pátek, května 30, 2008

waiting for tom waits

- - -
I přes drobné komplikace se v 9:42:46 neuvěřitelné stalo skutečností!







Po 15 letech tedy zbývá 52 dnů.
A na oslavu třeba tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle nebo tuhle...
- - -

<< hlavní­ strana

sobota, května 24, 2008

zbyněk havlíček

[ Žiji život a píši báseň

Budu ti vyprávět ten den jak jsem ti o něm vyprávěl a jak ho sama znáš
Spánek doposud nezastavěl mé oči planou nadějí
Ještě sedím na kraji tvého lože
ještě jsi teplá a nesmírně drahá a krásná
Ještě mne rdousí má láska
a fyzická bolest tvé nepřítomnosti mi ještě rozdírá srdce
Parfumovanými třískami
ještě pro tebe krvácím ještě skrz tebe umírám
Mučivou sladkostí která je k neunesení
Touhou která je k nevyzpívání
Dlouhým životem vyhnanců na troskách obzoru
Budu ti znovu vyprávět ten den
který nějakým omylem započal klekáním
Vyšel jsem v něžný čas květů
přede mnou David s taškou na zádech
Jakoby nesl malířské štafle průzračný jako násobilka
Mamince nebylo dobře houfnicemi milujících vět
jsem rozháněl stíny pod jejíma očima
Před Městskou knihovnou se trochu styděla mne políbit
V Univerzitní jsem potkal svou ženu oblékala se ještě
když jsem spal dnes zase měla podobu cizinky
Listoval jsem sémantikou sloves pohybu
semitskými nápisy přes semper vivum až k heslu SEN
Všechny ty knihy jsem znal
Herbert Silver, Havelock Ellis, Mourly Vold
Kristiáni 1901 dostal jsem tenkrát zimnici
a musel jsem nezadržitelně plakat
Znovu jsem si opakoval že umění je cesta k smrti
před očima alfová znaménka Záviše Kalandry
Jimiž prosvěcoval stovky fólií jež se pak staly mým světem
Opět zde byly studentky filosofie
s těly rozvěšenými po kladkostrojích
S hlavami omývanými deštěm a s intelektuálními zábranami
Dráždivými jako azur v rovnoramenném trojúhelníku
Kuřárna ve sklepě bývalá předsíň
protileteckého krytu dodnes měla svůj provizorní ráz
Jako zmrzlinové čepičky a studentská léta
Můj bože kolik století jsem tu prožil
Chvění s jakým jsem odjišťoval miny knih
zanechalo několik trhlin v metrových zdech
Vilém Závada a jeho čínská zdvořilost
Jaroslava se rty nalíčenými menstruační krví
Malá Franciska které jsem dodnes dlužen odpověď
Drazí přátelé stolní lampička
padá doposud na Revolver s bílými vlasy
Na imaginární portrét Lautréamonta na Rimbaudův rukopis
Zase vycházím s hlavou rozpolcenou bleskem
zase zachycuji stopy slov
Na hranici měsíčního světla v Jilské uličce

Přijď zase válko vojáků kteří dopadali jak vodotrysk
Na univerzitní dvůr na stolky kaváren
se slunečními hodinami na čelech
S nadšením uchvatitelů a létavic
Pro volnost budoucnosti která přiráží své zvukotěsné dveře
Přijď zase svobodo v nesrozumitelné zemi jestřábů
Veřili jsme v nepřemožitelnost mládí
v dokonalé jednotě básně a života
Tak zvaná realita byla jen bombardování fronta a ubohost
Ubohost ptakopysků kteří valí své vejce životem
Ubohost doupat horlivců kteří přelstívají sami sebe na jarmarcích
Ubohost všech kdož chtějí zaujímat své místo
V regálech řádů
Děkujeme ti válko že jsi nás naučila relativitě všech hodnot
Nikdy nebyla realita tak opovrženíhodná
Sen náhody a láska se ujímaly vlády
jako se dva lidé milují než se přežene déšť
Ale život je plný dešťů ale také krasojezdkyň a sladkých potulek
A ti kdož promokli na kůži nám spílají liják je jejich principem
Jednou se objevil mír v perutích zaslíbené země
a s kameloty odpovědnosti
Proti principu lijáků jsem postavil princip imaginace
Princip nesmiřitelnosti která jediná drží v šachu mrtvé zátoky
Která jediná nám dává právo žít
Myslel jsem na to však když jsem odcházel
Náměstím souběžných náměsíčníků
když jsem střílel na německý tank
S láskou Reného Crevela něžnou jak valencijské krajky
V průchodu vedle železných vrat kde stávali pasáci holek
Na Uhelném rohu chlapec objímal dívku která plakala
V Kotcích se prodávaly staré dobré časy
Na tomto náměstí se scházela divadelní společnost
Znovu jsem slyšel Máchovy milostné nabídky herečce Sonntagové
Das geht nicht Herr Mácha das geht nicht
A co by tomu řekla slečna Lori
Z kavárny odtud chodívali rantlovat
dozadu za krámek na Betlémské náměstí
A pak jsem potkal Angelu
volal jsem na ni mezi námi přejel náklaďák
V Tržnici zas kupovaly zvěřinu ženy nedávno provdané
V nákupních taškách nosily vyzývavě prostor který zůstával
v jejich ložích když ještě na chvíli usnuly po odchodu svých mužů do práce
Zas jsem tudy šel s Karlem Hynkem
Prodírali jsme se vůní ryb pokolena jsme se brodili máslem
Zabitá drůbež světélkovala jako nějaké barbarské básnictví
Miluji Tržnici její podzemí je jako skladiště mrtvol
Jako kulisa z Fantomase
Před antikvariátem čekali penzisté
aby vyměnili své knihy za večeři
Na Václavském náměstí se nějaký zpozdilý reportér
ještě dotazoval vévodova koně
Co soudí o budoucnosti kosmických letů
V nádražním holičství jsem si dal umýt hlavu
snad abych zastavil příval vzpomínek
Ještě chvíli jsem žil mezi dvěma životy mezi dvěma válkami
V čase vracející se houpačky v čase obrácené stránky
Tos už vstoupila na scénu ty u Piastrů kde stával klášter

