oko 48

petr hrbáč

[ Podzemní hvězda

Jestliže s vámi nikdo nemluvil,
nemohli jste podzemní hvězdu slyšet.
Samotné ticho ji nevyvolá ze stýskání.
Postavíte se za dům,
který je už tak dlouho ve vaší paměti,
a tečete dolů
mezi kořínky spavých a přece palčivých rostlin.
Vyrůstají mezi stopami po šněcích.
Jakmile řeč opustí ústa mozkové noci
a veškeré dveře začnou hlásit neskutečné místnosti,
podzemní hvězda vzplane do houští.
Je přesto nehybná jako promlčené tajemství.

Největší strom na zahradě
omylem pokládáte za hodný pozornosti.
Zatím je to ale obrubník,
jemuž se mělo cosi přihodit
mezi falešným skřípotem praskliny
a hladkou ligaturou půlnoci.

[ Podzemní hvězda. Brno, Petrov 1998
.

dávno

- - -
Noc dobrá. Škoda, že jsem to nedokázal dřív, možná jsem mohl mít už přes měsíc pokoj. Teoreticky bych měl mít za sebou bod nula, absolutní propast, místo, od kterého by bylo záhodno se odrazit...
. . .
Před odchodem do postele nebudu nic zveličovat. Koeficient 1. Dělat jakékoli závěry mi teď připadá předčasné.
Macháček...
.
[ 23/1/1998

Noc bez větších problémů. Už druhý den se mi daří intenzivně myslet na Macháčkovy Zápisky. Dostavuje se i výsledek. Usínám poměrně brzy, oproti posledním pár týdnům. Tady mám taky mnohem lepší polštář, než v B. Lépe se leží, lépe se usíná. V noci mokrý sen, k ránu potom bukové lesy, ale v zimě...
. . .
Večer při Holanovi svíčka. Má asymetricky daný knot, takže pouští poměrně hodně vosku. Nejdříve jsem se jí v tom snažil zabránit, různě jí vosk přidával a díly látal. Potom jsem se na toto vykašlal a nechal ji svému osudu. Vymodelovala se do zajímavých tvarů. Pozorovat ji, bylo jistým způsobem vzrušující...
. . .
Právě jsem si v příloze Mladé fronty udělal test: STRES NENIČÍ JEN DUŠI, ALE I TĚLO. Byly určeny 4 výsledné kategorie: 0-14 bodů, 15-30, 31-46, 47-90. Měl jsem 56:
Je to s vámi na pováženou. Každopádně byste měli vyhledat odbornou pomoc, neboť buď trpíte nějakou vážnou chorobou, nebo žijete v nadhraničním stresu - a z něho dřív či později nějaké psychosomatické onemocnění dostanete. Pokud s tím ovšem něco honem neuděláte. Ve vašem případě to nebude jednoduché, zřejmě budete muset změnit nejen celkový životní styl, ale i něco uvnitř v sobě - přinejmenším své postoje, které vás vedou k tomu, že si stres vyrábíte jako na běžícím pásu...
. . .
Odpoledne dopis R. F. Narozeniny. S H. B. do B[...]. 2 piva. Koeficient dva...
.
[ 24/1/1998

Před spaním skoro pád zpět na první schod. Zachránil jsem se tím, že jsem se soustředil na to, že když si lehnu a rozložím váhu do co největšího prostoru a budu myslet na to, že se udržím, spadnout nemůžu. Zhruba po dvou hodinách nakonec usínám. V noci sídliště ve svahu, ve kterém jsem už dvakrát, třikrát byl. Noc. U někoho jsem tam spal. Zevrubná orientace v prostoru...
. . .
V poslední době se velice často přistihuju, jak poklepávám či podupávám nohama, hraju si s prsty, třepu se. Jako by jakási zbytková energie, jakýsi přetlak, který nemá jinou cestu ven. Při čtení, při psaní, televizi, kdykoli jsem tělesně v klidu.
. . .
Doražen Macháček, dosti silná terapie.
Zůstávám na druhém schodu. Nějakou dobu budu ještě číst...
.
[ 25/1/1998

