o/psáno

- - -
…Vidím tě přicházet, Heleno. Musím jít za tebou. Tak mi chybíš. Nechápu, proč mi tak chybíš, od rána do večera, celý den, jen stesk, pohlcuje mě, jako obloha, jako světlo. Jsi ve mně, jako obloha a světlo. Tak mi chybíš, Heleno. A ty jsi mi řekla, abych za tebou přišel. A já jdu z Malkastenu, jdu do ulice, kde bydlíš se svou matkou, se svými malými sourozenci. Jdu za tebou, ty, má milovaná Heleno. Protože jsi ve mně. Jsi ve mně. Jdu za tebou. A ty jsi ve mně. Ty jsi já. Bez tebe jsem jen pohyb, bez tebe jsem jen prázdný pohyb, otočení. Otočení za tebou. Pohyb za tebou. Heleno. Za tebou, za tebou. Heleno. Od rána až do večera, jsem jen pohyb za tebou. Jsem otočený za tebou, jsem jen pohyb za tebou. Jdu za tebou, protože jsi mě o to poprosila, a až za tebou přijdu, tak mě možná nebudeš chtít vidět, nebudeš chtít, abych přišel, možná budeš chtít, abych odešel a už se nikdy nevrátil, možná už mě nebudeš chtít vidět, možná mě už ty tvé velké oči, tak modré, tak zářící, nebudou chtít nikdy vidět, možná už se mnou nebudeš chtít mít nic společného, možná už mě nikdy nebudeš chtít vidět, protože ti tvá matka zakázala, aby ses se mnou vídala, ten krajinář z Norska, student malířství, divný člověk, snad ani ne člověk. Možná už mě nikdy nebudeš chtít vidět. Jdu po ulici. Jdu z Malkastenu, k domu, kde bydlíš, k tvé tváři v okně. Tvé vlasy, světlé, vlnící se. Tvé oči, tak modré, tak zářící. A tvé bílé šaty. A tvůj hlas, který vyslovuje mé jméno. Od rána do večera slyším tvůj hlas. Vidím tvé oči. Ve mně, jsi. Chybíš mi. Jdu za tebou. Jsem touha po tobě. A ty na mě čekáš, a já za tebou přijdu. Uvidím tě. Uslyším tvůj hlas. Mluvíš tak klidně a tvůj hlas naplňuje mou hruď. Naplňuješ mě, jako světlo naplňuje svůj den. Bez tebe jsem tma. Chybíš mi. Jdu po ulici, ale nic nevidím. Jsem touha po tobě. A za sebou slyším smích. Jen smích, jsem jen pohyb za tebou. Jsem jen otočení za tebou. Jdu. Jdu za tebou, jsem jen otočení za tebou. Jsem touha po tobě. Jsem jen otočení za tebou. Jdu. Jdu za tebou. Nemohu jinak, jsem jen pohyb za tebou, ať tam jsi nebo ne. Jsem jen pohyb za tebou. Pohyb, otočení, za tebou. Nejsem nic jiného než ty, než ty, která tam nejsi. A právě v tom, v čem nejsem, v tom, co je otočeno za tebou, právě tam, v tom, co možná není, v otočení za tebou, v tom pohybu, přesně tam se nacházím, když maluji a dívám se. Jdu po ulici a jsem jedno zoufalé otočení za tebou. Nejsem nic jiného. Jsem prázdný pohyb a ten pohyb jsi ty, která nejsi, jsi to ty, která jsi pryč, ty, která jsi daleko ode mě, ty, která nejsi se mnou, ty, se kterou už. nesmím být. Ty, která se mnou nechceš být. Ty, která chceš být raději s jinými. Ty, která jsi pryč, teď a navždy. Bez tebe budu jen prázdný pohyb, který je ve všem, co maluji, bezradně prázdný. Možná nic nezůstane? Možná zemřu? Možná už nebudu moci malovat? Možná už nebudu moci ani myslet? Možná už se budu jen potácet mezi bděním a spánkem, mezi hladem a sytostí? Ale tabák mít budu. A svou dýmku. Budu kouřit, cítit píchání v kůži, pozorovat kouř v kruzích a v oblacích, pozorovat, jak se rozpouští ve světle. Být tam, a potom zmizet. Musím být s tebou. A když nesmím být s tebou, budu jako kouř ve světle a vzduchu. Sáhnu do kapsy, dýmka tam je. Je tam i pouzdro na tabák. V ruce držím dýmku. Jdu po ulici. Jdu za tebou. Jdu za tebou, prosila jsi mě o to, slyšel jsem tě, když jsem tam seděl, v Malkastenu, když jsem seděl mezi ostatními, těmi, kteří neumějí malovat, když jsem tam seděl, jasně jsem slyšel tvůj hlas. Mluvila jsi ke mně tak jasně. Řekla jsi mi, že za tebou musím přijít. Musím být u tebe. Musím přijít. A teď jdu po ulici, jsem na cestě za tebou. Jdu za tebou. Přijdu za tebou. Pozvala jsi mě k sobě, slyšel jsem někde uvnitř tvůj hlas, a jdu za tebou. Jdu za tebou. A ty jsi tam, daleko, někde. Ale možná nechceš, abych za tebou přišel? Možná ti matka řekla, že už mě nesmíš nikdy vidět? Možná ti řekla, že jestli se se mnou sejdeš, tak nebudeš moci dát bydlet v domě, budeš se muset odstěhovat? Možná ti strýc vyhrožoval a řekl, že když se se mnou sejdeš, tak tě vydědí? Možná se se mnou nechceš sejít? Ale proč jsi poprosila Bodoma, aby mi řekl, že mě chceš vidět? Ale ty mě nechceš vidět, a já za tebou nesmím jít. Jdu po ulici, nesmím za tebou jít…