Bytosti které milujeme znají jen jednu naši tvář
Jsou zabydleny ve hloubkách kde utopenci a vraky se vznášejí
V hloubkách nepřístupných jiným
Jejich rozkoš domoralizuje jako Seilerova rajská lůžka
Mezi touhou uniknout k hladině mezi úzkostí klesnout ke dnu
A obráceně
Zase jsem nevěděl kolik je přežití a přežití
Kolik je láska lomená hrozbou kolik je báseň lomená
živoucí přítomností té kterou milujeme
A kolik váží víčka andělů a kolik života je třeba
Abychom měli právo pohrdat životem a kolik krásy je třeba
Abychom mohli milovat smrt ukažte mi jedniného mrtvého
Abych měl důvod postavit
Vrcholné zoufalství proti vrcholnému bezpráví
abych měl důvod se stydět

Mé ruce bloudily pod krvácejícím nebem
Potkával jsem přátele byl jsem již neviditelný
Každému postavím pomník s letopočtem v podobě ucha
Pro zaklínání která zůstala přeslechnuta

A pak´s mě vedla do čtvrti kde jsi z balkonu počítala mrtvé
Kde jsi vycházela jen v dešti protože ses děsila lidí
Už tenkrát sis tvořila svůj svět
jako ramínko ochraňované ve skříni
Jako železnou košili jako film života promítaný padlým
Svět věčný jako vídeňská káva
jako momentka Ferencvárose před zápasem
Dala se do pohybu jako birnamský les
jako vůně šamponu pro tmavý vlas
Vbodnuta do zvonku naděje nohama kanadských nožů

Nejsem z těch kdož zvedají každou rukavičku zamilovanosti
Kdož poklekají občas před panenskou královnou
a nepíši libreto k životu
A neházím svatební kytice na deflorovaný klín a neměním se v uhlí
V krouživém pohybu věků v krouživém pohybu pánví
Neopakuji scénu vraždy za schizofrenní oponou
Kde doutnají pomalé ohně nevzývám nejpohřebnějším hlasem
V nejčernějších šatech královnu sublimací
Jdu se ženou která mi uzavřela obzor
píši zvukové básně s krupobitím a kulomety
Má láska zažehuje požár v čokoládovně
a vystřeluje jockeyové postavy astronautů
Probírá několik různých variant techniky přistání
a vyvrhuje sbírku meteoritů ze svého srdce
A zvedám malou rukavičku zamilovanosti
a poklekám před panenskou královnou
A měním se v uhlí v krouživém pohybu pánví
A opakuji scénu vraždy a zažehuji požár v čokoládovně
A miluji tě a spím s tebou kterás mi uzavřela obzor
A která obklopuješ mé ruce a která pohlcuješ můj úd
A která dáváš povel k odpálení a která se otvíráš
A která miluješ a ve chvíli kdy se odděluje mé srdce
Aby shořelo v nejhustších vrstvách řekneš v posledním stupni
V posledním stupni je člověk

Byla to velmi bolestná vůně velmi bolestná vůně zůstat sám
Avšak život nekončí včera ani nezačíná zítra
Šel jsem zas Lobkovickým náměstím
kde starý básník nás brával za ruce
Uličkou kde jsem prováděl psychoanalýzu na štaflích
Nepřetržitě šestatřicet hodin
S ubohou šilhavou Honzou jejíž matce
Je adresován zarážející poklad
Briefe an Milena
Stáli jsme nad Kafkovým hrobem
A tys hledala největší oblázek v poušti
Velmi bolestná vůně květin ráno velmi bolestná vůně tvého těla

Nespal jsem vůbec tu noc jako tenkrát o pár domů dál
Kde byl nepředstavitelný bordel a štěnice
Než usnula říkala mi Jaromír byl jsem na čas architekt z Devětsilu
To o mně napsal studii Teige
Téhož večera jsem se seznámil s Karlem Hynkem
Četl jsem Inu mládí je mládí prožil jsem zas jeden konec světa

