o/psáno

- - -
...Pomalu začínám chápat absurditu úkolu, který jsem si před sebou vymezil. Cítím, že se snažím dospět k cíli, o němž jako bych už předem věděl, jak ho popsat, ale čím dále docházím, tím větší mám jistotu, že cesta k cíli neexistuje. Při každém kroku musím cestu před sebou budovat a nikdy si nemohu být jist, kde jsem. Mám pocit, že se pohybuji v kruzích, neustále se vracím, vydávám se mnoha směry najednou. I když už se mi podaří někam pokročit, nejsem zdaleka přesvědčen, že kráčím tam, kam jsem si představoval. To, že člověk bloudí v poušti, ještě neznamená, že existuje zaslíbená země.
Když jsem začal psát, myslel jsem si, že všechno půjde samo, že to ze sebe najednou vychrlím v jakémsi vytržení. Měl jsem nesmírnou potřebu psát, a tak jsem si prostě myslel, že se to napíše samo. Zatím se však slova dostavují jen velmi pomalu. I v nejlepších dnech jsem byl schopen napsat sotva několik stran. Jako by mne cosi svazovalo, jako bych ztratil schopnost soustředit se na to, co dělám. Znovu a znovu pozoruji své myšlenky, jak se vzdalují od práce, kterou mám před sebou. Jen co si vzpomenu na jednu věc, vybaví se mi druhá a po ní hned další, až mne zaplaví takové množství detailů, že mám pocit, že mne to zadusí. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, že mezi myšlením a psaním může být takový rozpor. V posledních několika dnech mne zachvátil pocit, že příběh, který se snažím vyprávět, jako by nebyl slučitelný s jazykem, že míra toho, jak se vzpírá vyjádření, přesně odpovídá tomu, jak blízko jsem dospěl k vyslovení čehosi závažného, a že až nastane okamžik, kdy budu muset povědět tu jedinou skutečně významnou věc (za předpokladu, že existuje), nebudu ji schopen vyjádřit...

[ Paul Auster: Vynález samoty.
[ Přeložila Petra Kůsová. Prostor, Praha 2000; str. 43, 44.
- - -
.