[ Jon Fosse: Melancholie I.
[ Přeložila Barbora Závodská. Dauphin, Praha 2007; str. 86-88
- - -
.

oko 63

bylo bylo

- - -
Právě čtené Fosseho melancholické cyklické samoturbulence ve mně vcelku intenzivně vyvolaly vlastní, deset let starý milostný prožitek, jehož průběh jsem si v té době s místy až chorobnou pečlivostí zapisoval. Nechci se samozřejmě s Fosseho monologickými viděními a vnímáním pološíleného malíře Herteviga nijak srovnávat, prostě chci jen reprodukovat zlomek obdobně stylizovaných řádků, kterými jsem před deseti lety „žil“ (zápis z 1. 4.1997):
. . .
Zjistil jsem. Přede mnou R. dopisy, všechny, které jsem kdy od ní dostal. Včera jsem se při přečtení jediného prostého lístku - pláč. Dojetím. Zjistil jsem, že nejsem už. A to nikdo nechce. NIKDO. Pokud jsem R., nechce to ONA. Mám na mysli přeorientování veškerého mého myšlení i konání na ni. Nechce to - ONA. Nemám teď na mysli ani sebemenší pocit o její „vině“ - ale nejsou slova. Tedy. Pokus. Zachytím? Chladná úvaha. Snaha tedy. Je-li mně R., já ji ne. Chci-li být s ní, stává se, že ona se mnou ne. Jak jen napsat, aby to nevyznělo jinak. Musím se tedy nějak naučit s R. nebýt. Musím se nějak naučit s R. nebýt a přitom vědět, že vše je v pořádku. Že čas, kdy takto nejsem, ona není se mnou. Kdy ona není se mnou, já nejsem s ní. Pak je tu rovnováha. Pak tedy všechno je v pořádku. Ale copak jsem něco takového kdy čekal? Vztah. To slovo je tak klikaté, jako jeho význam. Chladná úvaha. Snaha o tuto. Nemůžu být pořád s ní. Nemůžu být pořád s ní. Nemůžu být pořád s ní. Jako terapie. Mám svou vlastní hlavu. Mám svůj vlastní svět. Mám svůj vlastní život. Nemůžu být pořád s ní. To se to píše, když tady opravdu není. Ale co, až zase přijde? Co potom? Musím být připravený na vše. Proboha! Vždyť já musím být připravený na vše. Stop. Pomaleji. Už se zase rozehřívám. Je to taková pomalá terapie. Mám ji rád. Nemůžu být pořád s ní. Miluju ji. Mám svůj vlastní svět. Chladnou hlavu! Už zase rudé tváře. Tak tedy znovu. Nemohu po ní pořád chtít, být se mnou. Musím dokázat myslet na něco jiného než na ni. A při tom teď to nejtěžší. Napsat: „Miluju ji z celého srdce.“ - BUDE to ještě i potom pravda? Já se ptám. Bude to i potom všem ještě pravda?? Nedokážu odpovědět, natož pomyslet. Podivné, podivné je soužití a láska. Dívám se na její fotografii. ONA se z ní dívá „na mne“. Miluju ji z celého srdce. Musím se bez ní obejít. Do prdele, to jsou protiklady. Vždyť je to téměř nemožné. Ano. Téměř. Hrana. Teď se jen proboha nepořezat a tančit a smát se. Hlavně být veselý. To je ono. Veselý. Ale copak veselá je láska? Láska je hrana, špička, vrcholek, na kterém jsou dva a ti se musí k sobě tisknout právě tak, aby jejich síly byly rovny a aby jeden druhého nepřetlačil a oba se nezřítili dolů. Samou láskou nezřítili dolů. Je nutno nalézt míru této síly. Míru tohoto tlaku a tančit tváři v tvář osudu. Už zase hořím. Ve tvářích láva a oheň, ale srdce je klidné. NEBIJE. Také teď vím, že se nezhroutím. Není tady přece ONA. Hroutím se přece jen před NÍ. Každá naše návštěva ve společnosti skončila poslední dobou fiaskem. Mým fiaskem. Nutno nalézt míru síly, míru tahu, míru tlaku. Nutno najít hranu. Nutno být!!! Miluju ji z celého srdce a musím se obejít bez ní. Musím na tom pracovat tak dlouho, až mi to bude připadat normální. Přirozené. Vždyť všechno musí být přirozené. A aby něco MOHLO být přirozené, musí se to nejdříve NAUČIT, když to pro ně přirozené není. Láska. Tak toto asi je ta láska. Ovšem? Anebo se úplně mýlím a toto je pouze. má, podotýkám nutně upravovaná, PŘEDSTAVA LÁSKY. A co je tedy láska? Miluju ji z celého srdce a musím se naučit být bez ní. Miluju ji z celého srdce a musím se bez ní obejít. Slyšíš mě, R.? Je to tak konečně správně? Je to tak? MIJUJU TĚ Z CELÉHO SRDCE A MUSÍM SE OBEJÍT BEZ TEBE. Všechno je v pořádku...
- - -
.

