o/psáno
- - -
...V tuto hodinu je nebe téměř přisáto k zemi a hranice ještě není zřetelně vyznačena; jsou to jen jiné druhy šera, ve kterých si představivost může přijít na své. Jenže, co si jen člověk může představit, co vlastně, kromě všech těch věcí, které na těchto místech viděli jiní, věcí banálních, skládajících se ze zastřených a mdlých tvarů reality; je to jen jiná varianta šedého zákalu, jen komedie hluchého telefonu. Ale ve skutečnosti se zrak otírá o tmavé, chladné a vlhké barvy stejně jako dlaň o hebký samet, o teplou podšívku kabátu, když venku mrzne, stejně bezmyšlenkovitě, se stejným potěšením...
. . .
...A nad vším se vznášela nehybnost. Záclony v oknech, zavřené dveře, branky, vrata statků, prázdné autobusové zastávky, ani jedna pitomá slepice. Pohybovali jsme se jen my, voda pod námi a cáry kouře nad domy. Krajina, která byla kam až oko dohlédne liduprázdná, vypadala jako dekorace, na jejímž pozadí se má něco odehrát, anebo se už odehrálo. Prostor ovládl celou krajinu, vyplnil každou škvíru světa jako tekuté sklo. Povídali jsme si. Ale ve všech těch domech byli lidé a já neustále ztrácel nit, protože oni všichni, děti, ženy, muži, měli svá jména a krev v nich proudila od hlavy až k patě, a třebaže byli neviditelní, žili všichni svůj život. Desítky, stovky, po celé naší trase se tisíce těl a duší snažily, všechny svým vlastním způsobem, překlopýtat přes další den. Seděly u stolů, u kamen a před televizory. V jejich hlavách se tísnili všichni ti, které kdy znaly nebo si je pamatovaly. Ti známí a zapamatovaní měli zase svoje lidi, a ti zase další…
[ Andrzej Stasiuk: Dukla. Periplum, Olomouc 2006; str. 5, 8-9
[ Přeložila Jolanta Kamiňska
- - -
.
Štítky: o/psáno
