kdyby?

Příčina - následek...
Kdyby v roce 1940 nebyl důvod zasadit na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě do země tento nahrubo otesaný kámen, můj otec by se možná ani nenarodil.
Být místo někoho a svým dospělým dětem se o tom zmínit jen jaksi mimochodem - „Ještě mi prosím na chvilku zastav tady u toho hřbitova...“ - před dvěma lety, při zcela jiné příležitosti...
Dnes kámen už ani nestál. Pokusil jsem se udělat, co se dalo a kámen znovu zasadit zpět.
Při odchodu jsem pak vyfotografoval příslušnou část hřitova, abych příště věděl, kde hrob leží. Doma při prohlížení fotografií jsem si všiml, že vedle (o řadu níž vlevo) je pohřbený Jan Balabán, řídící učitel ve svýslužbě. V knize jiného člověka s tímto jménem jsem tento týden četl:

...Když vstoupil do vlaku, který nakonec přece jen přijel, potlačil nutkání okamžitě se každého ptát, zda tento vlak skutečně jede do... Naštěstí to jedna zmatená venkovanka udělala za něj, a to tak důkladně, že o směru vlaku nemohlo být pochyb. Z Brna na Tišnov a dál do Nového Města.
Tahle část cesty měla pro něj vždycky doslova liturgický průběh. Od Tišnova nahoru znal zastávky zpaměti a s hlavou vystrčenou z okna se dojímal představou, že se vrací na Vysočinu, tam, kam se vždycky chtěli vrátit. Přesvědčoval sám sebe, že tyhle vrchy a údolí s rybníky a vesnicemi, útulné železniční zastávky, skály vystupující z lesů, to že je jeho pravý domov, že sem patří a do Ostravy... do Ostravy jen musí jezdit. Do Ostravy všichni jen musí...

[ Jan Balabán: Jsme tady. Host, Brno 2006; str. 41