hudba hraje [k hrbáčově špičce]

- - -
...Škoda Tónu, škoda Tónu, škoda, škoda, škoda... Té hudby je tam tolik, evidentní i skryté - vnitřní sjednocující znak, který proplouvá téměř všemi texty. Litanie, krátká intermezza, "pomlky - dusné tůně hlasu". Tůně, protože vtahují. Hrají svými kořeny, svítícími zatopenými mechy. Hraje na ně voda, hustá a temná, sama o sobě však nevyluzující žádný zvuk. Hudba protože "hučivý hluk projíždějící tramvaje / vytáhl z křižovatky trosky pamětí". Hudba protože "stará vrba šikmo[!!!] vytahuje ze země vodu", protože "strom... na okraji háje / stahuje mračna do své paty"... Hudba protože Drahanská vrchovina, protože Vyklenutí skla, protože "houpavý mrazík při strupatě rozbitém obrubníku / vypíná paměť, chorály špinavých krystalů / ještě chvíli po setmění tence drnčí."!
Ano, vždyť to víme, máme to uvnitř, ale u koho vybublá to ven: "Tyčit se jako obr lítosti nad vlastními vzpomínkami, / tam do propastí vybetonovaných až po záchvěv směšnosti / zaostřit tančící zrak, neudržím ho, neudržím, / a musím se divit i uklidňovat neznámými slovy -" Ano, MUSET se divit i uklidňovat neznámými slovy, šelestům nevyřčených zření naslouchat... Hudba protože "se přímky strun / v klavíru zakusují do měkkého nitra / zdánlivé prázdnoty", protože "kdesi v udolí potok podobný všem, / které jsem letos uviděl a uslyšel, / propojen s oddělenými větvemi vrchnějších pramenů / čas horniny maličko, studeně trhá", protože "tolik drobných pohybů a tolik odstínů běloby!"!!! Going for The One! Jakási huba! Přehrada na Černé Nise! Stará sklenice! Špička!! Tón!! V Holešovické hospodě! Lyrika! Měrnice černá!! Jetel plazivý! U Sentic! Pomalé tahy mračen začátkem srpna! Brno-jihozápad! Rodiště!! Mahler! Šlachy ve zplesnivělém větrném nebi!! Na samotě žlutý dům! Pavlače okoralých zim!! Adventní III.! Lednové šramoty! Hučení větru nad kancelářemi! Pondělí! a záchodě! V ulicích! Moravské podhůří Vysočiny! V květnu! V Šebetově a před Melkovem!

Adventní!!!

Neděle s topolem šedavým!!!

Drahanská vrchovina!!!

Vyklenutí skla!!!

...Než jde člověk spát, dlouze se budí, konečně ucítil víru světla, ta citlivě ladí průvany mezi děrami po mrtvých a otvory za potomky, slyší, jak čísi pěnivé písmo jásá, zaslechlo dutý zvuk posledního podpisu ještě před tím, než z klavíru vylétla stará včela...

[ Petr Hrbáč: Špička. Petrov, Brno 2002
[ 17.07.2002
- - -