sobota, března 31, 2007

andrej hablák

[ XII.

Na všetkých miestach, kde som bol
a aj nebol, aj tam, kde som aj nie
som, čudný je len temný strach tieňa,
možnosť neprítomnosti, ten večný
mĺkvy sebou zadúšaný nepokoj nebytia,
nebadane sa presúvajúci a odchádzajúci v pustom
kriku, vo volaní s bielymi slzami, ukrytými v tvojom dychu.

Vecí sa však stále nedotýkam, pozorujem. Tkviem.

[ Tichorád. Drewo a srd, Bratislava 2002
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, března 30, 2007

01.11.2004 / 30.03.2007









<< hlavní­ strana

pondělí, března 26, 2007

z-ž-z

- - -
Záměrně žádný záznam.
Opakovaně - s vědomím - po letech a stále znovu - několikerý den...
. . .
Anebo přeci jen...
Mari Boine: Eagle Brother!
[ Palác Akropolis, Praha, 10. března 2007
- - -

<< hlavní­ strana

sobota, března 24, 2007

oko 54

Štítky:

<< hlavní­ strana

středa, března 21, 2007

oko 53

Štítky:

<< hlavní­ strana

úterý, března 20, 2007

dávno

- - -
V žádném případě si nemůžu vzpomenout na to, co jsem dělal v úterý...

[ Sobota, 12.12.1998, 23:40
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

neděle, března 18, 2007

oko 52


Štítky:

<< hlavní­ strana

sobota, března 17, 2007

bogdan trojak

[ Potok

Úzký dům, tak proudnicový,
u dna noci s neznatelným protékáním.

Dům zploštěný strmými černými hřbety.

Zbudovaný v potoce.
Obydlený drobnými lidmi.

[ Jezernice. Větrné mlýny, Brno 2001
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

úterý, března 13, 2007

oko 51


Štítky:

<< hlavní­ strana

pondělí, března 12, 2007

dávno

- - -
Vypli proud. Po bytě pobíhá nervózní a téměř nepříčetná maminka, otec sedí v kuchyni a mlčí. Je to krásné, když tak člověk sedí sám se sebou v té tiché zimní tmě a rozjímá. Přece mě však ale trápí jedna věc. Nemůžu si rady s jednou básní. Přestože jsem měl hotové již dvě „konečné“ verze, pořád to ještě není ono, pořád to tlačí. Jeden verš, slovo. Ve verších: „Mezi zuby mi zůstávají / zbytky ořechů“ potřebuji nahradit slovo „zůstávají“ - Je moc roztahané, zdlouhavé a navíc přesně foneticky (melodicky) kopíruje slovo „roztávají“ o dva verše předtím. A to já nechci. Škrtí mě to. Pár pokusů, ale mluvit zde o nějaké konečné definitivní verzi by myslím bylo poněkud absurdní...

[ 14. 02. 1997, večer
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

neděle, března 11, 2007

pavel kolmačka

[

Sen o příbytku
ve tmě, tichu a bezpečí.
Jako by sis vzpomněl
na cosi podstatného.
Celého tě to naplnilo něhou,
že jsi celý den
jako opilý.

A jenom sedíš,
víš, že cosi je navždy pryč.
Proč se to stalo?
Proč zrovna ty
a zrovna teď se díváš,
jak den se tenčí
a láme v podvečerní šedi?

[ Viděl jsi, že jsi. Petrov, Brno 1998
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, března 09, 2007

oko 50


Štítky:

<< hlavní­ strana

čtvrtek, března 08, 2007

prostor básně

- - -
Podle mě je důležité, aby mohl čtenář do básně vstoupit a pohybovat se vní podle sebe, aby měl prostor kolem, kde se může procházet, ve větru si vychechtat hubu. Ano! Tady a teď! Tento okamžik (doslova a dopísmene oka - mžik) vytržený z kontextu, zachycené a zvěčněné TEĎ, ale už a právě a protože NAVŽDY! Otázkou je, jestli se hladina významnosti (vcelku trefný statistický terminus technikus) textu přehoupne přes pomyslou hranu a stane podstatnou nejen pro autora, ale i pro čtenáře. To máš jako s mlhou a horským sedlem. Z jedné strany mlha je a pro toho, kdo stojí na této straně kopce (textu) je všude kolem, je v ní, je jí obklopený, kdežto ten, co stojí na svahu za sedlem, se o mlze dozví až v momentě, kdy stoupne do takové výšky, aby přes sedlo převalila a klesla i na DRUHOU stranu. Teprve tehdy bude pohlcen bělobou... Namíchat „správnou hustotu mlhy“ ovšem podle žádného postupu nelze...

