zbyněk havlíček

[ Žiji život a píši báseň

Budu ti vyprávět ten den jak jsem ti o něm vyprávěl a jak ho sama znáš
Spánek doposud nezastavěl mé oči planou nadějí
Ještě sedím na kraji tvého lože ještě jsi teplá a nesmírně drahá a krásná
Ještě mne rdousí má láska a fyzická bolest tvé nepřítomnosti mi ještě rozdírá srdce
Parfumovanými třískami ještě pro tebe krvácím ještě skrz tebe umírám
Mučivou sladkostí která je k neunesení
Touhou která je k nevyzpívání
Dlouhým životem vyhnanců na troskách obzoru
Budu ti znovu vyprávět ten den který nějakým omylem započal klekáním
Vyšel jsem v něžný čas květů přede mnou David s taškou na zádech
Jakoby nesl malířské štafle průzračný jako násobilka
Mamince nebylo dobře houfnicemi milujících vět jsem rozháněl stíny pod jejíma očima
Před Městskou knihovnou se trochu styděla mne políbit
V Univerzitní jsem potkal svou ženu oblékala se ještě když jsem spal dnes zase měla podobu cizinky
Listoval jsem sémantikou sloves pohybu semitskými nápisy přes semper vivum až k heslu SEN
Všechny ty knihy jsem znal Herbert Silver, Havelock Ellis, Mourly Vold
Kristiáni 1901 dostal jsem tenkrát zimnici a musel jsem nezadržitelně plakat
Znovu jsem si opakoval že umění je cesta k smrti před očima alfová znaménka Záviše Kalandry
Jimiž prosvěcoval stovky fólií jež se pak staly mým světem
Opět zde byly studentky filosofie s těly rozvěšenými po kladkostrojích
S hlavami omývanými deštěm a s intelektuálními zábranami
Dráždivými jako azur v rovnoramenném trojúhelníku
Kuřárna ve sklepě bývalá předsíň protileteckého krytu dodnes měla svůj provizorní ráz
Jako zmrzlinové čepičky a studentská léta
Můj bože kolik století jsem tu prožil
Chvění s jakým jsem odjišťoval miny knih zanechalo několik trhlin v metrových zdech
Vilém Závada a jeho čínská zdvořilost
Jaroslava se rty nalíčenými menstruační krví
Malá Franciska které jsem dodnes dlužen odpověď
Drazí přátelé stolní lampička padá doposud na Revolver s bílými vlasy
Na imaginární portrét Lautréamonta na Rimbaudův rukopis
Zase vycházím s hlavou rozpolcenou bleskem zase zachycuji stopy slov
Na hranici měsíčního světla v Jilské uličce