dávno

- - -
Není konkrétních věcí. Mlha pohltila prostor i čas, je všude a stále. Mohl bych pokračovat v cestě, o které si myslím, že je správná, ale mlha je zrádná a člověk v ní snadno ztratí hlavu. S rukama nad hlavou zůstávám stát. Nemyslím na nic. Vlastně ano. Na mlhu. Musím se chovat jako ona, nehybná, musím se stát její součástí. Hlavně nesmím dostat strach. Úzkost je hrozná. Musím věřit, že jednou opět vyjde slunce. Vytrvám.

[ Koncept dopisu, srpen 1997
- - -
.

oko 62

2 knihy

- - -
Robert Walser: Pomocník
Jon Fosse: Melancholie I.
- - -
.

motiv 2

matale! kainare! mišíku!

- - -
V jedom nejmenovaném obchodním centru jednoho nejmenovaného města probíhala do včerejška pod záštitou jedné nejmenované instituce vcelku pozoruhodná výstava s názvem "Historie kočárků"... Vystavená vozidla (nejstarší z 60. let 19. století, nejnovější z roku 1977), byla vždy vcelku vkusně doplněna základním popisem a umocněna panelem s fotografií malého dítěte ve voze, dítěte s "loutkou" (rozumněj panenkou; samostatnou subkapitolou expozice byla úchvatná vozidla "loutek"), či dítěte v jiné póze...
Žena mi vždycky říká, že výstavy či prohlídky zámků/hradů absolvuji nepochopitelně pomalu (co to tam furt zkoumáš?), proto se na začátku vždy rozdělíme, a expozici procházíme samostatně...
Tentokrát jsem však u jedné vitríny, jejichž texty povětšinou důkladně pročítám, podřadil více než radikálně, a dobrý pocit z celkové koncepce výstavy tímto u mě rapidně klesl... Proč? Pod velkoformátovou fotografií strojkem stříhaného malého chlapce se kurátorovými slovy skvělo následující sdělení:
"Asi každému se vybaví Krylova píseň Stříhali dohola malého chlapečka..."
- - -

o/psáno

- - -
Skutečné nebo přítomné, bezpro­středně uchopeno, je jednání v každém okamžiku, kdy je konám. Ve větné skladbě symbolizuje jednání sloveso; dokonaný čin je objektivní stránkou jednání; podmět slovesa je symbolem jednajícího, subjektivní stránky jednání. V seřazení zájmen lze snadno objevit symbol postupného blížení se ke skutečnému podmětu. Pokus­te se tedy myslet jedno za druhým různá zájmena, počí­naje bezprostředně uchopeným a stvrzeným „já“, jak představují jednající vědomí v různých způsobech: indi­viduální, kolektivní, neurčité, neosobní (všeobecné).

