- - -
Vážený pane Bělane, vážený Jakube,
nemám ve zvyku jezdit v září běžně do Bratislavy, abych si tam mohl koupit knihy s básněmi Erika Grocha a Ivana Laučíka a před odjezdem mimochodem zavítat do jednoho z brněnských knihkupectví a pořídit si v něm čerstvou sbírku sedm let starých veršů Ondřeje Macury a při té příležitosti „náhodou“ utkvět na té
Vaší, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku bezprostředně reagovat na vydané básnické sbírky, po nocích posílat do nakladatelství rozechvělé žádosti o kontaktní adresy na jejich autory a úzkostlivě čekat, zda mi vydavatel odpoví, ale to sem nepatří.
Nemám ve zvyku psát otevřené dopisy a přímo polemizovat s recenzenty a obsahem jejich sdělení, ale to sem patří. Patří to sem, protože Milena M. Marešová se ve své noticce ke třem novým sbírkám Literárního salonu na
Portálu české literatury 25.9.2008 zmůže v kontextu Vaší knihy jen na ubohé nic:
„...Sbírka se od ostatních spoluvydaných nejvíce liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií. Také JB má sklon k pohádkovosti, v níž lze nacházet odvrácenou stranu niterných komplexů [citace].“ Rumburaka na ni! Rumburaka na ni i s Fantomasovými hřeby! Jistě, typografie knihy je vyhraněná, ale o to jde přeci až ve druhém plánu! Popsat Vaši básnickou sbírku tím, že se „liší úpravou, jiným typem písma a hojnějším počtem doprovodných fotografií“, může jen ten, kdo se s ní bezostyšně mine…
Ale Marešová
má potřebu pokračovat dále: „…forma vyjádření je z trojice prezentovaných nejúspornější: krátké básně spíš budí dojem poskládaných a sympaticky znějících dvoj- [citace] a trojverší [citace], jejichž půvab a svéráz zní sice občas nadneseně či jako říkačkové klišé, jindy ale jasně a pronikavě. Teprve až se tato dosud rozčeřená hladina usadí, bude možné zjistit, který směr Bělanova veršování převáží.“
Sympatická dvojverší? Sympatická trojverší? Říkačkové klišé? Veršování?
Přesné, ostré zářezy tupými předměty! Takové jsou mi Vaše básně. Básně na dřen, básně příčně, básně skrz. Totální čas v totálním prostoru. Děje. Zvuky. Otvory. (Není odkud! Není kam!)
Vy: „Klečíš nad jámou/ plnou světla;/ je půlnoc.// Viděl jsi vesmír/ roztržený v půli -/ cáry navzdory paměti.// Tam dole hoří světlo;/ jehly plamenů/ vyšívají krajku prázdna.// Jsi tu i tam:/ světlu navzdory,/ navzdory paměti.“ [Světlo, str. 40]...
Vašimi básněmi mi vane jediné: „Buď jsi slepý a všechno úsilí vysvětlit ti, co je modrá barva, bude marné, nebo vidíš, a potom je zbytečné s tebou mluvit o modré barvě...“ [René Daumal: Klavikuly Vysoké poetické hry]
Naprostý a svrchovaný zjev současné poezie!
[
Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se). Literární salon, Praha 2008
- - -