A zas už rachotí půlnoční vlak a nikoho nepřiváží
Zas sedím na okně divadla Na zábradlí neviditelný jako Sioux
A ty jsi se mnou jako na představení Tannhäusera
kde jsem byl s ovázanou hlavou
Tenkrát jsem poznal Pavla Šoltéze jedeme taxíkem k Hradčanům
Znovu dobýváme Prahu
ve výklenku Zámeckých schodů se měníš ve světici
Mé obvazy ti padají do klína jako můj život
Tato noc nikdy neskončí je pod diktátem vichřice a zrození
S naléhavostí korunních svědkyň se svléká v přestřelkách
Strhává vlády dosazuje poesii na trůn zahajuje inflaci pergamenů
Můj život se stal nepřetržitým návratem nepřetržitým exulanstvím
Dagmareo anebo Dagmarei
Oroduj za nás
Stalo se něco zeptala ses mě v telefonu když jsem tě volal
Nestalo se nic miláčku
Bohužel
Nikdo se nezřítil s Dakotou a nikdo neumírá
Nikdo nečetl mobilizační vyhlášku
a nikdo dnes neobjal Fidéla Castra
Jen žena ve vlaku zvonila umělými zuby
jako o porculánový hrníček
Jenom jsem zatoužil tě vidět
A obejmout
A říkat ti to jako už kdysi
Dej mi tuberkulózu abych měl důvod žít
Dej mi meningitidu abych měl důvod žít
Dej mi tabes dorsalis abych měl důvod žít
Dej mi horečku Q abych měl důvod žít
Buď krásná až půjdeš kolem
a zanech mi smutek abych měl důvod žít
Vzbuď ve mně touhu a živ ji ve mně
Dej mi zoufalství a svůj převlek který mizí
Abych měl důvod tě hledat
A zemři nenaleznu-li tě
Miláčku nestalo se nic
Jen jsem měl důvod tě hledat
Podle telefonu na vizitce indického velvyslanectví
Podle stop jež zanechává křeslo
které uprchlo v XVI. století v písku
A podle jednoho pohybu tělem
O němž se nikdy nedovíš
A jenž mi vyráží z rukou zbraň šťastnější nežli tank
a kulatější nežli mateřské znaménko
Snad zase potkám Josefa Nasvadbu na nočním nádraží
a stanu se postavou z utopistických románů
Snad zase potkám den o němž se budu zdráhat říct
je-li on nejmocnějším z dnů anebo tenkrát tamten
A zas ti budu vyprávět ten den
který jsem ti už vyprávěl a který sama dobře znáš
Až tě odkryji zasutou v XVI. století
jako skutečnost jedinou a nahou
A nebudu v tu chvíli vyhnancem
na svém zříceném obzoru a nebudu nikdy a nikým
Kdo by směňoval cokoli za rozkoš kdo by zajišťoval své srdce
Ve spořitelnách stáří
Žiji život a píši báseň
A chci psát život a chci žít báseň
Noc co noc noc co noc
jedinou permanentní a jedinou autentickou báseň
Kalenou po tvém boku

A všechno co jsem kdy řekl je jen počátkem
Velikého uraganu který mne roztáčí s květem immortelky v dlani
Konečně mám právo promluvit k pyramidám mrtvých
S příznaky zapadajícího slunce s chůzí provazolezce
a s parkinsonským chřestotem
Soudruzi mrtví je čas zalistovat si ve šrotu vzpomínek
Kdy vám podtrhli židli kdy vás přirazili ke zdi
Je vás nekonečně víc než živých
Je čas vydat svůj manifest

A o kus dál pochodují kriminály
Stará leninská garda a vyhlazené národy
Ve jménu otce i syna i ducha svatého amen
Ve jménu státního náboženství symboly mlátí o symbol
Ve jménu státního náboženství po hřbetě smrti vašich
Ve jménu prokurátora posledních bitev v dáli

A báseň se pohybuje dál mlhami po veliké hře
Jakési přízračné světlo vytváří její mosty řetězy a objetí
Spojuje konstelace emocí unáší světy
Hormonálních požárů a povodní
Její království jsou bez viny
Diktuje slova
Diktuje kameny prstenům a věže náměstím
Výkřiky tichu modré labutě ženám
Diktuje slova
Její jedinou lasturou je hlas
Hleděl jsem do krajiny skrze svůj obličej
Osamělá světla probleskovala mezi stromy
Zde se snad naplňuje společenská funkce básnictví
Nosorožce vlečeného ulicemi Prahy

Má lásko na hoře naděje s drápky netopýrů
Na černém sametu s ohni této filipojakubské noci
Nezbude nic ani bílá čelenka bitev ani mramorový lom
Tesaný bosýma nohama ani nejmenší slavnost
Za chimérami hranic ani vodopád stesku
Vztyčený jako hroznýš jako dětinská pýcha
Nezbude nic ani stín mého hlasu
Ani zbloudilá střela mé lásky slyš mne ještě
A říkej mi navždy
Jsem tvá jak jen může být
Dech plic loďka řeky a vločka sněhu
A člověk země a báseň zoufalého štěstí
Hozeného jak věnec na přeludná ramena

Zas hořím jako městečko jako safírový chrám
Pročítám věty které mi docházejí jak kabelogramy z plamenů
Házím je zpátky uklánějí se jak herci po představení
Pláčou a smějí se a zanikají v tmách

I kdyby tato báseň byla vším co jsem kdy řekl
I kdyby nevzkřísila mrtvé i kdyby nerozstříštila nesmírné ticho
I kdyby nezbylo nic
a nikdo se neozval jménem a nikdo se nenavrátil
Ani láska ani naděje ani cokoli co souviselo s člověkem
V hybrydním těstě vesmíru zůstane skutečnost
Že jsem žil že jsem tě miloval
Že jsem se o tebe chvěl abych donesl poselství
Až na práh smrti
Neboť
Četl jsem písmo hvězd a rozluštil jsem svou tvář


