dávno

- - -
Rozpadají se mi slova. Přímo před očima se mi rozpadají slova. A uvnitř to vře. Vaří se to, kypí a poklička nadskakuje. Odněkud vychází abstraktní šum. Ano, jsem plný. Jsem plný něčeho, co nechce anebo nemůže vyplout na povrch, co dráždí a vábí, ukazuje pouze své stíny a stopy. Šepot. Intenzivní šepot ticha. Výkřiky ticha; jeden za druhým propadávají pokličkou vnitřního světa. Ještě nikdy mne toto ticho tak netížilo, ještě nikdy nebyly jeho výkřiky tak hlasité, tak vytrvalé, tak silné. A ticho křičí a křičí a křičí. Aktivní forma ticha. Je barevné, ma svou vůni, chuť i tvar. Přelévá se. Jako příboj bije do pobřeží, vytepává útesy, strhává s sebou břehy. Ticho jako množina všeho. Kdyby se všechny věci sečetly dohromady, kdyby najednou promluvily všechny zvuky, kdyby se projevily všechny touhy...
Ticho jako žena. Svůdná, tajemná, nepřístupná. Jen sem tam povytažený podvazek, holý kotník, kadeře.
Vnímání ticha introvertně. Ticho je veliké, všemocné, věčné. Co proti němu znamenají slova? Řeč? Jen uvnitř, uvnitř je ta pravá skutečnost. Všechno, co se projevuje navenek, je jen náhražka, pouze jakási napodobenina absolutního vnitřního stavu a vjemu každého jedince. Každý jedinec má svůj vlastní svět, svůj svět v sobě, vše ostatní je jen upocený kompromis.
Naplnění je v tichu, ticho je v naplnění. Ticho je vše, bezbřehá nekonečnost konce.
. . .
Mám chuť všechno vyhodit, spálit, vymazat. Vymazat paměť, ducha, vše. Začít úplně od zažátku. Čistý, čistý, čistý. Neposkvrněný, neovlivněný, nenabouraný. Má literatura vůbec nějaký smysl? Na člověka se neustále bortí miliony postupů, obrazů, výkladů, forem. Zmatek, zmatek, zmatek. Absolutní bezmocnost vytvořit si svůj vlastní názor na realitu. Člověk je neustále něčím modelován, je nucen zaujímat postoje a to postoje takové, které jsou od něj již předem očekávány a jsou přesně dány okolím, situací a vnějšími okolnostmi. Narovnat se. Spálit za sebou všechny mosty. Subjekt neexistuje. Touha po sebevzdělání v nás neustále ubíjí vlastní původní ego a vše jsou již jen druhotné umělé reakce, postoje k něčemu, co nám bylo tak či onak vnuceno. Čím víc člověk ví, tím víc je ohebnější, plastičtější, ale kontrastem k tomu v sobě samém sám sobě omezenějším, sám sobě vykořisťovatelem a otrokem.
Rozpadají se mi slova. Ticho.

[ 28. 2. 1995
- - -
.