Poměrně snadno se mi podařilo usnout. Soustředil jsem se nejdříve na vlastní dech a potom na spánek. Ve snu kromě taky jakýsi hotel. Bydlel jsem v přízemí, s někým večer odešel oknem (nedokážu si vybavit, kdo to byl) a šli jsme na nějaký záchod či koupelnu. Podstatnější ale je, že jsme nemohli najit cestu zpět...
. . .
Vstávám poměrně brzy. Něco kolem půl deváté, což u mě není obvyklé. Nemám chuť na snídani. Šálek čaje, jedna buchta a teď jsem si otevřel pivo. Venku parádní zima. Minus třináct stupňů a do mlhy začíná slunce.
. . .
Dnes hodit dopis R. F. Schůzka s B. Večer k M. M. pro nahrávací zařízení.
. . .
Odpoledne B., věci k [...]. Předtím všichni pryč, doma sám. Venku, přesto, že je skoro deset stupňů pod nulou, drobně sněží…
. . .
To, co tu teď napíšu, je možná až příliš, příliš odvážné... Mám básně, které jsem ještě nenapsal. Vím to. Vystupuju a lehám si na třetí schod. Prevence je prevence. Jen to nepřepísknout...
.
[ 26/1/1998
- - -
.

oko 47

krajina

- - -
Znehybnění jako volba. Cesta k probytí, ale i k možné izolaci. Místo hospod lahváče, místo horlivých diskusí nad literaturou ostražité mlčení... Dokážu nepřekročit hranu?
Samozřejmě je tu žena, má láska, samozřejmě tu jsou přátelé, teď spíše ti odjinud, ještě z předchozího světa.
Je tu hokej, je hudba, knihy.
Je okolí a vnější město.
A uvnitř krajina, kterou mapuji...
- - -

petr halmay

[ Most

Most se pne v šeru u bývalých jatek.
Škraloupy ledu na špinavé dlažbě;
dál lampa zpívá nekonečnou píseň -
nese se nocí do samého rána.

Konkrétní slova, konkrétní okolnosti.
Konkrétní obrazy hluboko pod námi -
na pohled konkrétnější než cokoli kolem.

Světlo se snáší pomalu do ulice,
lehké jak lidský hlas...

[ Koncová světla. Opus, Zblov 2005
.

oko 46

s rachotem

- - -
„Sežral jsi houby? Úplně se ti v poesii otevřely nové brány...“
[Z korespondence; motiv hub se objevuje opakovaně]

Houby houby! Jen se mi po letech vzývání ty nové brány s rachotem po].[otevřely...
- - -

oko 45

oko 44

oko 43

rekonstrukce

.
. . .
. . . . .
. . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Proběhl neúspěšný pokus o rekonstrukci této stránky.

46 dní

- - -
Uzrála doba přehodit výhybku a nadýchat se čerstvého vzduchu. Posledních 46 dní...
- - -

oko 42

jan slovák

[ 18

V Dolní Lhotě jedna svobodná dívka ne vlastní vinou otěhotněla. Bála se, že ji vyženou, a tak nakonec porodila tajně. Když začala rodit, sypala se z ní krupice a potom vyšlo dítě. Bylo celé ze sýra a tvarohu. Takže ho dívka mohla sníst a nikdo nic nepoznal.

[ Stará svěcení. Archa, Zlín 2004
.

kdyby?