Přijď zase válko vojáků kteří dopadali jak vodotrysk
Na univerzitní dvůr na stolky kaváren se slunečními hodinami na čelech
S nadšením uchvatitelů a létavic
Pro volnost budoucnosti která přiráží své zvukotěsné dveře
Přijď zase svobodo v nesrozumitelné zemi jestřábů
Veřili jsme v nepřemožitelnost mládí v dokonalé jednotě básně a života
Tak zvaná realita byla jen bombardování fronta a ubohost
Ubohost ptakopysků kteří valí své vejce životem
Ubohost doupat horlivců kteří přelstívají sami sebe na jarmarcích
Ubohost všech kdož chtějí zaujímat své místo
V regálech řádů
Děkujeme ti válko že jsi nás naučila relativitě všech hodnot
Nikdy nebyla realita tak opovrženíhodná
Sen náhody a láska se ujímaly vlády jako se dva lidé milují než se přežene déšť
Ale život je plný dešťů ale také krasojezdkyň a sladkých potulek
A ti kdož promokli na kůži nám spílají liják je jejich principem
Jednou se objevil mír v perutích zaslíbené země a s kameloty odpovědnosti
Proti principu lijáků jsem postavil princip imaginace
Princip nesmiřitelnosti která jediná drží v šachu mrtvé zátoky
Která jediná nám dává právo žít
Myslel jsem na to však když jsem odcházel
Náměstím souběžných náměsíčníků když jsem střílel na německý tank
S láskou Reného Crevela něžnou jak valencijské krajky
V průchodu vedle železných vrat kde stávali pasáci holek
Na Uhelném rohu chlapec objímal dívku která plakala
V Kotcích se prodávaly staré dobré časy
Na tomto náměstí se scházela divadelní společnost
Znovu jsem slyšel Máchovy milostné nabídky herečce Sonntagové
Das geht nicht Herr Mácha das geht nicht
A co by tomu řekla slečna Lori
Z kavárny odtud chodívali rantlovat dozadu za krámek na Betlémské náměstí
A pak jsem potkal Angelu volal jsem na ni mezi námi přejel náklaďák
V Tržnici zas kupovaly zvěřinu ženy nedávno provdané
V nákupních taškách nosily vyzývavě prostor který zůstával v jejich ložích když ještě na chvíli usnuly po odchodu svých mužů do práce
Zas jsem tudy šel s Karlem Hynkem
Prodírali jsme se vůní ryb pokolena jsme se brodili máslem
Zabitá drůbež světélkovala jako nějaké barbarské básnictví
Miluji Tržnici její podzemí je jako skladiště mrtvol
Jako kulisa z Fantomase
Před antikvariátem čekali penzisté aby vyměnili své knihy za večeři
Na Václavském náměstí se nějaký zpozdilý reportér ještě dotazoval vévodova koně
Co soudí o budoucnosti kosmických letů
V nádražním holičství jsem si dal umýt hlavu snad abych zastavil příval vzpomínek
Ještě chvíli jsem žil mezi dvěma životy mezi dvěma válkami
V čase vracející se houpačky v čase obrácené stránky
Tos už vstoupila na scénu ty u Piastrů kde stával klášter

Bytosti které milujeme znají jen jednu naši tvář
Jsou zabydleny ve hloubkách kde utopenci a vraky se vznášejí
V hloubkách nepřístupných jiným
Jejich rozkoš domoralizuje jako Seilerova rajská lůžka
Mezi touhou uniknout k hladině mezi úzkostí klesnout ke dnu
A obráceně
Zase jsem nevěděl kolik je přežití a přežití
Kolik je láska lomená hrozbou kolik je báseň lomená živoucí přítomností té kterou milujeme
A kolik váží víčka andělů a kolik života je třeba
Abychom měli právo pohrdat životem a kolik krásy je třeba
Abychom mohli milovat smrt ukažte mi jedniného mrtvého
Abych měl důvod postavit
Vrcholné zoufalství proti vrcholnému bezpráví abych měl důvod se stydět

Mé ruce bloudily pod krvácejícím nebem
Potkával jsem přátele byl jsem již neviditelný
Každému postavím pomník s letopočtem v podobě ucha
Pro zaklínání která zůstala přeslechnuta

A pak´s mě vedla do čtvrti kde jsi z balkonu počítala mrtvé
Kde jsi vycházela jen v dešti protože ses děsila lidí
Už tenkrát sis tvořila svůj svět jako ramínko ochraňované ve skříni
Jako železnou košili jako film života promítaný padlým
Svět věčný jako vídeňská káva jako momentka Ferencvárose před zápasem
Dala se do pohybu jako birnamský les jako vůně šamponu pro tmavý vlas
Vbodnuta do zvonku naděje nohama kanadských nožů