Duben 1961


[ Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 273-282
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, května 23, 2008

o/psáno

- - -
Na opačném konci, vzadu za místem, kde ležím, se ticho domu dotýká nekonečna. Slyším kapku po kapce plynout čas a žádnou z těch kapek není slyšet. Fyzické srdce mi fyzicky tíží paměť, v níž se neuchovalo nic z toho, co bylo nebo co jsem byl. Hlavu cítím hmotně položenou na polštáři, v němž hloubí dolík. Pleť povlaku přilnula ve stínu k mé pleti jakoby lidským dotekem. I to ucho, na němž ležím, se mi matematicky vrývá do mozku. Únavou zamrkám a moje řasy vyloudí drobný neslyšný zvuk v citlivé běli zvednutého polštáře. Dýchám vzdechem a můj dech se směje - není můj. Trpím bez citu a bez myšlení. Domácí hodiny, jistotné místo v nekonečnu, odbíjejí strohou a nijakou půlhodinu. Všeho je tolik, všechno je tak hluboko, všechno je tak černé a studené!
Procházím mnohým časem, mnohým tichem, beztvaré světy procházejí mnou.

[ Fernando Pessoa: Kniha neklidu. Agro, Praha 2007; str. 133
[ Přeložila Pavla Lidmilová
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

úterý, května 20, 2008

[ bloudění

- - -

Pln prázdných řečí
prázdných dnů bez
konce unáším
střed sebe šedověkem skel

Uleknout se
zpívajícího drozda
a vůbec zavadit šaty
o keř vonící tmou

Studnice pokušení
ovocem ověšená
vstaň a pověz mi
závěť přesycených končin

Pootevři zrcadlo života
jen napověz
napověz prosím
ať mohu kolébat se zmaten

Zářivou nocí
tisíce plamenných žil
vítá se navzájem
chaosem zapomnění

Ta noc kdy zas
nevěděl jsem co chci
byla slepá
den hroutil se dnem

[ 11.4.1994

- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pondělí, května 19, 2008

dávno

- - -
Třinec. Neustálé vědomí času proplouvajícího mezi prsty. Reflexe. Bytí. Přebývání. Existence. Čas. Nic. Při snaze poznačit si den zjišťuju, že vlastně nevím, kolikátého dnes je. Nepotřebuju to. Nejsem k ničemu vázán. Vím, že je pondělí. Zítra jedu do O., v noci z úterý na středu do B. za R., v pátek do P. a J. Toto všechno vím a registruju. Registruju taky, co bylo včera, předevčírem momentálně matněji. Taky ještě vím, že je něco po dvacátém červnu, asi tak 23. nebo 24. To je vše. Více nepotřebuju. Nejsem vázán žádnými oficiálními závazky. Prostě jsem v čase, co byl, je a bude. Momentálně je večer. Blíže k noci. A nebude ještě ani tak pozdě. Kolem půl jedenácté. Doma se spí. Světlo nad mou postelí láká můry. Létají. Mávají křidélkama. Taky mávám. Sem.

[po chvíli]

Za poslední rok zhruba patnáct básní. Poslední pomalu vychládá z plotny. Letos pátá. Osm veršů. Na déšť. Do spící Tišiny. Tišiny v narkóze. Operace je táhlá, lékaři bohužel nejsou schopni stanovit dobu rekonvalescence a následné rehabilitace. Slova...

[ 1997
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

neděle, května 18, 2008

[ bez názvu

- - -

Nikdy se nedotýkej člověka
Neber do úst jeho vlasy
Nepolykej

Zalom holýma rukama
Uzavři kružnici z vody
Polámej hlas

Vykonej rozsudek
Zakokrhej podzimnímu větru
Utrať kámen

Zakloň
Rozevři ruce
Propadni prokletí

Ukazuj holé tělo
Neber do úst
Nepolykej

[ Zeď popela; 28.7.1994

- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, května 16, 2008

rozhlížet se poslouchat hmatat dýchat

- - -
Znovu Zbyněk Havlíček. Píši-li nyní znovu, je to proto, že v uplynulých dnech jsem si sem přepisoval jednu z jeho básní, kterou zde ale umístím jindy...
Zabýval jsem se tu před časem takzvaným prostorem básně. Jedna z možných cest, jak se do něj podle mě dostat, je danou báseň "opět napsat", jinými slovy přepsat ji. Báseň sa dá takto probývat ve zcela jiném, zpomaleném rytmu, který je limitován prostou fyzickou rychlostí prstů opisovatele, dopadajících na membránu klávesnice. Otevírá se tak daleko intenzivnější možnost pro odhalení skrytých vazeb mezi strofami, verši, slovy, či dokonce jednotlivými hláskami básně. U Havlíčka mě tyto sounáležitosti několikrát bezprostředně zavedly do úvah nad přímými vztahy mezi verši, které bych při běžném způsobu četby procítil jen ztěží.
Dostat se tak tímto biologickým frázováním mezi verše samotné, roztáhnout je a vstoupit do nich jako do objektu.
Rozhlížet se, poslouchat, hmatat, dýchat...

. . .

