělení někomu. Abych to tedy přesněji formuloval, nemohu už psát básně. Zatím. Vyvstal ve mně určitý blok, který nyní nevím, jestli má smysl nebo cenu přelézat. Jsou tu taková nutkání. Piš, něco napiš, ale jakmile vezmu do ruky tužku všechno s výsměchem zmizí, hlava je dutá a prázdná, vnímání otupělé.
Nyní u mne dominuje pohled, pohled na něco, na nějaký předmět nebo na cokoli zajímavého. Objevuji pro sebe nevídané věci kolem, které pro mne doposavad neměly větší význam. Zdi, sochy, domy, schodiště, výklady, stromy. A vždy tehdy, v daném určitém momentě, jsou tyto věci pro mne básní, jsou mi poezií. Poezie je všude kolem. Všechno je kniha, všechno je báseň. Všechno a pořád. Jakýkoli pohled na cokoli, akorát vymizela potřeba záznamu.
Velikými básněmi jsou mi také sny, vzpomínky, myšlenky a různé chvilkové fantazie a imaginace. Básněmi a poezií jsou pro mne také znovuobjevené básně a básně nikdy nezenevřené. Už mi připadá, jako by je napsal jiný člověk, něco jiného ve mně, něco co nyní navždy odumřelo, onemocnělo anebo si vzalo jen krátkou dovolenou.
Měl jsem z těchto řádků před zaznamenáním sem poněkud strach, ale je to holá realita, je to fakt a nemá smysl ani cenu si něco nalhávat.
Beru svou situaci nyní tak, že pan básník si holt vzal dovolenou a na jeho místo přišla s podlézavou a rozevřenou náručí svůdná a smyslná slečna realita se sestrou fotografií.
.
[ 23.2.1995, 17:50
. . .
Dávno:Onehdy jsem měl s B. zajímavý rozhovor na téma naší současné (mám na mysli nynější; v poslední době) poezie. Kdo co za poslední dobu napsal anebo spíše nenapsal a proč. B. s klidem kontroval, že
teď sice nepíše nic, že momentálně dokončuje libreto Fausta a že si počká, až zase bude podzim, kdy to na něj přijde. Připadalo mi, že ho vůbec, ale vůbec neznepokojuje fakt jeho momentální stagnace. Nevím, já na to myslím dnes a denně. Co se to se mnou stalo, že už nepíšu tak jako dřív? Je pravda, že jistou dobu jsem ze sebe básně přímo chrlil (což se pak samozřejmě odrazilo i na jejich kvalitě). Ale takové období loňského přelomu září a října, kdy vznikla prakticky stěžejní část ZDI POPELA (mám tím na mysli
Slavičí píseň o větru a vodě;
Prosbu;
To po tobě;
No klidně;
Za nocí;
Bouři; přepracování
Snu a
Večerů), z tohoto období jsem nevyřadil ani jedinou báseň. Za vším si stojím. Že by snad opravdu kouzlil podzim? Že by takovou roli hrálo přebudování vnímání poezie z vnitřního na vnější? Předtím byla báseň uvnitř, to co bylo ve mně. Teď je báseň vně, to co vidím a vnímám kolem sebe. Dominantní rozdíl je také v tom, že předtím jsem poezii slyšel, teď ji vidím. Před tím básně vznikaly jako záznamy rytmu a melodie, teď jsou záznamy určitého obrazu. Filmu. Jako kdybych se díval na nějaký krátký film. Na něco, co se hýbe, co je plastické, hmotné a proto snad tak velmi těžko postižitelné slovy. Nepřipadám si, že by mě poezie opustila. Naopak je všude. Ve věcech, v lidech, ve vzduchu, prostě všude. Všechno je poezie. Připadá mi, že když jsem v ní, tak že je velice těžké jí psát. Je to něco takového, jako kdybych byl uvnitř ženy, kterou bych chtěl malovat. Všude bych ji cítil, věděl bych, že všechno, co je kolem mě, je ONA, ale v žádném případě bych ji nemohl uchopit, zvěčnit.