Příčina - následek...
Kdyby v roce 1940 nebyl důvod zasadit na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě do země tento nahrubo otesaný kámen, můj otec by se možná ani nenarodil.
Být místo někoho a svým dospělým dětem se o tom zmínit jen jaksi mimochodem - „Ještě mi prosím na chvilku zastav tady u toho hřbitova...“ - před dvěma lety, při zcela jiné příležitosti...
Dnes kámen už ani nestál. Pokusil jsem se udělat, co se dalo a kámen znovu zasadit zpět.
Při odchodu jsem pak vyfotografoval příslušnou část hřitova, abych příště věděl, kde hrob leží. Doma při prohlížení fotografií jsem si všiml, že vedle (o řadu níž vlevo) je pohřbený Jan Balabán, řídící učitel ve svýslužbě. V knize jiného člověka s tímto jménem jsem tento týden četl:

...Když vstoupil do vlaku, který nakonec přece jen přijel, potlačil nutkání okamžitě se každého ptát, zda tento vlak skutečně jede do... Naštěstí to jedna zmatená venkovanka udělala za něj, a to tak důkladně, že o směru vlaku nemohlo být pochyb. Z Brna na Tišnov a dál do Nového Města.
Tahle část cesty měla pro něj vždycky doslova liturgický průběh. Od Tišnova nahoru znal zastávky zpaměti a s hlavou vystrčenou z okna se dojímal představou, že se vrací na Vysočinu, tam, kam se vždycky chtěli vrátit. Přesvědčoval sám sebe, že tyhle vrchy a údolí s rybníky a vesnicemi, útulné železniční zastávky, skály vystupující z lesů, to že je jeho pravý domov, že sem patří a do Ostravy... do Ostravy jen musí jezdit. Do Ostravy všichni jen musí...

[ Jan Balabán: Jsme tady. Host, Brno 2006; str. 41

oko 41

o/psáno

- - -
...V tuto hodinu je nebe téměř přisáto k zemi a hranice ještě není zřetelně vyznačena; jsou to jen jiné druhy šera, ve kterých si představivost může přijít na své. Jenže, co si jen člověk může představit, co vlastně, kromě všech těch věcí, které na těchto místech viděli jiní, věcí banálních, skládajících se ze zastřených a mdlých tvarů reality; je to jen jiná varianta šedého zákalu, jen komedie hluchého telefonu. Ale ve skutečnosti se zrak otírá o tmavé, chladné a vlhké barvy stejně jako dlaň o hebký samet, o teplou podšívku kabátu, když venku mrzne, stejně bezmyšlenkovitě, se stejným potěšením...
. . .
...A nad vším se vznášela nehybnost. Záclony v oknech, zavřené dveře, branky, vrata statků, prázdné autobusové zastávky, ani jedna pitomá slepice. Pohybovali jsme se jen my, voda pod námi a cáry kouře nad domy. Krajina, která byla kam až oko dohlédne li­duprázdná, vypadala jako dekorace, na jejímž pozadí se má něco odehrát, anebo se už odehrálo. Prostor ovládl celou krajinu, vyplnil každou škvíru světa jako tekuté sklo. Povídali jsme si. Ale ve všech těch domech byli lidé a já neustále ztrácel nit, protože oni všichni, děti, ženy, muži, měli svá jména a krev v nich proudila od hlavy až k patě, a třebaže byli neviditelní, žili všichni svůj ži­vot. Desítky, stovky, po celé naší trase se tisíce těl a duší snažily, všechny svým vlastním způsobem, překlopýtat přes další den. Seděly u stolů, u kamen a před televizo­ry. V jejich hlavách se tísnili všichni ti, které kdy znaly nebo si je pamatovaly. Ti známí a zapamatovaní měli zase svoje lidi, a ti zase další…

[ Andrzej Stasiuk: Dukla. Periplum, Olomouc 2006; str. 5, 8-9
[ Přeložila Jolanta Kamiňska
- - -
.