Možnost sdělit to, co je nám samým nesrozumitelné, vynést z hloubi duše kusé a tajemné stopy zanechané tam vrávoravým pochodem lidských dějin, dějin života i nejdávnějšími individuálními dějinami a rozřešit smysl těchto zbytků, to jest odstranit je za cenu mládí a života, možnost použít k tomu metod odsuzovaných rozumem i svědomím, ne-li přímo rukou zákona, metod zázračných a jedině schopných navázat spojení s oním tajemstvím nepozananým tisíce let, totiž metod delirií a snů, všech stupňů lásky a bolesti, všech velkých pokusů života, možnost učinit tyto hlubiny, jimiž jsme ovládáni, přístupny světlu vědomí, a to vše pomocí slova, tato možnost by byla vítězstvím poesie.

[ Zbyněk Havlíček: Suomi, 1947
[ in Otevřít po mé smrti. Český spisovatel, Praha 1994; str. 128
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

čtvrtek, května 15, 2008

kdybych já věděla

- - -

Kdybych já věděla,
kdo mne s milým loučí,
nasypala bych mu
soli mezi oči.

Soli mezi oči,
písku mezi zuby:
aby nevypouštěl
falešných slov z huby.

Byla je příčína
stará baba jedna,
ta je naše srdce
od sebe rozvedla.

Dopusť, Bože, dopusť
na babici hřmění,
by na ni pršelo
devět dní kamení.

Devět dní kamení,
desátý den trní:
by víc nerušila
věrné milování.

[ Láska a smrt. Výbor lidové poezie
[ Uspořádali František Halas a Vladimír Holan. Odeon, Praha 1984

- - -

<< hlavní­ strana

pondělí, května 12, 2008

[ obrazy vinných

- - -

S člověkem v tobě
S člověkem v sobě
S člověkem za mřížemi betonového
domu
S člověkem s kostí paměti
Zpaměti
Za svitu lampy
-

.a kolem nic Byl
.a kolem nic Byl
.a kolem nic Byl
.Byl´s to ty

V člověku v tobě
.&
V člověku v sobě
.&
V člověku za mřížemi paměti
.&
V člověku s kostí betonového
domu -

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony palice očí
.dupou

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Labutě smíchu táhnou
. . .na jih/

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony ptáci mluví lidskými
.hlasy

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Otočit prchat vyrazit
. . .z ruky/

.Zvony zvoní zvoní
.Zvony okenní římsy
.bijí

Byl Byl Byl´s to ty
. . ./ . . . . . Potoky tekou nečin
. . .ně/

.Obrazů rámy
................Neunikneš nikam
.Rádia tón
................Nepřetrhneš nic
.Podlahy hruď
................Nevymažeš svět

.VÍME VŠECHNO
.............VÍME
.VŠECHNO

.Když na věži odbyla
.A za řekou zavyl

Byl Byl Byl´s to ty!



[ 25.-30.3.1994

- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

neděle, května 11, 2008

ode zdi ke zdi

- - -
Dávno:
Existovaly-li někdy ve mně nějaké básně a potřeba s nimi vyplout na povrch, tak teď jsou ve mně určitě mrtvé. Nevím, jak to se mnou bude do budoucna, ale momentálně mi připadá, že ve mně poezie odumřela. Poezie jako báseň napsaná na papíře, jako sdělení někomu. Abych to tedy přesněji formuloval, nemohu už psát básně. Zatím. Vyvstal ve mně určitý blok, který nyní nevím, jestli má smysl nebo cenu přelézat. Jsou tu taková nutkání. Piš, něco napiš, ale jakmile vezmu do ruky tužku všechno s výsměchem zmizí, hlava je dutá a prázdná, vnímání otupělé.
Nyní u mne dominuje pohled, pohled na něco, na nějaký předmět nebo na cokoli zajímavého. Objevuji pro sebe nevídané věci kolem, které pro mne doposavad neměly větší význam. Zdi, sochy, domy, schodiště, výklady, stromy. A vždy tehdy, v daném určitém momentě, jsou tyto věci pro mne básní, jsou mi poezií. Poezie je všude kolem. Všechno je kniha, všechno je báseň. Všechno a pořád. Jakýkoli pohled na cokoli, akorát vymizela potřeba záznamu.
Velikými básněmi jsou mi také sny, vzpomínky, myšlenky a různé chvilkové fantazie a imaginace. Básněmi a poezií jsou pro mne také znovuobjevené básně a básně nikdy nezenevřené. Už mi připadá, jako by je napsal jiný člověk, něco jiného ve mně, něco co nyní navždy odumřelo, onemocnělo anebo si vzalo jen krátkou dovolenou.
Měl jsem z těchto řádků před zaznamenáním sem poněkud strach, ale je to holá realita, je to fakt a nemá smysl ani cenu si něco nalhávat.
Beru svou situaci nyní tak, že pan básník si holt vzal dovolenou a na jeho místo přišla s podlézavou a rozevřenou náručí svůdná a smyslná slečna realita se sestrou fotografií.
.
[ 23.2.1995, 17:50
. . .
Dávno:

Onehdy jsem měl s B. zajímavý rozhovor na téma naší současné (mám na mysli nynější; v poslední době) poezie. Kdo co za poslední dobu napsal anebo spíše nenapsal a proč. B. s klidem kontroval, že teď sice nepíše nic, že momentálně dokončuje libreto Fausta a že si počká, až zase bude podzim, kdy to na něj přijde. Připadalo mi, že ho vůbec, ale vůbec neznepokojuje fakt jeho momentální stagnace. Nevím, já na to myslím dnes a denně. Co se to se mnou stalo, že už nepíšu tak jako dřív? Je pravda, že jistou dobu jsem ze sebe básně přímo chrlil (což se pak samozřejmě odrazilo i na jejich kvalitě). Ale takové období loňského přelomu září a října, kdy vznikla prakticky stěžejní část ZDI POPELA (mám tím na mysli Slavičí píseň o větru a vodě; Prosbu; To po tobě; No klidně; Za nocí; Bouři; přepracování Snu a Večerů), z tohoto období jsem nevyřadil ani jedinou báseň. Za vším si stojím. Že by snad opravdu kouzlil podzim? Že by takovou roli hrálo přebudování vnímání poezie z vnitřního na vnější? Předtím byla báseň uvnitř, to co bylo ve mně. Teď je báseň vně, to co vidím a vnímám kolem sebe. Dominantní rozdíl je také v tom, že předtím jsem poezii slyšel, teď ji vidím. Před tím básně vznikaly jako záznamy rytmu a melodie, teď jsou záznamy určitého obrazu. Filmu. Jako kdybych se díval na nějaký krátký film. Na něco, co se hýbe, co je plastické, hmotné a proto snad tak velmi těžko postižitelné slovy. Nepřipadám si, že by mě poezie opustila. Naopak je všude. Ve věcech, v lidech, ve vzduchu, prostě všude. Všechno je poezie. Připadá mi, že když jsem v ní, tak že je velice těžké jí psát. Je to něco takového, jako kdybych byl uvnitř ženy, kterou bych chtěl malovat. Všude bych ji cítil, věděl bych, že všechno, co je kolem mě, je ONA, ale v žádném případě bych ji nemohl uchopit, zvěčnit.
A opět jsem u problému, jak nalézt pro POEZII slova. Jaká bledá černobílá slova jsou schopna obléci báseň do šatu poezie?
.
[ 24.6.1995; 14:00
. . .
Dávno:

...Čtu si teďka svoje starší básně (duben 1994) a porovnávám si je s deníkem. Co jsem v tu dobu vlastně dělal a co se mi odehrávalo v palici. Bylo to asi moje nejzběsilejší duševní období. Básně jsem tehdy dotáhl do extrému, že už jsem nemohl pokračovat dál, a - kupodivu - jsem také přestal psát svůj deník. Probdělé noci, operace kolena, příchod jara, alkohol... to všechno muselo dělat své. Teď, když si to tak zpětně promítám, mně mé loňské zranění po vnitřní stránce otevřelo strašně hodně věcí. Tím, že jsem se nemohl hýbat, začal jsem se soustřeďovat na věci, o kterých bych za normálních okolností vůbec neuvažoval, prostě by mě to nenapadlo. V tomto období na jednu stranu vznikaly básně tvořící zhruba jednu část ZDI POPELA (tehdy uvažovaný základ pro PANIKU SLOV) a na straně druhé velice osobní básně ukončující ZATMĚNÍ a zobrazující stav, jak jsem na tom tehdy vlastně byl. ZEĎ byla snaha se osvobodit, snaha žít jinde, ve světě vytvořených básní, kdežto ZATMĚNÍ byla bezprostřední reflexe sebe. Takto si vysvětluji básně uzavírající ZATMĚNÍ (popř. MINCI) jako Doteky (9.4.), Bolest (9.-10.4.) a Bloudění (11.4.) v protipólu s Prvním a Druhým básníkem (13. resp. 14.4.) či Posledním dnem (15.-16.4.). Potom nastaly dva měsíce tápání. Snad ještě květen, ale ten jen v minimální míře (Pohlednice - 5.5.), v červnu potom On a Ona (24.6.). Potom přišlo vlastně INTERMEZZO (konec července, srpen, poč. září) no a potom nakonec zlaté září a říjen 94, o kterém jsem se zde již několikrát zmiňoval. Měsíc intenzivní tvorby uvozený Slavičí písní... (22.9.) a ukončený Za nocí (22.10.), celkem 10 básní, druhá nejpodstatnější část ZDI. Potom nic, nic, prosinec - začátek práce na MĚSTĚ (tehdy to šlo také nejsnadněji), březen a s ním Báseň, asi nejpodstatnější věc, kterou jsem kdy napsal...
.
[ 4.10.1995
. . .
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, odkud už nebylo možno v práci se slovem dále pokračovat (grafické umisťování textů, rozkládání hlásek, zvukomalba), nikdy by nevznikla nevšedně všední (K. Tošková) vyzrálá prvotina (I. Harák) Samomluvy, odkazující mj. k samému jádru existence, k onomu nezničitelnému Nic (M. Trávníček)...
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, nebylo by možno zkoncipovat překvapivě špatnou a značně regresivní (M. Lysoňková) druhotinu, která snad ani nemá ambici stát se starosvětsky kompaktní básnickou sbírkou (D. Kaprálová), A hudba?, obsahující jen zcela zjevné prázdno [kučerů, píšících poetické zápisky, jsou přehršle] (P. Boháč), ale i hluboký výdech v bezezvučné hudbě (O. Stehlíková) či čas a prostor, který skutečně musí být zakletý, neboť právě jen v tomto momentě, kdy se zároveň děje a zároveň stojí, je možný vhled do nitra skutečnosti (P. Mecner)...
Pokud bych tehdy nedošel až do zdi, neexistovala by Nehybnost...
.
Těžiště trojúhelníka, první hrana čtverce!
- - -
.