A opět jsem u problému, jak nalézt pro POEZII slova. Jaká bledá černobílá slova jsou schopna obléci báseň do šatu poezie?
.
[ 24.6.1995; 14:00
. . .
Dávno:...Čtu si teďka svoje starší básně (duben 1994) a porovnávám si je s deníkem. Co jsem v tu dobu vlastně dělal a co se mi odehrávalo v palici. Bylo to asi moje nejzběsilejší duševní období. Básně jsem tehdy dotáhl do extrému, že už jsem nemohl pokračovat dál, a - kupodivu - jsem také přestal psát svůj deník. Probdělé noci, operace kolena, příchod jara, alkohol... to všechno muselo dělat své. Teď, když si to tak zpětně promítám, mně mé loňské zranění po vnitřní stránce otevřelo strašně hodně věcí. Tím, že jsem se nemohl hýbat, začal jsem se soustřeďovat na věci, o kterých bych za normálních okolností vůbec neuvažoval, prostě by mě to nenapadlo. V tomto období na jednu stranu vznikaly básně tvořící zhruba jednu část ZDI POPELA (tehdy uvažovaný základ pro PANIKU SLOV) a na straně druhé velice osobní básně ukončující ZATMĚNÍ a zobrazující stav, jak jsem na tom tehdy vlastně byl. ZEĎ byla snaha se osvobodit, snaha žít jinde, ve světě vytvořených básní, kdežto ZATMĚNÍ byla bezprostřední reflexe sebe. Takto si vysvětluji básně uzavírající ZATMĚNÍ (popř. MINCI) jako
Doteky (9.4.),
Bolest (9.-10.4.) a
Bloudění (11.4.) v protipólu s
Prvním a
Druhým básníkem (13. resp. 14.4.) či
Posledním dnem (15.-16.4.). Potom nastaly dva měsíce tápání. Snad ještě květen, ale ten jen v minimální míře (
Pohlednice - 5.5.), v červnu potom
On a
Ona (24.6.). Potom přišlo vlastně INTERMEZZO (konec července, srpen, poč. září) no a potom nakonec zlaté září a říjen 94, o kterém jsem se
zde již několikrát zmiňoval. Měsíc intenzivní tvorby uvozený
Slavičí písní... (22.9.) a ukončený
Za nocí (22.10.), celkem 10 básní, druhá nejpodstatnější část ZDI. Potom nic, nic, prosinec - začátek práce na MĚSTĚ (tehdy to šlo také nejsnadněji), březen a s ním
Báseň, asi nejpodstatnější věc, kterou jsem kdy napsal...
.
[ 4.10.1995
. . .
Pokud bych tehdy nedošel až
do zdi, odkud už nebylo možno v práci se slovem dále pokračovat (grafické umisťování textů, rozkládání hlásek, zvukomalba), nikdy by nevznikla
nevšedně všední (K. Tošková)
vyzrálá prvotina (I. Harák)
Samomluvy,
odkazující mj.
k samému jádru existence, k onomu nezničitelnému Nic (
M. Trávníček)...
Pokud bych tehdy nedošel až
do zdi, nebylo by možno zkoncipovat
překvapivě špatnou a
značně regresivní (
M. Lysoňková)
druhotinu, která snad ani nemá ambici stát se starosvětsky kompaktní básnickou sbírkou (D. Kaprálová),
A hudba?, obsahující
jen zcela zjevné prázdno [kučerů, píšících poetické zápisky, jsou přehršle] (
P. Boháč), ale i
hluboký výdech v bezezvučné hudbě (O. Stehlíková) či
čas a prostor, který
skutečně musí být zakletý, neboť právě jen v tomto momentě, kdy se zároveň děje a zároveň stojí, je možný vhled do nitra skutečnosti (P. Mecner)...
Pokud bych tehdy nedošel až
do zdi, neexistovala by
Nehybnost...
.
Těžiště trojúhelníka, první hrana čtverce!
- - -
.Štítky: dávno, zeď popela
