miloslav topinka

[

Cítím v sobě obrovský vír, tělo se mi
smršťuje a vzápětí rozpíná, ústa se otevírají
jako při výkřiku, v uších šumí. Oči se
na okamžik přimhuřují a hned zase široce
rozevírají. Nohy těžknou. Dýchám stále
rychleji, každé nadechnutí se zařezává
do plic jak prudká smršť. Vlny se
přelévají z očí do úst, do hrtanu,
dozadu ke kříži. Slyším šramot, praskání.
Všude strašný žár. Tělo je průsvitné,
prsty světélkují, přeskakují mezi nimi
nafialovělé jiskry. A pak se najednou
všechno slévá, prolíná. Při výdechu,
který strhává vše kolem, se lehce zableskne.
Cítím, jak začínám zářit. Světlo se
prodírá mrazivým prostorem. Až to křupe.
Tma ustupuje, zavíjí se. Ptáci se probouzejí.

[ Trhlina. Praha, Trigon 2002
.