dělat vědu

- - -
„Nedělejte z toho takovou vědu!“ slýchávám kolem sebe, především v práci, v poslední době poměrně často. Jenže, co když ono to tak prostě je, že každý náš krok souvisí s krokem jiným?
Zákon zachování hmotnosti… Zákon zachování objemu… Úhel odrazu se rovná úhlu dopadu… Každá akce vyvolá stejně velkou reakci…
Na fyziku a matematiku nás měl na gymnáziu týž učitel, shodou okolností, náš třídní. Nevím proč, ale pravidelně jsem měl jeden z předmětů tzv. bez problémů – tedy na jedna až dvě – a druhý spíše ke trojce. Jednou to byla matematika, jednou fyzika. Pokaždé se mi to nakonec podařilo uhrát za dvě, ale nikdy jsem nepřišel na to, proč mi to onehdy více šlo ve fyzice a podruhé zase v matematice.
Z čistě sportovního hlediska tak bylo pořád „o co hrát“... A když jsem pak později ve škole dospával bigbíty a tahy, už jsem podle rozehraných karet věděl, kde si to můžu dovolit, a kde musím naopak bystřit, co to dá. Ale vědu, tu jsem z toho věru nedělal...
Co to vlastně znamená?
Mírné chvění nad datem 07.02.2007?
- - -

oko 40

o].[o za 34

Kde by mě bylo napadlo, že když jsem si před Vánoci dokumentoval jedno z nejklasičtějších dosud nalezených ok, bude se jeho existence počítat na dny...
Pravda, když mi bylo exnáct, taky jsem v T. lítal po plechových boudách zastávek autobusů, z londýnského Muzea voskových figurin pod bundou vynesl Morrisonovu Ještěří slavnost, a po lesích vyvracel suché stromy, ale když si mě pak v samoobsluze vychutnal Pan Vedoucí poté, co si na mě vklidu počkal za pokladnou, zliskal jsem se a zavíjím to dovnitř...
Jak u piva ve Werichově Fimfáru říkával starej Huťásek: „Jojo, každej jsme nějakej! Každej jsme nějakej...“ Foceno 5. 2. 2007.

dávno

- - -
Původně jsem šel do hospody s tím, že se pokusím dívat na finálový zápas mistrovství světa ve fotbale. Taky jsem na místě tento pokus učinil. Přesto, že jsme se před třemi (?) dny v hospodě na fotbal dívali, nepodařilo se mi příslušný program naladit. S odstupem času jsem tomu rád! To, co se dělo, to byla krása!
Celkově nás v místnosti bylo šest. Odpočítám-li krčmárku a sebe, potom čtyři. Seděl jsem u stolu sám, u vedlejšího stolu potom jeden pán (jak jsem vyrozumněl později, jmenoval se Emil) a u stolu v protějším rohu místnosti 3 lidé. Dvě ženy a muž. Muž s jednou ženou tvořili pár. Jak vyplynulo z hovoru, byli spolu 32 let. Třicet dva let! A tito tři lidé najednou začali zpívat. Ale ne normálně, ale tak, jak se zpívá tady. Trojhlasně. Ve třech různých oktávách. Samozřejmě byli opilí a samozřejmě to mnohdy znělo falešně. Ale, jak označil vedle sedící pan Emil, "je to jako stereo! V uších to zní, jako kdyby ten hlas přicházel z několika stran..."
Když jsem v té krčmě seděl, měl jsem RADOST. Škoda, že už nebyli ostatní. Radost i s panem Emilem a s "šedesátiletýma babkama," jak podotknul. Prostě jsem tam seděl a usmíval jsem se. A to, jestli vyhraje Brazílie nebo Francie, mi bylo od té chvíle úplně jedno.
Během hodiny tři piva a borovička. Trochu mimo.
Kdybych tu tak mohl strávit věčnost...

[ 12. 7. 1998, 22:22
- - -
.

oko 39

[ vyhořeno

- - -

Teď dým, co dusí.
Hořké prozření.
Tak k čemu okap,
když není střecha?

Tak k čemu hrách,
když není ani zeď...
Jen žízeň.
V hrdle prach.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.