6 otázek 6 odpovědí [2002]

- - -
Nakolik vychází Vaše tvorba z osobní zkušenosti? (Nakolik se inspiruje jinak?)
Role osobní zkušenosti je v mých textech dost zásadní, ale nebylo tomu tak vždy. Před několika lety mě zajímaly spíše pocity věcí (jak by se na svět mohly dívat třeba kaluže, dny, budovy, zdi) a lidí (co by si mohly myslet ženy, co by jim na to mohli říkat muži) a jejich vztahy. Zajímalo mě napětí, které úzce souviselo s hudbou. Tehdy jsem své texty především slyšel. Hrál mi rytmus, vícehlasý abstraktní sbor, který jsem postupně odíval do slov. K tomu bylo zapotřebí subjektů (pěvců či nástrojů), které by odehrály svůj part, tudíž promlouvaly. Stylizace (nejen ve smyslu "jak", ale bezděky i ve smyslu "co" a "kde") byla téměř stoprocentní. Jenže mi to hrálo stále zběsileji a zběsileji, až už slova přestala stačit. Začal jsem rozkládat, používat slabiky, hlásky. Dostal jsem se na konec. Jít dál, nebylo kam. Na několik měsíců jsem úplně odpojil a čekal. Koncem roku 1994 jsem pak své texty uviděl. Zvuk vyklidil místo obrazu, ale nezmizel. Hlavní osa se změnila v osu vedlejší, kontrolní, v jakýsi rytmický filtr. Poměrně záhy pak do tohoto dvourozměrného prostoru začala promlouvat i osa třetí, já. Z plochy básně se tak stal trojrozměrný objekt, prostorově vytyčený zvukem, obrazem a mnou. Proto, aby mohl vzniknout, je mi nyní osobní zkušenost nezbytná.

Mohl byste uvést autory, kteří Vás nejvíce ovlivnili?
Pokud jde o ovlivnění, začnu úplně od začátku, od svého tzv. "probuzení", dá-li se to tak vůbec nazvat. Za to, že jsem vůbec začal "číst, myslet a já nevím co všechno," vděčím především hudbě a to hudbě skupiny The Doors. Jejich skladby s texty Jima Morrisona na mě v těch šestnácti (nebo kolik mi tehdy bylo) působily jako zjevení. V roce 92 pak česky vyšla kniha J. Hopkinse a D. Sugermana Nikdo to tu nepřežije, jakýsi Morrisonův životopis, kterou jsem hltal stále dokola a vypisoval si z ní všechny knihy, které četl "On". Tak jsem se dostal k beatnikům, Joyceovi, Huxleymu, existencialistům. U každé přečtené knihy jsem v technice výpisků zmiňovaných autorů a knih pokračoval. Takto "probuzen" jsem v hodině literatury na gymnáziu v Českém Těšíně jednoho dne vyrezonoval Jiřího Koláře. Jeho básně mě doslova uhranuly. Ihned po hodině jsem si ve školní knihovně půjčil čerstvě vydaná Prométheova játra a doslova se do nich zakousl. S přibývajícími léty pak začaly vycházet Kolářovy sebrané spisy, jejichž první tři svazky pro mě znamenaly a znamenají opravdu hodně. Nevím přesně, čím, snad syrovostí, nefalšovaností, úhlem pohledu, autorským postojem, jazykem. Pokud tedy mám říct, kdo mě ovlivnil nejvíce, myslím, že je to právě Jiří Kolář. V těsném sledu bych v této souvislosti zmínil ještě tři jména: René Daumal, Vladimír Holan a Vít Slíva. Daumal pro své zachycování nevyslovitelna, Holan pro svou váhu slova a toho, co je za ním, Slíva proto, že díky němu a skrze něj jsem pochopil, že báseň má být čistá, bez odpadků.

Existuje literární styl, který je Vám nejbližší? Co pro Vás znamenápojem romantik a realista?
Blízké jsou mi texty, které dávají prostor k dobásňování. Umění neříct všechno, naznačit. Myslím, že to byl Seifert, který kdysi řekl zhruba tuto větu: Poezie není to, co je napsáno na papíře, poezie je to, co tam napsáno není... Podstatné je to, co je kolem básně. Ale musí si to najít každý sám - není na autorovi, aby dovysvětlovával. Báseň stojí sama o sobě. Mám rád texty civilní, bez květnatých metafor, hutné. Mám rád texty, které chodí po zemi a duní. Co pro mě znamená pojem romantik a realista? Nemám rád tato "populární" označení, jejichž původní význam se podle mě již dávno vytratil. K jejich alespoň částečnému vystižení si dovolím použít barev: romantik - fialová, realista - šedá. Obálka mé knihy je šedivá. Více jsem si přát nemohl.

Co si myslíte o budoucnosti češtiny jako jazyka krásné literatury abudoucnosti literatury vůbec?
Pokud se bude česky mluvit, bude se česky i psát, v tomto ohledu strach nemám. A budoucnost literatury jako takové? Jsem optimista. Je sice pravda, že v současnosti zažíváme mimořádný rozkvět vizuálních médií, ale když o něco jde, nezbývá někdy nic jiného, než oheň třeba vykřesat.

Jaký byl Váš nejsilnější kulturní zážitek 90. let?
Na tuto otázku se neodpovídá vůbec jednoduše, ale pravděpodobně otevření a již téměř sedmiletý provoz svébytného multikulturního prostoru sklepní scény brněnské Skleněné louky.

Pociťujete nějaký rozdíl v literatuře před a po revoluci? Globálně i osobně.
V samotné literatuře, její primární funkci, ne. Mám na mysli texty psané z nutnosti, nikoli proto, že je možnost je vydat. Zde se situace podle mého nemění. Je to samozřejmě úsudek ex-post. Vzhledem ke svému věku osobní srovnání uplatnit nemůžu.

Co plánujete do budoucnosti? Publikace, sbírky...
Mám rozpracovanou druhou básnickou sbírku, kterou bych, pokud to půjde, rád dokončil ke konci tohoto roku.

Jaký je Váš vztah k městu Brnu?
Brno vnímám jako své město volbou. Před devíti lety jsem si ho vybral ke svým studiím a zůstal. Dům tady už mám, domov hledám. Bez jakéhokoliv hanlivého nádechu si myslím, že Brno je opravdu největší vesnice v republice. Člověk je zde konfrontován se vším. Vysoké školy, kultura vpravdě velkoměstská, historické jádro, secesní bulváry, funkcionalismus, socrealistická sídliště, periferní předměstské čtvrti s přízemními domky a hospodami na nárožích, přidružené vesnice, fabriky, lesy, kopce, roviny, přehrada, řeky. Ale všude se dá dojít pěšky! Když byl za mnou před časem na návštěvě kamarád a básník Milan Děžinský a ptal se, jak je odkud kam daleko a čím je nejlépe se tam dostat, odpovídal jsem pokaždé: Deset minut pěšky. Brno mi dalo přátele, inspiraci, svobodu. Podle svých možností se mu to pokouším vracet.

[ Odpovědi na otázky pro Sborník brněnských autorů; jaro 2002
[ Zda sborník nakonec vyšel, nevím...
- - -
.