[ návrat

- - -

Holé pláně, holé,
holé, zapřít
se ani zrakem
nelze.

Znovu vše prohledat,
proslyšet,
z hlíny, z kamení
vyhulákat stromy.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

prstoklad

- - -
Nehybnost vzduchu je podmínkou, aby se mohl uspořádat do několika vrstev o různé teplotě. Rozvrstvený vzduch a stavy inverze pomáhají zvuku, aby se na styčných plochách jednotlivých vrstev odrážel a vracel se zase zpět k zemi. Takové odrazy zvukových vln umožní, aby se zvuk šířil do větší vzdálenosti. (...)
. . .
Nejlépe hrají staré lampy, na kterých nejsou žádné značky, a dlouhá, kovová zábradlí. Správně zvoleným úderem vydávají plnobarevné tóny, znějící v jemných oscilacích i několik sekund...
. . .
Transformovat tak hudební smyčku, prokroužit se slovy na samotnou dřeň!
. . .
Duch všechno napřed rozčtverečkuje
a pak to teprve chápe anonymně,
jen dle vůle, která září z věcí.
[ Bohumil Hrabal: Bambino di Praga
. . .
Cestou z práce, záhy po rozjezdu z předposlední zastávky, začala náš vlak po vedlejší koleji předjíždět podivná souprava: vyřazené dieselové lokomotivy, jedna za druhou, nedbale preparované od řídících pultů až k prázdným jamkám světel. Doslova zhmotněná přebytečnost každého kdysi plně funkčního stroje, postupně násobená jejich stoupajícím počtem (seděl jsem po směru jízdy, skelety lokomotiv se mi tak vynořovaly jakoby ze zátylku), ve mně vyvolala zvláštní chvění. Časem, aniž by nás toto funerální spřežení předjelo úplně, se rychlosti obou souprav vyrovnaly, až nakonec naše druhé ujela... Na nádraží jsem si na celý úkaz počkal ještě jednou. Bez tažné elektrické mašiny celkem deset vozů, většina fialových, modré. Když jsem ten kostrovlak s úžasem míjel, sténavě zastavil.
- - -

[ e-chó

- - -

Uprostřed ticha
zvuk a hned druhý,
nesmírně
první objímá.

Vybušit klaksony
byť snad jen sten!
Dunící
dutá puklina.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

nehybnost?

- - -
Uvažoval jsem, jak k celé věci přistoupit... I přesto, že jsem měl v poslední době několik poněkud příkřejších rozhovorů na téma "publikace vlastní tvorby" a vždy v nich razantně zastával názor prosazující přímou odpovědnost autora za své texty - přímou ve smyslu jednoznačné identifikace a dešifrovatelnosti tvůrce - rozhodl jsem se, že pokud jde o N., zůstanu z určitých důvodu "za".
Znamená to tedy, oprostit se od jmen, konkrétních míst a odkazů, reflexí na vlastní knihy, aktivity nejbližších. Definice hranice. Podstané je to, co je uvnitř. Jsem tam, ale zároveň vně - statický, kmitající. Věřím, že mi to umožní dostat se hlouběji...
Kdo o N. ví? O rozpracovaném rukopise žena, pár lidí, co byli na čtení, z náznaků přátelé. Několik z básní vyjde časopisecky, útržky v antologiích. K dnešnímu dni je hotovo 14 textů vč. zevrubného konceptu celého souboru.
Nejde ale jen o básně! N. se jeví v daleko širších konturách...
. . .
Nejhorší je pocit bezmoci. Vědomí, že nemohu téměř nic dělat... Na druhou stranu: právě tato bezmoc je jedním z impulsů k N.
. . .
Dopis otce (úryvek):
"...Vpodstatě to znamená do určité doby vlastně celý život uzavřít a udělat nebo rozdat, co je třeba..."
V návaznosti na citovaný text bych rád zaznamenal útržky snu, který se mi zdál někdy na začátku roku (bezprostředně vznikla i báseň, ale ta je sama v sobě - nepostihuje sen v celé šíři):
Zdálo se mi, že otec umřel. V době, kdy byl ustrojen a vše bylo připraveno k pohřbu, náhle obživl. Vrátil se zpátky, ale jako by už částí zůstal tam. Zanedlouho umřel znovu. A znovu se probudil (a opět tam zůstal trochu víc). A zase znovu. A znovu zpět. Celkem čtyřikrát. Pokaždé byl pomalejší v řeči, chůzi, pohybu vůbec. Mluvil velmi tiše. Měl stále delší a delší vlasy, až nakonec vypadal jako Ivan z Mrazíka (včetně róby, ovázané provazem). Utkvělo mi, že vždy, když se probouzel, tlačili ho ostatní zpátky - doslova mu rukama bránili si na posteli sednout, vstát.
Chodil jsem ho pak navštěvovat dlouhou kachlovou chodbou do jakéhosi pavilonu, kde byl nakonec umístěn, ještě spolu s dalšími dvěma muži, jejichž osud byl obdobný, za silnou matnou zdí z průsvitného skla. Jeden z mužů vypadal jako nedefinovatelný uzel neurčité hmoty, který držel pohromadě jen bleděmodrý nemocniční úbor, druhého si nevybavuji (stejně tak jsem si ho nevybavoval ani bezprostředně po probuzení). Vím jen, že tam byl... Kromě toho, že byl otec po každé "reinkarnaci" pomalejší, měl jsem zřetelný dojem, že je probuzení od probuzení spokojenější, smířenější. Na návštěvách - do pavilonu jsem dostával zvláštní propustky a byl jsem jediný, kdo muže navštěvoval - jsme v podstatě nemluvili; a i kdyby, nebylo by téměř nic slyšet. Vše se odehrávalo v nažloutle zbarveném prostoru (odstínem nejbližším fotografii z černobílého filmu vyvolané na papíře pro fotografie barevné), jako by v nějakém lehce hučícím láku...
. . .
Včera jsem se zavázal, že každý měsíc (do konce roku) ušetřím čtyři a půl tisíce korun. Bude-li to nutné, přivážu se třeba k posteli.
- - -
.

[ motto

- - -

dosáhnout mezní bod který se v sobě chví

roger gilbert-lecomte

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]

.