zpodstatnění neznámému

- - -
[...]
Poezie je ve své podstatě věc velmi choulostivá a jemná, lze ji nahlížet a objevovat z mnoha úhlů a pohledů, lze jí naslouchat, stát se její součástí. To vše je podstatné, ale stačí to pouze v případě „pasivním“. V momentě aktivním, v samotném aktu tvorby básně, je potřeba daleko, daleko více. Nastupuje odříkání, kázeň, práce. Práce s jazykem. Psaná poezie je především práce s jazykem! Zde, na určitém místě konkrétního středoevropského prostoru, v určitém čase na konci jednoho a začátku dalšího tisíciletí, prožíváme více či méně podobné životy, ohraničené a lámané více či méně podobnými vnějšími a vnitřními zkušenostmi a zážitky. Narození, láska, smrt. Tímto je vymezeno vše. Nejde o to, psát jako ONI-BÁSNÍCI, ale jinak, stejně podstatně, ale především ze sebe. Psát „básně“ nikoli „pokusy,“ „básničky,“ „veršovánky“. Stát si za nimi pevně a bytostně o ně bojovat. Bojovat v nich. O každé slovo. O každou hlásku. Mít pro ně důvod, obhájit je… Výsledek je neviditelný, ale lze jej vycítit. To napětí kolem, to všechno, co tam není a přesto (a právě proto) to tam je. Zpodstatnění neznámému. Troufám si tvrdit, že to je poezie! Navazující věcí pak je úcta k básni samé a úcta ke čtenáři. Spatřuji ji především ve formě prezentace textu, v tom, v jaké podobě je doručen (neznámému) člověku, který si jej má přečíst, a kterým, v momentě redakčního zpracovávání došlých rukopisů, bezpochyby rovněž jsem. Netvrdím, že báseň načmáraná na cár papíru či vysázená takřka milimetrovým písmem na obdélníček o rozměrech 2x3 cm musí nutně být „horší“ (sám tento termín je v kontextu básnické tvorby poněkud bezpředmětný), než báseň předložená ve standardním formátu, ale o lecčem to vypovídá.
[...]

[ Komentář k rubrice Dílna, Host 4/2003
- - -