„já mluvím“ (individuální podmět, bezprostředně uchopený jako vědomý): myslím sebe jak mluvím; to je zřejmé samo ze sebe; ale:

„ty mluvíš“ (individuální podmět, stvrzený, ale ne bez­prostředně uchopený jako vědomý): myslím tebe jak mluvíš; je mezný případ sympatie mezi dvěma individua­litami, kdy „já“ mohu myslet „tebe“ jako sebe sama, jako „já“ „se“ myslím jak mluvím;

„on mluví“: totéž, ale sympatické spojení zde už nemů­že být bezprostřední, nevyjdu-li ze své individuality: pro­tože myslím-li „já“ „jej“ jak mluví, on to neví a nemůže vzájemně myslet „mě“ jak mluvím, jen když uchopím sebe sama v něm jako vědomí. Tady začíná akrobacie;

„my mluvíme“ (kolektivní podmět, v němž je obsažen individuální bod bezprostředně uchopený jako vědo­mý). Myslet skutečně „my mluvíme“, znamená myslet v tomto aktu souhrnně já sám a jedno nebo více indivi­duálních „nejá“. „My mluvíme“, souhrn „já mluvím“ a „ty mluvíš“ (my: ty a já), nebo „já mluvím“ a „on mlu­ví“ (my: on a já) může být myšlen jako skutečný akt v týchž podmínkách vzájemné sympatie mezi jedinci ja­ko v případě: „ty mluvíš“;

„vy mluvíte“ (kolektivní podmět, ale bez individuální­ho bodu bezprostředně uchopeného vědomí) souhrn „ty mluvíš“ a jednoho nebo několik jiných „ty mluvíš“ (vy: ty a ty), nebo „ty mluvíš“ a „on mluví“ (vy: ty a on), musí být myšlen ve stejných podmínkách sympatie jako v případě: „on mluví“;

„oni mluví“, souhrn „on mluví“ a jednoho nebo něko­lika jiných „on mluví“: jednající vědomí kolektivity; jíž se nemohu účastnit bez úsilí po překročení své osobnosti;

„mluví se“: podmět nikoli neosobní, ale neurčitý; mys­let „mluví se“ znamená vyslovit abstraktní ideu vědomí možného, virtuálního (ne aktuálního), ale možného jako individuální aktuální vědomí; znamená to překročení a priori a abstraktně, předjímavě, jakékoli možné indivi­duality;

„prší“ (neosobní podmět): je to poslední oblouk meditace tohoto druhu; uvědomit si to, co jedná v této čin­nosti: „prší“, znamená myslet neosobně a stát se skuteč­ně a vpravdě přírodní silou vesmírným zákonem. Tou­to cestou je možné znovuvytvořit pojem kosmického božstva, vládce přírody (hindští dévové, pohanští bozi, atd.).

Až tam může vést (ale je vám to opravdu zřejmé?) přísně užitková meditace o prosté lingvistické funkci. Soustředíte-li se na nejmenší částečky jazyka, myslete při tom na důsledky, které tušil Rimbaud: „Kdyby se slabí zamysleli nad prvním písmenem abecedy, brzy by zešíleli!“

[ René Daumal: Malé recepty Vysoké hry. Vysoká hra. Torst, Praha 1993; str. 151-153
[ Přeložila Věra Linhartová
- - -

oko 61

petr španger

[ Ze dna

V nejudušenější hlubině,
v marastu žlutého jílu,
u dna lesního jezera
se rodí
a nadouvá plynem
měchýř plný něčeho nového,
lehkého.
Až probublá k hladině,
pukne.
S úlekem rozletí se do korun
zadumaní ptáci.

[ Vodní mlýnky. Weles, Vendryně/Brno 2003
.

lt & lv & est [5./12. 5. 2007]

[ čeření temných hladin

- - -

Samotná noc: noc bez názvu -
místo mě tiskneš se k prázdnému pyžamu.
Jsem jinde, vím. A smutek, že
bezmoc! Otěže?

Zase už spolu, přesto sám
nocí se ke dnu protrvám...
Lahev. Ticho. Prostě spíš.
Éterem zejí okna, zdi.

- - -

[[ . . . ].[ . . . ]]
.

miroslav olšovský

[ XXXIV.

podél stínů,
trčících
ze stran
Rozbíjejících
cestu
na fragmenty polí

podél stínů
trčících
do stran
Rozbíjejících
pole
na fragmenty
cest

[ Záznamy prázdnot. Dauphin, Praha 2006
.

jonáš hájek

[ Souřadnice

Trhání švestek před obzorem jakéhokoli města.
Slibné začátky. Náměty, výčty a hluk letadla.
Tělo-průrva. Sny, kterých by ses měl děsit.

[ Suť. Agite/Fra, Praha 2007
.