Nejsem z těch kdož zvedají každou rukavičku zamilovanosti
Kdož poklekají občas před panenskou královnou a nepíši libreto k životu
A neházím svatební kytice na deflorovaný klín a neměním se v uhlí
V krouživém pohybu věků v krouživém pohybu pánví
Neopakuji scénu vraždy za schizofrenní oponou
Kde doutnají pomalé ohně nevzývám nejpohřebnějším hlasem
V nejčernějších šatech královnu sublimací
Jdu se ženou která mi uzavřela obzor píši zvukové básně s krupobitím a kulomety
Má láska zažehuje požár v čokoládovně a vystřeluje jockeyové postavy astronautů
Probírá několik různých variant techniky přistání a vyvrhuje sbírku meteoritů ze svého srdce
A zvedám malou rukavičku zamilovanosti a poklekám před panenskou královnou
A měním se v uhlí v krouživém pohybu pánví
A opakuji scénu vraždy a zažehuji požár v čokoládovně
A miluji tě a spím s tebou kterás mi uzavřela obzor
A která obklopuješ mé ruce a která pohlcuješ můj úd
A která dáváš povel k odpálení a která se otvíráš
A která miluješ a ve chvíli kdy se odděluje mé srdce
Aby shořelo v nejhustších vrstvách řekneš v posledním stupni
V posledním stupni je člověk

Byla to velmi bolestná vůně velmi bolestná vůně zůstat sám
Avšak život nekončí včera ani nezačíná zítra
Šel jsem zas Lobkovickým náměstím kde starý básník nás brával za ruce
Uličkou kde jsem prováděl psychoanalýzu na štaflích
Nepřetržitě šestatřicet hodin
S ubohou šilhavou Honzou jejíž matce
Je adresován zarážející poklad
Briefe an Milena
Stáli jsme nad Kafkovým hrobem
A tys hledala největší oblázek v poušti
Velmi bolestná vůně květin ráno velmi bolestná vůně tvého těla

Nespal jsem vůbec tu noc jako tenkrát o pár domů dál
Kde byl nepředstavitelný bordel a štěnice
Než usnula říkala mi Jaromír byl jsem na čas architekt z Devětsilu
To o mně napsal studii Teige
Téhož večera jsem se seznámil s Karlem Hynkem
Četl jsem Inu mládí je mládí prožil jsem zas jeden konec světa

A zas už rachotí půlnoční vlak a nikoho nepřiváží
Zas sedím na okně divadla Na zábradlí neviditelný jako Sioux
A ty jsi se mnou jako na představení Tannhäusera kde jsem byl s ovázanou hlavou
Tenkrát jsem poznal Pavla Šoltéze jedeme taxíkem k Hradčanům
Znovu dobýváme Prahu ve výklenku Zámeckých schodů se měníš ve světici
Mé obvazy ti padají do klína jako můj život
Tato noc nikdy neskončí je pod diktátem vichřice a zrození
S naléhavostí korunních svědkyň se svléká v přestřelkách
Strhává vlády dosazuje poesii na trůn zahajuje inflaci pergamenů
Můj život se stal nepřetržitým návratem nepřetržitým exulanstvím
Dagmareo anebo Dagmarei
Oroduj za nás
Stalo se něco zeptala ses mě v telefonu když jsem tě volal
Nestalo se nic miláčku
Bohužel
Nikdo se nezřítil s Dakotou a nikdo neumírá
Nikdo nečetl mobilizační vyhlášku a nikdo dnes neobjal Fidéla Castra
Jen žena ve vlaku zvonila umělými zuby jako o porculánový hrníček
Jenom jsem zatoužil tě vidět
A obejmout
A říkat ti to jako už kdysi
Dej mi tuberkulózu abych měl důvod žít
Dej mi meningitidu abych měl důvod žít
Dej mi tabes dorsalis abych měl důvod žít
Dej mi horečku Q abych měl důvod žít
Buď krásná až půjdeš kolem a zanech mi smutek abych měl důvod žít
Vzbuď ve mně touhu a živ ji ve mně
Dej mi zoufalství a svůj převlek který mizí
Abych měl důvod tě hledat
A zemři nenaleznu-li tě
Miláčku nestalo se nic
Jen jsem měl důvod tě hledat
Podle telefonu na vizitce indického velvyslanectví
Podle stop jež zanechává křeslo které uprchlo v XVI. století v písku
A podle jednoho pohybu tělem
O němž se nikdy nedovíš
A jenž mi vyráží z rukou zbraň šťastnější nežli tank a kulatější nežli mateřské znaménko
Snad zase potkám Josefa Nasvadbu na nočním nádraží a stanu se postavou z utopistických románů
Snad zase potkám den o němž se budu zdráhat říct je-li on nejmocnějším z dnů anebo tenkrát tamten
A zas ti budu vyprávět ten den který jsem ti už vyprávěl a který sama dobře znáš
Až tě odkryji zasutou v XVI. století jako skutečnost jedinou a nahou
A nebudu v tu chvíli vyhnancem na svém zříceném obzoru a nebudu nikdy a nikým
Kdo by směňoval cokoli za rozkoš kdo by zajišťoval své srdce
Ve spořitelnách stáří
Žiji život a píši báseň
A chci psát život a chci žít báseň
Noc co noc noc co noc jedinou permanentní a jedinou autentickou báseň
Kalenou po tvém boku

A všechno co jsem kdy řekl je jen počátkem
Velikého uraganu který mne roztáčí s květem immortelky v dlani
Konečně mám právo promluvit k pyramidám mrtvých
S příznaky zapadajícího slunce s chůzí provazolezce a s parkinsonským chřestotem
Soudruzi mrtví je čas zalistovat si ve šrotu vzpomínek
Kdy vám podtrhli židli kdy vás přirazili ke zdi
Je vás nekonečně víc než živých
Je čas vydat svůj manifest

A o kus dál pochodují kriminály
Stará leninská garda a vyhlazené národy
Ve jménu otce i syna i ducha svatého amen
Ve jménu státního náboženství symboly mlátí o symbol
Ve jménu státního náboženství po hřbetě smrti vašich
Ve jménu prokurátora posledních bitev v dáli

A báseň se pohybuje dál mlhami po veliké hře
Jakési přízračné světlo vytváří její mosty řetězy a objetí
Spojuje konstelace emocí unáší světy
Hormonálních požárů a povodní
Její království jsou bez viny
Diktuje slova
Diktuje kameny prstenům a věže náměstím
Výkřiky tichu modré labutě ženám
Diktuje slova
Její jedinou lasturou je hlas
Hleděl jsem do krajiny skrze svůj obličej
Osamělá světla probleskovala mezi stromy
Zde se snad naplňuje společenská funkce básnictví
Nosorožce vlečeného ulicemi Prahy

Má lásko na hoře naděje s drápky netopýrů
Na černém sametu s ohni této filipojakubské noci
Nezbude nic ani bílá čelenka bitev ani mramorový lom
Tesaný bosýma nohama ani nejmenší slavnost
Za chimérami hranic ani vodopád stesku
Vztyčený jako hroznýš jako dětinská pýcha
Nezbude nic ani stín mého hlasu
Ani zbloudilá střela mé lásky slyš mne ještě
A říkej mi navždy
Jsem tvá jak jen může být
Dech plic loďka řeky a vločka sněhu
A člověk země a báseň zoufalého štěstí
Hozeného jak věnec na přeludná ramena

Zas hořím jako městečko jako safírový chrám
Pročítám věty které mi docházejí jak kabelogramy z plamenů
Házím je zpátky uklánějí se jak herci po představení
Pláčou a smějí se a zanikají v tmách

I kdyby tato báseň byla vším co jsem kdy řekl
I kdyby nevzkřísila mrtvé i kdyby nerozstříštila nesmírné ticho
I kdyby nezbylo nic a nikdo se neozval jménem a nikdo se nenavrátil
Ani láska ani naděje ani cokoli co souviselo s člověkem
V hybrydním těstě vesmíru zůstane skutečnost
Že jsem žil že jsem tě miloval
Že jsem se o tebe chvěl abych donesl poselství
Až na práh smrti
Neboť
Četl jsem písmo hvězd a rozluštil jsem svou tvář

Duben 1961

[ Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 273-282
.