k anketě na téma "spirituální poezie"

- - -
Tzv. spirituální poezii cítím a chápu především jako poezii vnitřních krajin. Krajin, ve kterých nelze nic než pátrat a pokoušet se o jejich (alespoň částečné) zmapování, probytí… Dohledat se smyslu. Ukotvit sebe sama. Není to temný les, není to noční město. Je to všechno a nic. Totální prostor, který má svůj řád. Donedávna jsem jeho existenci tušil, v únoru jsem do něj, "odskokem" ze zubařského křesla, nahlédl. Asi každý měl někdy sen, ve kterém se kamsi řítí, padá. Zpravidla se z něj v letu strachem probudí. Před časem mě začalo zajímat, co se stane potom, po dopadu. Rozhodl jsem se tedy, až zase jednou budu kamsi padat, neprobudit. Stalo se. Padal jsem a padal, až taky dopadl. Nenastalo nic jiného, než že jsem vstal a odešel. Podobně jsem se před několika týdny rozhodl potlačit bolest. Zkusit vědomě ji přemoct, vymazat. Z vnějšího pohledu jsem v křesle pravděpodobně ztratil vědomí. Z pohledu vnitřního jsem ve stavu beztíže blaženě vrotoval do bezzvučných bělob.
Záznamy jsou sekundární. "Pouhé" zprávy odjinud, signály jinam. Nervalova Aurélie, Daumalovo Protinebe s Klavikulami vysoké poetické hry, Blatného Terestris… Divím se, že jsem a ptám se proč, napsal před lety Jan Hanč, jehož poezie v mnoha ohledech "spirituální" není. Jenže! Možná právě proto, jednou provždy už odsouzen, za předurčeným světlem / klesám do básní…

[ Box 1 / 2003
- - -
.