o/psáno

- - -
…Vidím tě přicházet, Heleno. Musím jít za tebou. Tak mi chybíš. Nechápu, proč mi tak chybíš, od rána do večera, celý den, jen stesk, pohlcuje mě, jako obloha, jako světlo. Jsi ve mně, jako obloha a světlo. Tak mi chybíš, Heleno. A ty jsi mi řekla, abych za tebou přišel. A já jdu z Malkastenu, jdu do ulice, kde bydlíš se svou matkou, se svými malými sourozenci. Jdu za tebou, ty, má milovaná Heleno. Protože jsi ve mně. Jsi ve mně. Jdu za tebou. A ty jsi ve mně. Ty jsi já. Bez tebe jsem jen pohyb, bez tebe jsem jen prázdný pohyb, otočení. Otočení za tebou. Pohyb za tebou. Heleno. Za tebou, za tebou. Heleno. Od rána až do večera, jsem jen pohyb za tebou. Jsem otočený za tebou, jsem jen pohyb za tebou. Jdu za tebou, protože jsi mě o to poprosila, a až za tebou přijdu, tak mě možná nebudeš chtít vidět, nebudeš chtít, abych přišel, možná budeš chtít, abych odešel a už se nikdy nevrátil, možná už mě nebudeš chtít vidět, možná mě už ty tvé velké oči, tak modré, tak zářící, nebudou chtít nikdy vidět, možná už se mnou nebudeš chtít mít nic společného, možná už mě nikdy nebudeš chtít vidět, protože ti tvá matka zakázala, aby ses se mnou vídala, ten krajinář z Norska, student malířství, divný člověk, snad ani ne člověk. Možná už mě nikdy nebudeš chtít vidět. Jdu po ulici. Jdu z Malkastenu, k domu, kde bydlíš, k tvé tváři v okně. Tvé vlasy, světlé, vlnící se. Tvé oči, tak modré, tak zářící. A tvé bílé šaty. A tvůj hlas, který vyslovuje mé jméno. Od rána do večera slyším tvůj hlas. Vidím tvé oči. Ve mně, jsi. Chybíš mi. Jdu za tebou. Jsem touha po tobě. A ty na mě čekáš, a já za tebou přijdu. Uvidím tě. Uslyším tvůj hlas. Mluvíš tak klidně a tvůj hlas naplňuje mou hruď. Naplňuješ mě, jako světlo naplňuje svůj den. Bez tebe jsem tma. Chybíš mi. Jdu po ulici, ale nic nevidím. Jsem touha po tobě. A za sebou slyším smích. Jen smích, jsem jen pohyb za tebou. Jsem jen otočení za tebou. Jdu. Jdu za tebou, jsem jen otočení za tebou. Jsem touha po tobě. Jsem jen otočení za tebou. Jdu. Jdu za tebou. Nemohu jinak, jsem jen pohyb za tebou, ať tam jsi nebo ne. Jsem jen pohyb za tebou. Pohyb, otočení, za tebou. Nejsem nic jiného než ty, než ty, která tam nejsi. A právě v tom, v čem nejsem, v tom, co je otočeno za tebou, právě tam, v tom, co možná není, v otočení za tebou, v tom pohybu, přesně tam se nacházím, když maluji a dívám se. Jdu po ulici a jsem jedno zoufalé otočení za tebou. Nejsem nic jiného. Jsem prázdný pohyb a ten pohyb jsi ty, která nejsi, jsi to ty, která jsi pryč, ty, která jsi daleko ode mě, ty, která nejsi se mnou, ty, se kterou už. nesmím být. Ty, která se mnou nechceš být. Ty, která chceš být raději s jinými. Ty, která jsi pryč, teď a navždy. Bez tebe budu jen prázdný pohyb, který je ve všem, co maluji, bezradně prázdný. Možná nic nezůstane? Možná zemřu? Možná už nebudu moci malovat? Možná už nebudu moci ani myslet? Možná už se budu jen potácet mezi bděním a spánkem, mezi hladem a sytostí? Ale tabák mít budu. A svou dýmku. Budu kouřit, cítit píchání v kůži, pozorovat kouř v kruzích a v oblacích, pozorovat, jak se rozpouští ve světle. Být tam, a potom zmizet. Musím být s tebou. A když nesmím být s tebou, budu jako kouř ve světle a vzduchu. Sáhnu do kapsy, dýmka tam je. Je tam i pouzdro na tabák. V ruce držím dýmku. Jdu po ulici. Jdu za tebou. Jdu za tebou, prosila jsi mě o to, slyšel jsem tě, když jsem tam seděl, v Malkastenu, když jsem seděl mezi ostatními, těmi, kteří neumějí malovat, když jsem tam seděl, jasně jsem slyšel tvůj hlas. Mluvila jsi ke mně tak jasně. Řekla jsi mi, že za tebou musím přijít. Musím být u tebe. Musím přijít. A teď jdu po ulici, jsem na cestě za tebou. Jdu za tebou. Přijdu za tebou. Pozvala jsi mě k sobě, slyšel jsem někde uvnitř tvůj hlas, a jdu za tebou. Jdu za tebou. A ty jsi tam, daleko, někde. Ale možná nechceš, abych za tebou přišel? Možná ti matka řekla, že už mě nesmíš nikdy vidět? Možná ti řekla, že jestli se se mnou sejdeš, tak nebudeš moci dát bydlet v domě, budeš se muset odstěhovat? Možná ti strýc vyhrožoval a řekl, že když se se mnou sejdeš, tak tě vydědí? Možná se se mnou nechceš sejít? Ale proč jsi poprosila Bodoma, aby mi řekl, že mě chceš vidět? Ale ty mě nechceš vidět, a já za tebou nesmím jít. Jdu po ulici, nesmím za tebou jít…

[ Jon Fosse: Melancholie I.
[ Přeložila Barbora Závodská. Dauphin, Praha 2007; str. 86-88
- - -
.