Štítky: ,

<< hlavní­ strana

sobota, května 10, 2008

z e ď . p o p e l a

- - -
motto

...I
To po tobě
Ona
Dva
První básník
..hej pojď sem... /I/
Apokalypsa
Bez názvu
Prý zítra
Sen
Slavičí píseň o větru a vodě
..hej pojď sem... /II/
Poslední den
Nejdřív se chvástala
Prosba
Pohlednice

...INTERMEZZO
Za vlasy
Na mostě
Marš
Akt
Krásná
Tváře
Kus
Intermezzo

...II
Báseň
Večery
Bouře
Vítání jara
..hej pojď sem... /III/
Obrazy vinných
Flašinety
Rozhovor s anděly
Vzpomínky
Za nocí
..hej pojď sem... /IV/
Druhý básník
Všechno
On
No klidně

[ Básně z let 1993/1995; nevydáno
. . .
Jediné veřejné představení sbírky jako celku proběhlo 2.2.1995 v pražské kavárně Viola v rámci 1. večera literární soutěže pořádané Klubem přátel poezie Obratník a agenturou AuraPont (recitátoři Hana Kofránková a Rudolf Kvíz).
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, května 09, 2008

[ pohlednice

- - -

Kapky deště vody
Prosily prvně
Kalužemi
Krví nebe
Obrazy pažemi nedotknutými

. . Nářek ulicemi
. . Žen zrcadla vidoucích
. . Nevyřčených mužů
. . Noci

Nic naplat
Slova padala bílá
Hanebná
Nutila klátiti ruce
Tvářemi němých

[ 5.5.1994
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

čtvrtek, května 08, 2008

hodnoty

- - -
Prodej auta* - koupě Trhliny Miloslava Topinky = -30 Kč
Prodej auta* - koupě Lyrického minima Vladimíra Burdy = +101 Kč
Prodej auta* - výlet do Malostránského pivovaru ve Velkém Meziříčí (cesta vlakem, oběd pro 2 osoby) = +30 Kč
. . .
Včera:
20.10.52 Líbám z Kolína!
20.33.47 Líbám z Pardubic!
21.05.14 Líbám z Ústí nad Orlicí!
21.21.38 Líbám ze Svitav!

*) Fiat UNO 75 i.e, rok výroby 1988
- - -

<< hlavní­ strana

úterý, května 06, 2008

vladimír burda

[

tvé chloupky praskají
jak wolfram a ranky mých básní
jež stavím
z otřesů psacího stroje
pausových děr a mramoru škrtů

poesie není kontinuum
ale umrzající lyra stonkových vět
v trhavě končících slovech

kakotorzo

zozbitý kosmos do fónů a grafů

bezbelinkové blábolení ve zlatěžvanícím peří

[ Slavnosti hanobení. 1962/1963
[ in Lyrické minimum. Torst, Praha 2004
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pondělí, května 05, 2008

průzor do ano/ne!