[ Z korespondence, 14. 3. 2002
- - -

Štítky:

<< hlavní­ strana

středa, března 07, 2007

milan děžinský

[ Srpen

Prý jsou mé básně chladné,
ale já na ně dýchám
jak na mlžící se sklo.
A zatím cosi horkou dření
stoupá.
Dalo se do deště.
Na okno někdo vyprskává
stříkance bláta.
Praskání... To nožičkám much
podobný je vyšlapaný smutek.

[ Kašel mé milenky. Host, Brno 1997
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

úterý, března 06, 2007

oko 49

Štítky:

<< hlavní­ strana

pondělí, března 05, 2007

hudba hraje [k hrbáčově špičce]

- - -
...Škoda Tónu, škoda Tónu, škoda, škoda, škoda... Té hudby je tam tolik, evidentní i skryté - vnitřní sjednocující znak, který proplouvá téměř všemi texty. Litanie, krátká intermezza, "pomlky - dusné tůně hlasu". Tůně, protože vtahují. Hrají svými kořeny, svítícími zatopenými mechy. Hraje na ně voda, hustá a temná, sama o sobě však nevyluzující žádný zvuk. Hudba protože "hučivý hluk projíždějící tramvaje / vytáhl z křižovatky trosky pamětí". Hudba protože "stará vrba šikmo[!!!] vytahuje ze země vodu", protože "strom... na okraji háje / stahuje mračna do své paty"... Hudba protože Drahanská vrchovina, protože Vyklenutí skla, protože "houpavý mrazík při strupatě rozbitém obrubníku / vypíná paměť, chorály špinavých krystalů / ještě chvíli po setmění tence drnčí."!
Ano, vždyť to víme, máme to uvnitř, ale u koho vybublá to ven: "Tyčit se jako obr lítosti nad vlastními vzpomínkami, / tam do propastí vybetonovaných až po záchvěv směšnosti / zaostřit tančící zrak, neudržím ho, neudržím, / a musím se divit i uklidňovat neznámými slovy -" Ano, MUSET se divit i uklidňovat neznámými slovy, šelestům nevyřčených zření naslouchat... Hudba protože "se přímky strun / v klavíru zakusují do měkkého nitra / zdánlivé prázdnoty", protože "kdesi v udolí potok podobný všem, / které jsem letos uviděl a uslyšel, / propojen s oddělenými větvemi vrchnějších pramenů / čas horniny maličko, studeně trhá", protože "tolik drobných pohybů a tolik odstínů běloby!"!!! Going for The One! Jakási huba! Přehrada na Černé Nise! Stará sklenice! Špička!! Tón!! V Holešovické hospodě! Lyrika! Měrnice černá!! Jetel plazivý! U Sentic! Pomalé tahy mračen začátkem srpna! Brno-jihozápad! Rodiště!! Mahler! Šlachy ve zplesnivělém větrném nebi!! Na samotě žlutý dům! Pavlače okoralých zim!! Adventní III.! Lednové šramoty! Hučení větru nad kancelářemi! Pondělí! a záchodě! V ulicích! Moravské podhůří Vysočiny! V květnu! V Šebetově a před Melkovem!

Adventní!!!

Neděle s topolem šedavým!!!

Drahanská vrchovina!!!

Vyklenutí skla!!!

...Než jde člověk spát, dlouze se budí, konečně ucítil víru světla, ta citlivě ladí průvany mezi děrami po mrtvých a otvory za potomky, slyší, jak čísi pěnivé písmo jásá, zaslechlo dutý zvuk posledního podpisu ještě před tím, než z klavíru vylétla stará včela...

