pondělí, května 28, 2007

bylo bylo

- - -
Právě čtené Fosseho melancholické cyklické samoturbulence ve mně vcelku intenzivně vyvolaly vlastní, deset let starý milostný prožitek, jehož průběh jsem si v té době s místy až chorobnou pečlivostí zapisoval. Nechci se samozřejmě s Fosseho monologickými viděními a vnímáním pološíleného malíře Herteviga nijak srovnávat, prostě chci jen reprodukovat zlomek obdobně stylizovaných řádků, kterými jsem před deseti lety „žil“ (zápis z 1. 4.1997):
. . .
Zjistil jsem. Přede mnou R. dopisy, všechny, které jsem kdy od ní dostal. Včera jsem se při přečtení jediného prostého lístku - pláč. Dojetím. Zjistil jsem, že nejsem už. A to nikdo nechce. NIKDO. Pokud jsem R., nechce to ONA. Mám na mysli přeorientování veškerého mého myšlení i konání na ni. Nechce to - ONA. Nemám teď na mysli ani sebemenší pocit o její „vině“ - ale nejsou slova. Tedy. Pokus. Zachytím? Chladná úvaha. Snaha tedy. Je-li mně R., já ji ne. Chci-li být s ní, stává se, že ona se mnou ne. Jak jen napsat, aby to nevyznělo jinak. Musím se tedy nějak naučit s R. nebýt. Musím se nějak naučit s R. nebýt a přitom vědět, že vše je v pořádku. Že čas, kdy takto nejsem, ona není se mnou. Kdy ona není se mnou, já nejsem s ní. Pak je tu rovnováha. Pak tedy všechno je v pořádku. Ale copak jsem něco takového kdy čekal? Vztah. To slovo je tak klikaté, jako jeho význam. Chladná úvaha. Snaha o tuto. Nemůžu být pořád s ní. Nemůžu být pořád s ní. Nemůžu být pořád s ní. Jako terapie. Mám svou vlastní hlavu. Mám svůj vlastní svět. Mám svůj vlastní život. Nemůžu být pořád s ní. To se to píše, když tady opravdu není. Ale co, až zase přijde? Co potom? Musím být připravený na vše. Proboha! Vždyť já musím být připravený na vše. Stop. Pomaleji. Už se zase rozehřívám. Je to taková pomalá terapie. Mám ji rád. Nemůžu být pořád s ní. Miluju ji. Mám svůj vlastní svět. Chladnou hlavu! Už zase rudé tváře. Tak tedy znovu. Nemohu po ní pořád chtít, být se mnou. Musím dokázat myslet na něco jiného než na ni. A při tom teď to nejtěžší. Napsat: „Miluju ji z celého srdce.“ - BUDE to ještě i potom pravda? Já se ptám. Bude to i potom všem ještě pravda?? Nedokážu odpovědět, natož pomyslet. Podivné, podivné je soužití a láska. Dívám se na její fotografii. ONA se z ní dívá „na mne“. Miluju ji z celého srdce. Musím se bez ní obejít. Do prdele, to jsou protiklady. Vždyť je to téměř nemožné. Ano. Téměř. Hrana. Teď se jen proboha nepořezat a tančit a smát se. Hlavně být veselý. To je ono. Veselý. Ale copak veselá je láska? Láska je hrana, špička, vrcholek, na kterém jsou dva a ti se musí k sobě tisknout právě tak, aby jejich síly byly rovny a aby jeden druhého nepřetlačil a oba se nezřítili dolů. Samou láskou nezřítili dolů. Je nutno nalézt míru této síly. Míru tohoto tlaku a tančit tváři v tvář osudu. Už zase hořím. Ve tvářích láva a oheň, ale srdce je klidné. NEBIJE. Také teď vím, že se nezhroutím. Není tady přece ONA. Hroutím se přece jen před NÍ. Každá naše návštěva ve společnosti skončila poslední dobou fiaskem. Mým fiaskem. Nutno nalézt míru síly, míru tahu, míru tlaku. Nutno najít hranu. Nutno být!!! Miluju ji z celého srdce a musím se obejít bez ní. Musím na tom pracovat tak dlouho, až mi to bude připadat normální. Přirozené. Vždyť všechno musí být přirozené. A aby něco MOHLO být přirozené, musí se to nejdříve NAUČIT, když to pro ně přirozené není. Láska. Tak toto asi je ta láska. Ovšem? Anebo se úplně mýlím a toto je pouze. má, podotýkám nutně upravovaná, PŘEDSTAVA LÁSKY. A co je tedy láska? Miluju ji z celého srdce a musím se naučit být bez ní. Miluju ji z celého srdce a musím se bez ní obejít. Slyšíš mě, R.? Je to tak konečně správně? Je to tak? MIJUJU TĚ Z CELÉHO SRDCE A MUSÍM SE OBEJÍT BEZ TEBE. Všechno je v pořádku...
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana