pavel rajchman

[ Zeď

Odebral jí
to krásné ucho
a naslouchá jím
tlukotu ve zdi

Kámen
zdánlivě věčný
je sdílný
prozrazuje mnohé

Co zamlčí
je mé tajemství
o čem mlčím já
je textem k hudbě

Ticho strom řeka
sólisté poledního orchestru
na co vzpomínám
tím diriguji

[ Neanone. Theo, Pardubice 2004
.

3 knihy...

- - -
Vít Janota: Praha zničená deštěm
Petr Halmay: Koncová světla
Jan Sojka: Směr spánku
- - -

oko 23

[ roztočen

- - -

Vždy, když slehne noc,
larvím se. V kukle
postele hledám ráno,
svůj věk dospělosti.

- - -
.

oko 22

přeci jen stasiuk

- - -
Stasiukova kniha včera naprostou náhodou objevena ve výprodeji: za 29 korun! Neuvěřitelné... A to už je prý všechen náklad pryč a v Prostoru mají poslední tři výtisky, jak jsem se před měsícem, když jsem ji marně sháněl, dozvěděl v knihkupectvích.
. . .
Odpoledne jsem ji pak u Bubly koupil za regulérní cenu ještě jednou... Před měsícem jsem si ji tam totiž zarezervoval a když jsem tam dnes vstoupil, hned na mě radostně mával se slovy, že sehnal snad úplně poslední výtisk! Poděkoval jsem a při placení mu pak řekl, ať už ji nikdy nikomu neobjednává, protože za rohem ji mají za desetinovou cenu. Tiše zaklel a se slovy "dneska se už nedá věřit fakt nikomu" mi dal padesátikorunovou slevu. K Františku z kaštanu a Anežce ze slunečnic Radka Malého (Meander) - kvůli této knize jsem do obchodu přišel, jsem nakonec koupil ještě novou sbírku Marie Štastné Akty (Protis)...
- - -

petr motýl

[ Kapesník

prázdno které se dá nahmatat
v úředním šuplíku každé minuty

zmrzlinářský krámek
vlasy ve větru

špičkový basketbal
a hokej v notách
nervozita před odjezdem vlaku

ne to jsem nechtěl říct
nechtěl dopovědět
ne ten důvěrně známý rukopis
dávno není můj

[ Hálec. Vetus Via, Brno 1999
.

oko 21

dokážu?

- - -
Zdál se mi sen, že jsem nastoupil jako učitel na základní školu, kterou jsem před lety navštěvoval...
V této souvislosti mě ve vlaku cestou do práce napadlo, zda si vůbec ještě dokážu vybavit všechny své tehdejší spolužáky. Tady jsou:
Petr Bielesch... Karel Krenželok... Aleš Bubík... Martin Heczko... René Jurczok... Miroslav Marek... Petr Mlčoch... Tomáš Rucki... Petr Vrobel... Michal Krzemien... David Kaznica... Natálie Wiszczorová... Monika Kiszová... Jana Proboszová... Květa Kyjonková... Monika Tyrlíková... Alena Sztefková... Jana Kohutová... Kateřina Janošková... Sylvie Kulendíková... Kateřina Sporyszová... Beata ???...
Po necelých dvaceti letech celkem 22 zjevení. Ve třídě nás ale přece bylo více!
Kdo jsou ti zbylí?
Proč a kam zmizeli?
. . .
Zjevení 23: Jan Borek...
Za trojotazník u Beaty dosazeno Burkertová...
(9:11)
. . .
Zjevení 24: Gabriela Turoňová...
(12:23)
. . .
Zjevení 25: Martin Buba...
(15:55)
. . .
Zpaměti z paměti naprosto nezjeven (a nalezen až v podpisové žákovské knížce z 8. třídy) zůstal Bohdan Stonawski... U tohoto spolužáka jsem přitom býval ke konci ZŠ na návštěvě snad nejčastěji!
(19:59)
- - -

carl sandburg

[ Večerní vodopád

Jakým jménem jsi mne nazývala?
A proč jsi odešla tak časně?

Vrány vrásní krákotem vítr,
A vítr se obrátil a osaměl.

Pěnice křičí své ospalé zpěvy
Přes zašeřelá údolí,
Přes růžky prvních hvězd.

Ptáci a lidé v rozeklaných korunách stromů
vysílají večerní vodopád uspávajících zpěvů.

Jakým jménem jsi mne nazývala?
A proč jsi odešla tak časně?

[ Ocel a dým. Družstvo Dílo, Praha 1946.
[ Překlad Jiří Kolář a Jiří Kotalík.
.

oko 20

yveta shanfeldová

[

Když jsem obcházela večer město,
všechno jako by plulo.
Bláznivě urovnávané
oponou až k nerozeznání
od reálna. Hluky se mísí se samotou,
živý obraz ticha.

Jako bych spolykala cípek
srpku a štěrk a prach a hvězdy
a vítr. Mokrý kámen.
Dlaní proniká déšť
bůhví do čeho, do propadliště,
které se vlní vlastním tlukotem,
vlastním obrazem. Hloubkou temnoty,
se kterou zůstaneš.

[ Noční krční hřídel. Host, Brno 2006
.

[ 694. den mezi tebou a tebou

- - -

Za okny ulice a v sobě odvar dneška,
ty kdesi vzdálená jiným slovům nasloucháš:
- ta řeč je úchvatná,
akorát se bojím mluvit -

říkám ti: rozumím, a od úst pára, venku prší,
říkám ti: rozumím, s majzlíkem v ruce
pod mísou od záchodu,
říkám ti: Lásko! a není to slyšet,

protože ta zeď, kur-va-do-pr-de-le,
hlava až na podlaze a nemůžu se k ní dostat,
ležím a miluju tě, kladivo na klávesách prstů,
nadávky pleskají do příliš řídké malty – téměř koncert,

jindy zas na ústa přikládám tvé písně,
usínám, budím se,
694. den mezi tebou a tebou,
vítr jde od západu, je v něm tvůj dech,

jistě, mám práci, polední pauzu,
za okny cirkulárka jako u vás doma,
každý teď den, každý den,
každý den na Cejlu 62b.

- - -
.

oko 19

[ gramofon

- - -

Kdo kdy přejde tento most,
již nikdy, nikdy nesmí -
Na louce šílenství,
bez krve, smíchu,

gramofon ječí:
Den je noci! Oheň
tmy! Záře hvězd!
Gramofon ječí do dna per...

Na louce šílenství,
bez krve, smíchu,
dav dáven davem
zraky pne.

A přes to -
A pres to -
A přes to všechno
je ticho.

[ 1994 /2006

- - -
.

o/psáno

- - -
...Pomalu začínám chápat absurditu úkolu, který jsem si před sebou vymezil. Cítím, že se snažím dospět k cíli, o němž jako bych už předem věděl, jak ho popsat, ale čím dále docházím, tím větší mám jistotu, že cesta k cíli neexistuje. Při každém kroku musím cestu před sebou budovat a nikdy si nemohu být jist, kde jsem. Mám pocit, že se pohybuji v kruzích, neustále se vracím, vydávám se mnoha směry najednou. I když už se mi podaří někam pokročit, nejsem zdaleka přesvědčen, že kráčím tam, kam jsem si představoval. To, že člověk bloudí v poušti, ještě neznamená, že existuje zaslíbená země.
Když jsem začal psát, myslel jsem si, že všechno půjde samo, že to ze sebe najednou vychrlím v jakémsi vytržení. Měl jsem nesmírnou potřebu psát, a tak jsem si prostě myslel, že se to napíše samo. Zatím se však slova dostavují jen velmi pomalu. I v nejlepších dnech jsem byl schopen napsat sotva několik stran. Jako by mne cosi svazovalo, jako bych ztratil schopnost soustředit se na to, co dělám. Znovu a znovu pozoruji své myšlenky, jak se vzdalují od práce, kterou mám před sebou. Jen co si vzpomenu na jednu věc, vybaví se mi druhá a po ní hned další, až mne zaplaví takové množství detailů, že mám pocit, že mne to zadusí. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, že mezi myšlením a psaním může být takový rozpor. V posledních několika dnech mne zachvátil pocit, že příběh, který se snažím vyprávět, jako by nebyl slučitelný s jazykem, že míra toho, jak se vzpírá vyjádření, přesně odpovídá tomu, jak blízko jsem dospěl k vyslovení čehosi závažného, a že až nastane okamžik, kdy budu muset povědět tu jedinou skutečně významnou věc (za předpokladu, že existuje), nebudu ji schopen vyjádřit...

[ Paul Auster: Vynález samoty.
[ Přeložila Petra Kůsová. Prostor, Praha 2000; str. 43, 44.
- - -
.

oko 18