[ Petr Hrbáč: Špička. Petrov, Brno 2002
[ 17.07.2002
- - -

<< hlavní­ strana

neděle, března 04, 2007

jindráček

- - -
„Ještě jednou písemně děkuji za hřbitovní obrázky z Nového Města a přidám pár informací z rodové paměti. Můj bratr Jindráček (Jindřich ml.) se narodil v r. 1938 a zemřel v brněnské nemocnici na záškrt, kam ho rodiče dovezli z N. Města. Tehdy moji rodiče zrovna stavěli svůj dům, který jsem vám ukazoval při naší společné návštěvě u J. K. Jindráčkova smrt měla v rodině dohru. Můj táta si myslel, že k tomu mohlo přispět oslabení jeho imunity tím, že v Plzni bydleli společně se svými tchány J. Děda J. se vrátil z 1. světové války s tuberkulozou, kterou nikdy pořádně nedoléčil. Tehdy ještě antibiotika neznali. Když jsem se narodil já a moje sestra H., tak můj táta nechtěl, abychom se k dědovi moc přibližovali, protože měl o nás strach. My [...] jsme měli svůj tovární škodovácký byt na kraji města, jenomže dědeček bydlel přesně u mojí cesty do školy. Protože uměl poutavě vyprávět, tak jsem se u něj občas zastavil, ale můj táta se o tom nesměl dozvědět. Děda umřel v roce 1956 (kdy jsem já měl 15 let) a my [...] jsme se potom přestěhovali do jeho bytu, kde s námi bydlela babička, která tam zemřela v r. 1963. V něm bydleli až do svojí smrti i moji rodiče (teď jsou tam staří B., stestra H. se švagrem J.).
Ještě se vrátím k nebohému bratrovi. Já jsem před několika lety předestřel svoji konstrukci sestře H., že kdyby Jindráček přežil, takže já a moje sestra bychom se nenarodili. Sestra to prudce odmítla s tím, že naši rodiče chtěli mít 4 děti, že jí to oba rodiče v dospělém věku potvrzovali. Moje maminka brzy po svatbě v r. 1931 potratila mrtvé děvčátko, které ani nedostalo jméno. Takže ani I. ani H. nebyly nechtěné děti. Nicméně já jsem jako otec T. a ].[ trnul, abych nedopadl podobně jako můj táta, naštěstí to dobře dopadlo a všechny naše děti vyrostly a prosperují.
Byl jsem rád, že jsi ten náhrobní kámen dal trochu do pořádku. Hrob však je opuštěný, protože hřbitovní správa požadovala horentní sumy za jeho pronájem, takže to sestra po dohodě se mnou po tátově smrti neobnovila. Ten kámen je z „nedvědického mramoru,“ jak jsem si dodatečně vzpomněl. Já jsem myslel, že to bylo z Doubravníka. Když jsem jako malý kluk (asi do 8 let) s tátou chodil na pěší výlety, tak on mě o Jindráčkovi často vykládal a moc na něj vzpomínal. Kdyby vás to zajímalo, tak bych vám při návštěvě u vás ještě něco řekl z historie rodu. Ono se možná ještě něco z mozku vynoří...“
[z korespondence]
. . .
Dopis je datován 28. února, přišel v pátek. Tematicky navazuje na zápis s označením kdyby? z 11.2.2007...
- - -

<< hlavní­ strana

pátek, března 02, 2007

jiří gold

[

svět vydávený slovníkem
pevniny vylomené ze slov
města zabydlená jmény

žít na okraji
dávných souvětí
pod nebem mlčení
zaklíněn mezi
zaniklé hlásky
v dechu chystajícím se k hlasu
bez hlesu: pást
se na barvách významů

zabydlen v pomlce
mezi dvěma neartikulovanými výkřiky
toho jemuž z úst rvou jazyk
aby mluvil

[ Samospád samoty. H&H, Jinočany 1998
.

Štítky:

<< hlavní­ strana