o/psáno

- - -
Skutečné nebo přítomné, bezpro­středně uchopeno, je jednání v každém okamžiku, kdy je konám. Ve větné skladbě symbolizuje jednání sloveso; dokonaný čin je objektivní stránkou jednání; podmět slovesa je symbolem jednajícího, subjektivní stránky jednání. V seřazení zájmen lze snadno objevit symbol postupného blížení se ke skutečnému podmětu. Pokus­te se tedy myslet jedno za druhým různá zájmena, počí­naje bezprostředně uchopeným a stvrzeným „já“, jak představují jednající vědomí v různých způsobech: indi­viduální, kolektivní, neurčité, neosobní (všeobecné).

„já mluvím“ (individuální podmět, bezprostředně uchopený jako vědomý): myslím sebe jak mluvím; to je zřejmé samo ze sebe; ale:

„ty mluvíš“ (individuální podmět, stvrzený, ale ne bez­prostředně uchopený jako vědomý): myslím tebe jak mluvíš; je mezný případ sympatie mezi dvěma individua­litami, kdy „já“ mohu myslet „tebe“ jako sebe sama, jako „já“ „se“ myslím jak mluvím;

„on mluví“: totéž, ale sympatické spojení zde už nemů­že být bezprostřední, nevyjdu-li ze své individuality: pro­tože myslím-li „já“ „jej“ jak mluví, on to neví a nemůže vzájemně myslet „mě“ jak mluvím, jen když uchopím sebe sama v něm jako vědomí. Tady začíná akrobacie;

„my mluvíme“ (kolektivní podmět, v němž je obsažen individuální bod bezprostředně uchopený jako vědo­mý). Myslet skutečně „my mluvíme“, znamená myslet v tomto aktu souhrnně já sám a jedno nebo více indivi­duálních „nejá“. „My mluvíme“, souhrn „já mluvím“ a „ty mluvíš“ (my: ty a já), nebo „já mluvím“ a „on mlu­ví“ (my: on a já) může být myšlen jako skutečný akt v týchž podmínkách vzájemné sympatie mezi jedinci ja­ko v případě: „ty mluvíš“;

„vy mluvíte“ (kolektivní podmět, ale bez individuální­ho bodu bezprostředně uchopeného vědomí) souhrn „ty mluvíš“ a jednoho nebo několik jiných „ty mluvíš“ (vy: ty a ty), nebo „ty mluvíš“ a „on mluví“ (vy: ty a on), musí být myšlen ve stejných podmínkách sympatie jako v případě: „on mluví“;

„oni mluví“, souhrn „on mluví“ a jednoho nebo něko­lika jiných „on mluví“: jednající vědomí kolektivity; jíž se nemohu účastnit bez úsilí po překročení své osobnosti;

„mluví se“: podmět nikoli neosobní, ale neurčitý; mys­let „mluví se“ znamená vyslovit abstraktní ideu vědomí možného, virtuálního (ne aktuálního), ale možného jako individuální aktuální vědomí; znamená to překročení a priori a abstraktně, předjímavě, jakékoli možné indivi­duality;

„prší“ (neosobní podmět): je to poslední oblouk meditace tohoto druhu; uvědomit si to, co jedná v této čin­nosti: „prší“, znamená myslet neosobně a stát se skuteč­ně a vpravdě přírodní silou vesmírným zákonem. Tou­to cestou je možné znovuvytvořit pojem kosmického božstva, vládce přírody (hindští dévové, pohanští bozi, atd.).

Až tam může vést (ale je vám to opravdu zřejmé?) přísně užitková meditace o prosté lingvistické funkci. Soustředíte-li se na nejmenší částečky jazyka, myslete při tom na důsledky, které tušil Rimbaud: „Kdyby se slabí zamysleli nad prvním písmenem abecedy, brzy by zešíleli!“

[ René Daumal: Malé recepty Vysoké hry. Vysoká hra. Torst, Praha 1993; str. 151-153
[ Přeložila Věra Linhartová
- - -