dávno

- - -
Vypli proud. Po bytě pobíhá nervózní a téměř nepříčetná maminka, otec sedí v kuchyni a mlčí. Je to krásné, když tak člověk sedí sám se sebou v té tiché zimní tmě a rozjímá. Přece mě však ale trápí jedna věc. Nemůžu si rady s jednou básní. Přestože jsem měl hotové již dvě „konečné“ verze, pořád to ještě není ono, pořád to tlačí. Jeden verš, slovo. Ve verších: „Mezi zuby mi zůstávají / zbytky ořechů“ potřebuji nahradit slovo „zůstávají“ - Je moc roztahané, zdlouhavé a navíc přesně foneticky (melodicky) kopíruje slovo „roztávají“ o dva verše předtím. A to já nechci. Škrtí mě to. Pár pokusů, ale mluvit zde o nějaké konečné definitivní verzi by myslím bylo poněkud absurdní...

[ 14. 02. 1997, večer
- - -
.