- - -
...Podle mě nejde o dobré či dokonce správné chápání významu slov, ale o nastavení na určitou frekvenci, o schopnost a ochotu naslouchat, vstřebávat a tím pádem následně v podstatě spoluvytvářet báseň vlastní. To je podle mě největší dar a kouzlo poezie vůbec. Napíšu-li třeba slovo STŮL, je to "můj" stůl, tak jak ho vidím a cítím já - např. kovový, kulatý... Přečteš-li si následně toto stejné slovo STŮL Ty, je to už stůl "Tvůj", vnímáš ho podle a skrze sebe, zasazuješ ho do svého světa, kde může být odevždy např. dřevěný a hranatý...
Nebo třeba takové slovo PES! Téměř s jistotou půjde o označení zvířete, které bude mít pravděpodobně čtyři nohy, hlavu a ve většině případů ocas... Je ale velký? Malý? Jakou má barvu? Jaký vlastně je? Toto všechno záleží na Tobě, ten pes v básni, anebo stůl, zvuk, či cokoli další, to všechno spoluvytváříš Ty skrze sebe. Podstatná je rezonance, kterou básně vyvolávají - nelze ji definovat, stejně tak, jako nezle definovat poezii, ani to, jak ji číst a chápat...
Ten text je opravdu o naší komunikaci, která pro mě byla drásavým příkladem současné mezilidské „komunikace“ vůbec. Svázáni konvencemi nakonec oba raději mlčíme, než abychom mluvili v náhražkách. Jako kdyby to, co čekalo na vyslovení, začalo vyplouvat až teď, kdy jevstvujeme každý zpátky ve svém světě, odkud jsme se předtím na chvíli vzájemně zjevili...
[ Úryvek z korespondence, 05/2006
- - -