- - -
Rezonance

Pod tíhou Topinkovy Trhliny vynutkáno Neanone Pavla Rajchmana. V jistém smyslu jim jde oběma o totéž.
Topinka:
Ticho./ Nesrozumitelný šepot, změť hlasů/ a útržky slov. Řeč se teprve tvoří./ Z pěny prázdna, z pěny prostoru. Víří./ Na samém dně prostoru zajíkavý dech,/ tlumené, sotva znatelné chvění.
Rajchman:
Vnikl jsem do řeči/ do mračna pohyblivého/ zvuky vyluzoval/ do slov vstupovaly.../ -/ Dlouhá řeč: Tětiva/ z jednoho konce ticha/ do druhého konce ticha/ [...]
Topinka:
[...]/ Zvedá se vítr, víří prach./ Všude kolem růžová mlha. Schoulený do klubíčka,/ hluboko uvnitř, jakoby uvězněn./ Prázdný prostor je na doslech, zní mi v uších./ Něčí prsty mi popaměti šátrají po tváři./ Rty, dlaně, skvrny světla, oči, nejde se tomu podívat/ do očí! Hranice dlaní mizí, teď už i hranice rtů./ Prostor je náhle prostupný. Blíž a blíž./ Ticho, že ani motýla neslyšíš./ Ráno / prázdno.
Rajchman:
Těkám bludištěm/ kde šelestí srdce/ v chodbách nemyslím/ můj mozek není já!// V hlavě cvaklo/ kdosi myšlenky rozsvítil/ zezadu dýchá mi na oči// Skrz zamžení vidím/ postavu v mlze/ za načrtnutými žebry/ obrys slunce// Někdo mým zrakem/ dívá se jinam/ než já// Nikdo mým já/ kouká do mne...
V kontextu tohoto směřování si však příliš nevím rady s Rajchmanovými básněni filmovými. Ta kniha je bezesporu vícevrstvá: Na jedné straně ony filmy, na straně druhé potom Lingvistika (10), [Z noci vyřezávám verše...] (32), Kruhoběh (38), [Kruhem blankytním uprostřed poletují oči...] (41), [Kdokoli smutkem mluví...] (45), [Těkám bludištěm kde šelestí srdce...] (51). Pomyslnými vahami mohou být zrcadlové básně na stranách 31 a 49, uvozující a uzavírající druhý oddíl knihy. Pročíst se jimi ve snaze uchopit je najednou, neznamená nic jiného než vstoupit do spirály; cyklické kruhy se ve formě nesčetných grafických variací Jaroslava Jebavého objevují jako rovnocenný výtvarný doprovod knihy.
Pod tíhou Neanone následně vynutkána i Rajchmanova předchozí sbírka Průzor do vymyšlené bytosti. K nemalému překvapení jsem v ní nalezl čtyři z šesti výše zmíněných (a pro mě zásadních) básní z Neanone: Z noci vyřezávám verše...] (10), [Kruhem blankytním uprostřed poletují oči...] (15), Kruhoběh (18), [Kdokoli smutkem mluví...] (20)! Toto cyklické zavíjení ostatně Pavel Rajchman v Průzoru přímo proklamuje:
Skáču do kruhu, v druhém se vynořuji./ Do třetího vystoupávám, usínám ve čtvrtém:/ probouzím se v prvém. S úžasem spatřuji/ svůj skok... Vrhám se za ním!
Na záložce Rajchmanovy nejnovější knihy Nebo (2007) stojí, že jde o druhou část zamýšleného triptychu, který započalo právě Neanone, a který bude uzavřen následnou sbírkou Anoneano.
Ale! přece! vždyť! nevymezil Pavel Rajchman tyto knihy již v závěru své básně Jitro s blesky ve sbírce Padlome Lome!?
První blesk/ k obrozu nás vede// Druhý.../ ...námi vinu rozplameňuje// Třetí: Padlome Lome!/ zaklíná... klikyhákem/ Zemi mne vrací...

[ Miloslav Topinka: Trhlina. Trigon, Praha 2002
[ Pavel Rajchman: Neanone. Theo, Pardubice 2004
[ Pavel Rajchman: Průzor do vymyšlené bytosti. Host, Brno 2001
[ Pavel Rajchman: Padlome Lome! H&H, Jinočany 1998
- - -

<< hlavní­ strana

neděle, května 04, 2008

zpodstatnění neznámému

- - -
[...]
Poezie je ve své podstatě věc velmi choulostivá a jemná, lze ji nahlížet a objevovat z mnoha úhlů a pohledů, lze jí naslouchat, stát se její součástí. To vše je podstatné, ale stačí to pouze v případě „pasivním“. V momentě aktivním, v samotném aktu tvorby básně, je potřeba daleko, daleko více. Nastupuje odříkání, kázeň, práce. Práce s jazykem. Psaná poezie je především práce s jazykem! Zde, na určitém místě konkrétního středoevropského prostoru, v určitém čase na konci jednoho a začátku dalšího tisíciletí, prožíváme více či méně podobné životy, ohraničené a lámané více či méně podobnými vnějšími a vnitřními zkušenostmi a zážitky. Narození, láska, smrt. Tímto je vymezeno vše. Nejde o to, psát jako ONI-BÁSNÍCI, ale jinak, stejně podstatně, ale především ze sebe. Psát „básně“ nikoli „pokusy,“ „básničky,“ „veršovánky“. Stát si za nimi pevně a bytostně o ně bojovat. Bojovat v nich. O každé slovo. O každou hlásku. Mít pro ně důvod, obhájit je… Výsledek je neviditelný, ale lze jej vycítit. To napětí kolem, to všechno, co tam není a přesto (a právě proto) to tam je. Zpodstatnění neznámému. Troufám si tvrdit, že to je poezie! Navazující věcí pak je úcta k básni samé a úcta ke čtenáři. Spatřuji ji především ve formě prezentace textu, v tom, v jaké podobě je doručen (neznámému) člověku, který si jej má přečíst, a kterým, v momentě redakčního zpracovávání došlých rukopisů, bezpochyby rovněž jsem. Netvrdím, že báseň načmáraná na cár papíru či vysázená takřka milimetrovým písmem na obdélníček o rozměrech 2x3 cm musí nutně být „horší“ (sám tento termín je v kontextu básnické tvorby poněkud bezpředmětný), než báseň předložená ve standardním formátu, ale o lecčem to vypovídá.
[...]

[ Komentář k rubrice Dílna, Host 4/2003
- - -

<< hlavní­ strana

sobota, května 03, 2008

dávno

- - -
...Napsat něco velikého a krásného. Něco, co je, ale nikdy se to neprojeví. Do bubínku naráží bombardéry střel. Slovy tak prolomit bariéry zvuku a myšlení. Vyčistit se a vyprázdnit. Oprostit se od sebe. Poslouchat.
Rád chodím na takovéto koncerty. Nerad z nich opět odcházím.

[ 17. 3. 1994
- - -
.

Štítky:

<< hlavní­ strana

pátek, května 02, 2008

jiná rychlost času

- - -

<< hlavní­ strana

čtvrtek, května 01, 2008

pocta FL

- - -
Sdělení, které je obsaženo samo v sobě.
- - -
.

<< hlavní­ strana